Jindřich Šimon Baar

LŮSY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

O tom všem, co se v Klenčí událo, mluvil širý kraj, slyšel v Domažlicích velebný pán Faster a dozvěděla se ovšem i Božena Němcová. Ta jediná snad se zamyslila nad těmito podivnými událostmi, které si vyžádaly už i lidský život.

„Jaká zarytost, člověka na smrt uštvou a nepovolí,“ řekla si v duchu, tím však své myšlenky nezahnala. Naopak, znovu ji přepadla silná touha pochopiti tento lid, mezi kterým už pomalu rok žije, který pozoruje, sbírá jeho pohádky, zapisuje jeho zvyky a obyčeje, všímá si jeho písní i kroje, ale všecko to zůstává na povrchu, do duše mu vniknouti, porozuměti mu, pochopiti jeho tvrdost, chamtivost, jeho podivnou nábožnost, to nemůže. A přece by ráda nahlédla do jeho nitra jako do studánky, neboť cosi jí říká, pak teprve že by se napila vody živé a měla pravý „obrázek z okolí domažlického“.

Zadumala se nad touto svou snahou a pojednou se jí zdálo, jako by jí ta zdánlivě prostá dušička takového Krále, Bora nebo Konopa, duše Manky nebo Markytky skočila na klín a jako by s ní hovořila. Vidí ji oblečenou v bílé rukávce naškrobené a v červené, hustě řasnaté šerce. Podle těch barev poznává, že je to duše dětsky nevinná, přitom však zdravě smyslná, od přírody radostná, takže musila paní Božena několik prostonárodních pohádek, jež přímo z té lidové duše vytryskly, potlačiti, aby svou zdánlivou obhroublostí neurazily některou přecitlivělou dušičku městskou. Ta zdejší duše ráda se směje, zpívá a tancuje ať v červených punčoškách a vyšívaných střevíčkách na svatbě, ať bosa na poli a louce. Hlavu však má ta duše černým šátkem zavitou, šátek vzadu pevně na uzel zadrhnutý a jenom cípy jeho jsou spoře kvítím poseté. Toť strašné sobectví, tvrdá lakota a touha po půdě, statku a majetku, která sídlí v té hlavě, zakřikuje srdce a uzavírá často i smlouvy manželské. Vždyť samo náboženství té duše má v sobě sobecké jádro. Modlí se ten lid zdejší, chodí do kostela, nosí tam dary, máslo a svíčky, zadarmo však nedává nikdy nic. Vždycky tím Pána Boha uplácí, vždycky ho o něco prosí. Buď stůně doma otec nebo matka, syn nebo dcera, kůň nebo kráva. Ať jde ta duše k jakémukoli pánu i zde na světě, chce-li něco od něho, nese mu v košíčku pár vajíček nebo pár jablíček, kuřátka neb holoubátka nebo jiný dárek do kuchyně. Pokřtěná je ta duše, chodí k zpovědi i k přijímání, poslouchá v kostele kázání, učí se katechismu na křesťanském cvičení, a přece se bojí škalníka i mužíčka, ohnivého muže i světlíčka, divých žínek i můry. Věří v pověry, kouzla a čáry, dává si zaříkati ourok,^[13] psotník i vohnipál.

Duše tohoto lidu miluje les a hory. Lne k nim jakousi podivnou láskou pohanskou, která jí nahání strachu, ježto všecky síly nečisté skrývají se ve skalách a lesích. Divoká honba, devítihlaví draci, obludní hadi, ptáci a zvířata mluvící lidskou řečí, plačící Meluzína, ale také rajské zahrady, poklady zlata a drahokamů, zázračné koření skrývá se v těch lesích. Tímto temným pudem vedeni, rvou se zdejší lidé o lesy, jako by to byl nejvyšší (...)

(......)