Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

O síle Jana Cimbury šla už slavná pověst po celém píseckém kraji. Schválně zašli si sedláci ke Kovandovi, po mši v Putimi i v Písku se zastavovali, hradišťských se vyptávali, není-li mezi nimi čeledín Jan Cimbura, silák, ten, co slouží u jejich představeného — že by ho rádi spatřili, rádi že by na vlastní oči viděli člověka, kterému, jak pověst dí, zapadlo spřežení v blatech a on je ze blat vytáhl.

Kroutili nedůvěřivě hlavami, když spatřili človíčka jim ve všem podobného, s milým úsměvem a dobráckou tváří. Ale přece věřili a sláva jeho rostla. Nejvíce šířil ji sám sedlák Kovanda, hrdý na svého pacholka. Ten nejvíce a nejraději o Cimburovi mluvil i při úředním jednání, na schůzích starostu z celého kraje — o trzích výročních — o poutích a posvíceních jeho ústa překypovala chválou Jana Cimbury.

„A je to přítel koní a milovník jich nad všeliké pomyšlení," vykládal s nadšením, — „já ho seznámil s koněm, protože v Semicích, doma, ani na vojně s koněm se nesblížil, ale on mne překonal. — Zkrotí každého i nejohnivějšího — do očí mu pohlédne — a už ne divoký kůň, ale krotký beránek stojí a chvěje se před ním. — Nuže — Chmelíčku — vypravuj — sám vypravuj, aby věřili."

„Je to vskutku tak, jak Kovanda praví," potvrzoval soused, „koupil jsem koně, v Netolicích jsem ho koupil, šíji má dlouhou, jako labuť prohnutou, nozdry veliké a oko bystré, je tedy smělý a udatný. Na trhu ve všech zkouškách obstál, nohy jsem mu zvedal, sám jsem ho ve voze projel — ,výborný kůň' řekl jsem — a vysázel za něho tři stovky. Byl mojí radostí a potěšením, asi čtrnáct dní už žral můj oves, když tu ztratil v polí podkovu. Sám k večeru vedl jsem ho za ohlávku do kovárny. A hle, sotvaže mu kovář kladívkem na kopyto poklepal, vytáhl se z ohlávky, jako mřín z ruky se mi vysmekl, zařehtal, a jako vítr pádil splašený po návsi vzhůru. — Seběhli se mužští, s biči přiběhli, a do kola jsme si ho zahnali. Ale nikdo, ani já neodvážil jsem se k němu. Točil zadkem a bil po každém, kdo se jen o krok k němu přiblížil, zuby cenil a výhružně řehtal. ,Nebude jinak,' myslíme už všichni, bude třeba do oka ho chytil, provazem ho spoutat,' když vtom přišel tuhle Kovandův pacholek. Cimbura přišel. Bez biče, s holýma rukama postavil se proti koni, podíval se nejdřív na zem, pak na koně, a už skočil po něm, chňapl, za chřípí ho chňapl, rukou trhl a kůň klečel před ním na předních kolenách a Cimbura jej přivedl zkrotlého a chvějícího se na celém těle jako ovečku do kovárny zpět."

Jako pěny poslouchali zbožně a tiše sedláci. — Dovedli ocenili smělost, velikost tohoto výkonu a byli dojati, okouzleni.

„Jednou špatně zajel můj pacholek," ozval se Porazil, aby i on přiložil lístek do slávověnce Cimburova, protože cítil, že tím roste také sláva jeho obce, sláva Hradiště, „jak vjížděl do dvora, malý rejd vzal a kolem o pilíř zachytil. Předkem projel, ale zadní kolo opřelo se o zeď. Fůru pše- nice vezl, až se žebří prohýbalo. Co dělat! Počal tahat koně a coufat s nimi do vršku. Koně až na (...)

(......)