Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

O ničem jiném v celém píseckém okolí dlouho se nemluvilo než o siláckém kousku Jana Cimbury.

„Pane, vystřízlivěli jsme, husí kůže šupěla nám po zádech, když jsme viděli, jak hází Jírou a Bartíkem — jako by to byla pírka — byl by jimi vytřískal celou hospodu —" vyprávěli Hradišťáci smrkovickým, putimským a ražickým na putimském hřbitově příští neděli po velké a ukazovali jim Jana Cimburu, když tichý a skromný, jako by nedovedl pět počítat, zas vycházel z kostela.

„Kdo by to řekl — takový nepatrný synek na pohled," — divili se všichni.

„Ale síly má jako medvěd, ruce má železné, co popadne, nepustí."

„A to udělal — a s místa se při tom nehnul — ohnal se jimi — a chasa se rozletěla po koutech — dva pacholky zvedal a točil jimi, jako by to byly dvě borové louče," vyprávěli si staří.

Největší radost měl sedlák Kovanda. — Marjánka hned ráno pověděla hospodáři co se v hospodě u muziky slalo.

„Ale náš pacholek — to jste ho měli vidět — stál jako lev — třásl Jírou i Chmelíčkovic Bartíkem jako hniličkami — ticho jako v kostele bylo při tom — nikdo se neodvážil prstem se ho dotknout — dvě sóla si dal zahrát — a mlčeli —dovolili mu to—zazpíval a zatancoval jako nejlepší chasník — oči jsem mohla na něm nechat."

Kovandovi hrdostí dmula se hruď. Už to byla jistá věc. Měl nejlepšího a nejsilnějšího pacholka ve vsi. Jako je sedlák hrdý na koně, na pole, na úrodu na nich, tak je pyšným i na svoji čeleď. A Cimbura mu neudělal hanby, ale rozmnoží mu čest. Všude budou si o jeho kousku vyprávět a říkat:

„U Kovandů slouží — Kovandův čeledín je to."

Vyšel za Cimburou pochválit ho. Ten ve stáji, jako by se nic nebylo přihodilo, hladil kartáčem a hřebelčil Dobráka a Divokou.

„Ty ses pral, Cimburo," — promluvil na něho Kovanda zdánlivě přísným hlasem, — „povídají to po celé vsi a ukazují na můj statek.”

„Nepral, ale bránil jsem bláznivou Anýžku. A když mne chtěli za to bít, bránil jsem pak i sebe — však jsem chtěl prosit selku, kdybych byl na poli, aby dala Anýžce moje koláče i se šátkem, mám je v truhle svázané — slíbil jsem jí je a přijde si pro ně," řekl Cimbura a odmlčel se.

„Dnes bys nemusel vyjíždět — je sousedská a jako selský synek mohl bys jít se mnou," — navrhoval Kovanda.

„Odbyl jsem si své," vážně odpověděl Cimbura a strojil koně — „pojedu orat."

„Jak chceš," svolil sedlák a vrátil se do světnice.

„Ženo, máme nejlepšího pacholka ve vsi," — řekl selce s hrdostí.

„Že to konečně uznáš," zavyčítala mu.

„Přestál všecky zkoušky — není podivín — ale dobrák — krom té drahé duše — koni Dobráku podoben povahou — je klidný, tichý, ale hluboký jako řeka; ale také silný a přelily jako řeka rozvodněná, když vidí křivdu a bezpráví — budeme si ho vážit a jako svého chovat."

Téhož dne odstěhovali Cimburovo lože ze stáje do komory, kde nyní s dětmi hospodářovými líhal. Všecky rodinné záležitosti před ním se projednávaly a on i o radu býval tázán.

Celá obec počala si ho všímat a hospodáři mluvili s ním jako se sobě rovným. Takové následky (...)

(......)