Jindřich Šimon Baar

LŮSY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V

Přirozenou obranu české vlasti netvořily jen příkré stráně horské, divoké skály a neprostupné houštiny lesní. Pod tímto mohutným valem jako příkop skrývala se rozsáhlá blatoviska, bažinaté údoly, třaslavé slatiny plné pramenů a temenců, porostlých jen lesní buření a hustým chebdím pralesní přírody.

Takovou mohutnou závoru klencké branky, prolomené v horském pásmu právě mezi Haltravem a Čerchovem, tvořilo dlouhé laziště, táhnoucí se pod Klenčím od Chodova k Postřekovu a protékané dnes potokem Čerchovkou. Snad kdysi v diluviální^[47] době ledové divoké proudy vodní vyoraly tuto hlubokou brázdu, nanesly sem zvětralé skály, spousty kamenné suti i jednotlivé balvany, čnějící do výše jako suky ve vyšlapané podlaze prkenné, ucpaly mezi Postřekovem a Pařezovem přirozený odtok vod k Radbuze a celé údolí proměnilo se v močál, který věky ležel v horském prohybu neschůdný a nesjízdný, do kterého neodvažovala se vkročiti lidská noha a ve kterém hospodařila sama ruka boží.

Jenom na jediném místě protínala tuto stojatou mlaku původně jen úzká stezka soumarská, po které už v dobách římských dopravovali kupci na soumarech své zboží, hlavně sůl, z Řezna a Norimberka do Prahy. Pilné ruce chodské na rozkaz králů navezly sem kamennou drť z horniny haltravské i z chodovské skály křemenné, vytvořily ze stezky pohodlnou vozovou cestu, která z Horšova Týna přes Mračnici, Březí a Ždánov blížila se zvolna ke královskému hvozdu. Pod Klenčím musila překročiti mokvavé údolí, aby pak po haltravském boku vyšplhala se k brance a prosmýkla se tudy do Bavor. Tato cesta ještě dnes slouží za polní cestu a říká se jí „stará silnice“ na rozdíl od nové, založené roku 1819, která se vyhnula Ždánovu i Hrůbku a od Březí přes Draženov spěchá rovnou ke Klenčí, kde pod vrchem Sádkem teprve se láme a zabočuje vlevo k Čerchovu.

Jakmile zmocnila se Chodska hrabivá ruka pánů z Lamingenu, počala nejen zakládati a stavěti poplužní dvory, z odúmrtí a pustých dvorů selských scelovati panské pozemky, ale vodila sem i kuteře a znalce, kteří proklepávali kdejaký kámen v údolí i na kopcích, prolézali příčními rozštěpy ve skalních zdech, ohledávali žokovité balvany roztroušené po polích i lukách, zavrtávali se do země, objevili mocná ložiska hlíny, živce i křemene, otevřeli žulové lomy, a když udeřili u Pocinovic na železnou rudu, pohnuli Lomikara, aby postavil vysokou pec železnou a hamry.

Chodové neříkali marně oběma Lomikarům – otci Vilému a jeho synu Maxovi – čert a ďábel. Byloť v jejich povaze cosi démonického. Oba nadaní silnou vůlí, přirozenou chytrostí, slepou odvahou a unášeni bezmezným sobectvím nelekli se žádné překážky, která se jim stavěla do cesty. Nic nekonali překotně, všecko napřed rozvážili, propočítali, a kynul-li jim zdar, pak šli slepě za svým plánem, i kdyby za nimi v jejich stopách stála krev a slzy.

Když se rozhodl Wolf Maxmilián, pán z Lamingenu, že v tomto tvrdém a vzdorném kraji bude dobývati železo, litinu kouti a kaliti v ocel, pochopil ihned, že (...)

(......)