Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

„Zítra začnem s Pánem Bohem sekat luhy," řekl jednoho dne před sv. Janem Křtitelem sedlák Kovanda.

Naklepané a na kosištích naražené kosy visely už pod kůlnou přichystány a nové hrábě stály v koutě pod nimi.

Cimbura byl by radostí zavýskl. Senoseč patřila mezi jeho nejmilejší práce. Na luzích byl by trávil celý den, protože se rozkládaly u samé řeky — na pravém břehu křivotoké Otavy. A tu řeku on ze všeho nejvíc v Hradišti miloval. Rád seděl v neděli odpoledne na jejím břehu, rád se v ní koupal v podvečer, rád se na ni i ze zdáli při práci zahleděl. Jako tepna ohromného těla—tak mu připadala — plná bystré vody, modravé, nesoucí dlouhé vory a živící hejna rybek. Někde se schovávala cudně, obalovala se vrbami a olším, jinde obnažila se náhle, nahá zaleskla se na slunci jako ocel a zahrála jako roztavené stříbro. Kroutila se a vinula se jako lesklý had zelenou travou lučin a drobné vlnky její cestou si tiše šuměly a zpívaly. — Voda čistá, takže na dně bylo viděti leskly, zlatem promísený její písek...

A líbila se mu. i když na jaře se zkalila, když jarní vody v ní jakoby kvasem počaly se zvedat _ kynout a bobtnal ve březích, když vlny na ní hrozivě rostly, dmuly se, ohromnou silou drtily ledy v drobnou ‚dřenici‘, když olizovaly trávu na březích, podmílaly kořeny vrbin, vařily se a hučely, jako nad ohněm se pěnily, až náhle překypěly, přes břehy přetekly a voda rozlila se po lukách. Řeka přitom vychrlila ze sebe všechnu špínu a vyčistila se tak po každé po jaru. Pomrvila louky, zanechala na křoviskách kal, písek a bláto, všecko, co lidé do ní naházeli — kusy šatů, střepy, zdechliny zvířat a sama vrátila se pak opět čistá, tichá do svého lože. „Jako muž, když si zahýří; rozhněvá a překypí," říkal si Cimbura při pohledu na rozvodněnou Otavu. I on někdy bývá jako ta řeka rozlitá — nespoutaná... Řeka k němu mluvila jako živá. šeptala mu, on jí rozuměl a proto u ní nejraději pracoval, stoky dělal, ryl, břehy opravoval anebo sena a Otavy, husté jako kožich a vonné jako ambra sekal.

Z lásky k řece naučil se i kouřit. — Týrali ho vždycky za časného jitra mšice a komáři — celou tvář míval potom dlouho opuchlou a bílými, tvrdými pupeny posetou.

„Nic není proti tomu než dýmečka. S tou člověk má se blížit ke každému hmyzu—ke včelám i vosám, ke mšicím i komárům. Pán Bůh nedal tabáku nadarmo růst." rozkládal Kovanda. Cimbura poslechl a pořídil si krátkou bradku a co nedělal ani na vojně, dělal v senách a Otavách za časného jitra—kouřil. A později, když si navykl, kouřil pravidelně—omlouval svoji slabost a říkal — „tomu mě řeka naučila, ta je tím vinna —."

Když druhého dne ospalé slunéčko vstalo na východě, na Kovandových luzích už se kroutili čtyři sekáči. Sedlák v čele, Cimbura v jeho patách a dva podruzi. Louka voněla. Jako bolestné slzy zaleskla se rosa v květných, na smrt odsouzených kalíšcích a zablýskala, jako by to bylo drahé kamení. Kosy dosud ostré zakusovaly se do husté trávy a za sekáči rostly dlouhé, jako brázdy pravidelné (...)

(......)