Jindřich Šimon Baar

HANÝŽKA A MARTÍNEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V.

Zima sice měla letos u nás hezky už ustláno, ale přece se jí jaksi nechtělo k nám. Poprašek sněhový nestál ani za řeč, černé hroudy oranic všude vykukovaly na povrch, a kdyby nebyly spálily mrazy druhou otavu, mohlo se ještě teď po Martině na trávnících pást. Faráře Strádala přijel ve středu do Klenčí pochovat domažlický pan děkan a vikář, bratr administrátora Fastra, sjelo se plno patronátních i okolních kněží, přijeli i němečtí faráři z Metlou, Ronšperka, Šitboru a Pivoňky, ba až z bavorského Lesního Mnichova přivezla pošta tamního děkana, který mezi všemi vynikal nejen tlouštkou, ale i ohromnou postavou a brunátnou, pivní tváří. Hraběte Rudolfa, který byl až dosud pouhým radou dvorské kanceláře ve Vídni, jmenoval starý přítel Stadionů, všemohoucí Metternich, místodržitelem na Moravě, a proto se pan patron nemohl zúčastniti pohřbu osobně. Zato jeho úředníci dostavili se do jednoho. V čele jich kráčel pan direktor Melichar a v kostele vyplnili celé oratorium po levé straně hlavního oltáře.

le hned po pohřbu nasedali do kočárů a odjeli rovnou do Trhanova, na faře se ani nezastavili, tím méně aby zasedli s kněžími k společnému obědu. Pouze pan obrfořt Winkler nejel, ale zastavil se nikoli na faře, nýbrž v hostinci u Johanesů.

"Ještě nestrávili posvícenský oběd," naklonil se volmavský farář k maxberskému a bradou ukázal na Melichara, lezoucího hned u hřbitovních vrat do ohromného buřtu, "osolili jsme mu ho s Fastrem, ale Bůh buď teď Jakubovi milostiv, až si podá žádost o faru."

Takových starostí neměli osadníci, kteří se v hloučcích rozcházeli do svých vesnic. "Slyšíte hučet lesy? Bude jinač!" upozorňovali se navzájem a oči všech upíraly se na táhlý hřbet haltravský, jenž jako odvěký val leží tu mezi námi a Němci.

"Teď jistě přiletí zima," hlásil i Král doma, "vidělas Hanzlíčkův kout? A nad lesy už sedí bouda, do rána nejdýl počne se sypat sníh."

"A my máme venku ještě trsí, zapadá-li nám," vzpomněla si Králová, skládajíc opatrně hedvábný fěrtuch i šátek. Musila dnes obléci ne selské, ale měšťanské šaty, protože také její muž šel v modrém, šosatém kabátě, s chlupatým cylindrem na hlavě jako ostatní, kteří svého duchovního správce nesli ke hrobu. Vyžadovala to čest městečka, když se zde sešlo tolik panstva a přespolního lidu.

"Pojedem hned po obědě," rozhodl Král a rychle se převlékal do všedních šatů šerkových.

Králová věděla, že se vrátí z funusu až po poledni, proto si uvařila hrnec kaše hned při snídaní, teď jenom ji vytáhla z teplé ještě trouby, omastila, poperníkovala a už prostírala na stůl. Na štěstí v nejvyšší čas přiběhla Hanýžka s Marjánkou, obě hladové jako vlčátka a zimou promodralé. Každá si nesla dvoukrejcar, které rozdával po pohřbu mládenec Jindřich všem školákům, aby měli na calatku, jak to pan farář v poslední vůli napsal.

Hanýžka letěla sice rovnou od školy k pekařovic tetě, ale ta dnes neprodala žádnému klenckému dítěti ani sousta. "Přijď si zítra, dnes by se nedostalo na vesnické a ty mají (...)

(......)