Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Královské zemské gubernium sice v Čechách roku 1849 zrušili, ale pouze na papíře. Trvalo to ještě několik let, než se vžila nová instituce, nazvaná c. k. místodržitelství. Zvykovou setrvačností vedeni, lidé dále jako předtím, když písecký magistrát byl zároveň soudem, titulovali pana radu bud ,pane magistrátní rado' nebo ,pane rado guberniální' a odvolání ve sporných záležitostech civilních i trestních dál putovalo do Prahy k obecnému soudu apelačnímu, k jehož zasedání—jednalo-li se o při projednávanou u magistrátu — vypraviti se musil po každé i příslušný magistrátní rada. Z magistrátních radů stali se pak místodržitelští radové a krajští hejtmani — města a obce dostaly samosprávu — zeměpanské úřady se oddělily, ale do Prahy jezdívalo se tak jako předtím.

„Jede k apelaci,” říkali lidé, kdykoli pan rada vypravoval se na cestu do Prahy. A na takovou cestu chystal se i krajský hejtman písecký pan František Karel Miltner. Byl to člověk na výsost vzdělaný a ušlechtilý, úředník svědomitý a vlídný, na kteréhož dosud na Písecku a všude, kde působil — na Smečně, ve Slaném a jinde, s láskou i vřelostí vzpomínají... Pěstoval vedle svého povolání se zálibou starožitnictví, sbíral mince, staré zbraně, knihy a listiny, obíral se historií a vřele přál si podporovati Museum Království Českého. Na Prahu se vždycky těšil a v kroužku českých vlastenců byl po každé milým a zvláště vítaným.

Tentokrát vzal sebou i svoji paničku, protože vezl do Prahy svého staršího syna Jindřicha Otakara, jenž zdědil po otci lásku k archeologii, stal se musejním asistentem, pomáhaje Janu Erazimu Vocelovi pořádati v Praze musejní sbírky. Pečlivá maminka sama chtěla vybrati milému synkovi byt a upravit mu tam hnízdečko...

Ale celá rodina i s panem radou hověla si ještě klidně v prachových peřinách, když už ve statku Kovandovic v Hradišti dávno všecko bylo na nohách. Hned ráno před čtvrtou první vstával Cimbura... Hustá mlha ležela ještě na všem a on už nasypal koním ovsa a při lucerně pozorně a důkladně je hřebelcoval, hřívy a ocasy zapletené rozplétal a pročesával — pak je napojil a naposled plné jesle vonného sena jim naložil. Tichým, spokojeným hlasem bručel si při tom svoji jitřní písničku místo modlitby. — Teplý, spánkem osvěžený radostně pak přistoupil ke studni. Hřídel dřevěného rumpálu zaskřípala, a Cimbura navážil si plný okov křišťálové vody. S chutí ponořil do ní hlavu i ruce, jako ryba zašplíchal vesele, bujně chladící vodou a jako dítě blaženě se usmál. Znovu a znovu nořil do vody hlavu, svalnatý krk a prsa. Otřásl se konečně, utřel, učesal se a zbožně pokřižoval. Po páté hodině vešel do světnice. Tam už selka vařila snídaní. Cimbura se v komoře oblékl do svátečních šatů a vybral si koňské parádní pokrývky.

Na nebi již hvězdy bledly, ptáčkové se probouzeli a země šedala se už prvním podzimním mrazíkem.

„Bude krásný den," prohodil Kovanda, vycházeje nyní po snídaní s Cimburou do stáje, „řeku se paří a mlhy padají k zemi."

„Pěkně bude—dým jako šňůra (...)

(......)