Jindřich Šimon Baar

LŮSY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III

Po duševním obzoru klenckých sousedů až dosud hnala se jen šedivá oblaka nesvornosti a závisti, hustá mlha zahalovala nejistou budoucnost, mraky se srážely, černaly, snížily se až k temenu hor, zavěsily se na lůsy, až v nich konečně zablýsklo a zarachotil hrom. Vojna trvala mezi hořejšími a dolejšími už skoro půl roku, teprve teď však došlo k rozhodující bitvě. Pan krajský komisař odejel, Bílka pochovali v zastrčeném koutě hřbitova, na místě určeném pro sebevrahy, kde rostly jen kopřivy a černý bez, farář Reischeck odepřel mu křesťanský pohřeb, ani zazvonit mu nedovolil a na radnici seděla „krajská revize“. Vrchnostenský písař z Kouta, Václav Altman, už byl jmenován Bílkovým nástupcem, pomáhal panu revizorovi a zasvěcoval se do tajů městské správy. Počítali spolu „resty“ obecních účtů, prohlíželi obecní inventář, zjišťovali, kolik obecní půdy kdo koupil, zaplatil a skutečně užívá, přicházeli na všelijaké neplechy, shledali, že kapitál chudinský je rozpůjčen bez dluhopisů, poplatky za vtělení svatebních smluv, testamentů a obligací do pozemkových knih že se sice vybírají, ale neúčtují, že se přijalo do svazu obce plno nových občanů, ale taxu určenou dvorním dekretem že nikdo nezaplatil, zkrátka a dobře – bahno se provalilo. Kodrda nestačil běhati a předváděti jednotlivé „měšťany“ k výslechu a oheň na střeše byl, když se počaly vymáhati poplatky za „přijmutí do obce“, za udělení „měšťanského práva“ a hlavně když se ukládalo zaplatiti dva zlaté za každý sáh obecní půdy, na které domkáři postavili si kůlničky, stodůlky, chlívky a hnojiště. Karta se obracela, nešťastný Bílek nemohl mluviti, nemohl se brániti, a tak se naň svalovala všecka vina. Na radnici docházelo k divokým scénám, ke křikům, hádkám a vyhrůžkám, tesaře Hrušku zavřeli na den i do obecní šatlavy za jeho „nevymytou hubu“, sedláci si libovali, tohle že už se mělo dávno stát, nerozčilovalo je, že přišli o „byjčinu“, že si musí sami platiti obecního pastýře, že nesmějí pásti na obecních pastvinách, které se pronajaly, jenom když vyhráli lůsy.

Jediný člověk v Klenčí ani se neraduje, ani se nezlobí, ale sedí, hlavu svírá ve dlaních, hledí před sebe a dává si stále jednu otázku: „Co si teď počnu? Co si jenom počnu? Les se mne zřekl, vyhání mě, do nejdelší smrti do něho nesmím vkročit a kam se mám obrátit? Kam se mám podíti, abych se nemusil živit žebrotou a poslouchat tu babu Kokoráčku?“

To tak sedí na prahu pastoušky pašerák Zedníček a chvěje se strachem i úzkostí. Vedle něho leží už skoro hotová, hnědočervená, samorostlá hůl jalovcová, leží tam i nůž, kterým na ní vyřezával pěknou hlavu jelení, do práce však se mu nechce. Vidí Klikovic Martínka, jak mu přivlíkl z lesa ten vysoký jalovec i s loňskými jalovčinkami a řekl: „Strýčku, udělejte mi z tohohle kmínku pěknou hůl, já se musím jít hned po Božím těle učit do Brodu řezníkem.“

„Udělám, však jsem ti to slíbil,“ souhlasil hned Zedníček. „Ty mi však také něco musíš udělat.“

„Poručte, co chcete. Všecko udělám,“ (...)

(......)