Jindřich Šimon Baar

HANÝŽKA A MARTÍNEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

Martinská pouť a posvícení přehnaly se přes tiché městečko jako prudká bouřka jarní a, nyní se žilo ze vzpomínek na ty slavné dny.

Volmavský farář Krejčí kázal v kostele, ale o svatém Martinu pověděl jen, že byl voják, a už rovnou a oběma nohama skočil do vysoké politiky. Vykládal udiveným posluchačům, jaký vítr se zvedá na západě a táhne Evropou, že je nutno, abychom i my v Čechách se připravili, vojensky připravili, založili národní obranu, která by hájila práva i svobodu vlasti, jak to říkají pánové Havlíček, Palacký i Rieger, dobří vlastenci; jako sv. Martin, každý Čech aby se stal vojínem, neváhal vstoupiti pod prapor, až ho vlast a národ zavolají. Osadníci domácí i přespolní stříhali ušima, poslouchali pozorně a vojenská krev starých strážců hranic se v nich pomalu rozpalovala.

"Když už se o tom v kostele káže, tak na tom musí něco být," zněl jednomyslný úsudek celé obce, ve které se až dosud jen povrchně ujímalo semeno, rozsévané hlavně knihami a novinami. Mladí lidé zpívali nové písničky, deklamovali vlastenecké básničky, staří poslouchali, zasmáli se nějak útrpně, skoro bolestně a život se vlékl dál. Ale letošní pouť řízla do živého. Vyneslo se z fary, že se tam u stolu pohádali kněží s panem direktorem i důchodním trhanovským kvůli robotě, jak Faster zaťatou pěstí hrozil a křičel: "Robotě se umíráčkem odzvoní, mraky už lezou na obzor a my nebudeme zvonit proti nim."

Pan direktor nechal zapřáhnout, darmo ho držel slepý farář Strádal, darmo krotili Fastra i Krejčího.

"Já, já sám se postarám, abyste se na našem patronáte nikdy a nikde nestal farářem," ťukal se do prsou Melichar vstávaje od stolu ještě dřív, než přinesli černou kávu.

"Mně dá faru moje rodné město, královské Domažlice," vypjal se Faster do výše, "já se vás neprosím o nějaký Maxberg anebo Tannaberg. Já jsem tu z lásky k panu faráři, a kdybych chtěl, mohu jít okamžitě kaplanovat k svému bratru do Domažlic, děkanství nás oba uživí."

"Kubíčku ne, jen to ne," lámal rukama Strádal, sedící v křesle celý zhroucený. Ostatní kněží také mlčeli, báli se ozvat, protože seděli na patronátních farách, brali deputátní dříví a pivo, nikam jinam už se hýbat nemohli, a tak jenom Krejčí z Volmavy stál věrně po boku Fastrově, neboť jeho fara stála pod patronátem náboženské matice a direktor na něho nemohl.

O tom všem rozumovali staří. Faster si to všecko dobře promyslil a správně odhadl dobu, kdy má do připravené, rozorané a uvláčené půdy zasít vlastenecké semínko, aby ihned vzklíčilo.

"Na jaře má náš sedlák v hlavě pole, v létě seno a slámu, na podzim brambory a hnůj, ale v zimě začne filosofovat," říkával o své osadě Strádal, který ji nejlépe znal, protože ji nejdéle ze všech farářů - přes čtyřicet roků - věrně a svědomitě pásl.

Svatý Martin nezklamal vskutku svoje svěřence a přijel mezi ně na bílém koni. Lehký poprašek sněhový ležel na horách i lesích, jako by je pocukroval, ostrý mrazík vysušil blátivé cesty, takže se sjelo plno kramářů a sešlo nebývalé (...)

(......)