Jindřich Šimon Baar

LŮSY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII

Stará pravda učí, že člověk nikde a ničím nenabývá tak rychle různých vědomostí, zkušeností, samostatnosti a rozhledu jako cestováním. To se skvěle osvědčilo na Královic Hanýžce. Od přírody bystrá pozorovatelka viděla věci, kterých dosud jaktěživa neviděla, a slyšela řeči, kterých jaktěživa neslyšela. Vrátila se domů nasycená k prasknutí nejrůznějšími dojmy a pracně srovnávala si všecko v opálené hlavičce. Ozývaly se jí tam především všecky písničky, které cestou tam i zpět a obzvláště na Svaté Hoře zpívala. Králová je musila trpělivě vyslechnouti, sem tam i notu na nich opraviti, někde nějaký verš doplniti, sama však také se podivila, jaké krásné písně dovedl Zedníček vybrati.

„A že jste je hned dovedli zpívati?“ podivovala se upřímně.

„To nám strýček vždycky napřed ohlásil, že se zpívá známou notou. Buď jako ‚Adié, má znejmilejší‘, nebo ‚Není na nebi tolik hvězdiček‘, a hned jsme byli doma. Obzvláště Amálka pochytila notu a já jsem se jí držela zuby nehty.“

Hanýžka obracela seno, rozhazovala řady, pohrabávala a přitom prozpěvovala jednu poutní písničku po druhé.

„Ze všech nejkrásnější já milou mám,
chtějí ji knížata, baroni, hrabata,
i císař pán,“

zní její čistý hlásek a už nakazila i matku, i Smolíkovic tetu na sousední louce, i děvku Báru, takže všechny zpívají s ní:

„Ze všech nejkrásnější já milou mám,
chtějí ji andělé, ba i archandělé,
i Pán Bůh sám.“

Král se sice vadí, protože ženské se často zastaví, vzpomínají, co a jak se zpívalo zastara, přece však sám alespoň jedním uchem poslouchá, když se matka optá: „A kteroupak jste zpívali na noclehu před spaním?“

„Ta se mi, mámo, ze všech nejlepší líbila,“ zvolala nadšeně poutnice a hned spustila:

„Sluníčko zašlo, půjdeme spáti,
musíme matičce dobrou noc dáti.
Všichni vespolek, drazí poutníci,
pozdravme svoji orodovnici.“

„A kterou jste zpívali ráno?“

„Ještě krásnější! Začátek jsem si pamatovala,“ přeskočila hned Hanýžka bez obtíží z jedné písničky do druhé:

„Vyšlo slunce na východě,
vyšlo slunce svítící,
aj, toť naše Matka boží,
na hadu a měsíci.“

Ani spáti se večer nikomu nechtělo, jak svěže všecko vyprávěla, chválila a velebila. Král to trpělivě poslouchal kolik dní a myslil si, však se jí to z hlavy vykouří, sama se vzpamatuje a umoudří. Když však to konce nebralo a stále jen slyšel Hanýžku velebiti, jak jinde krásně zpívají, jaké krásné kostely tam stojí, jak tam kážou a na varhany pěkně hrajou, jaké nádherné domy, bohaté krámy, výstavné grunty, pole, louky, lesy tam mají, jak chodí v hedvábí, jedí maso a pijí pivo, tu uznal za vhodné napraviti jí hlavu a klepnouti přes prostořeký jazýček.

„Tak se ti tam líbilo,“ počal nevinně. „Tos tam měla zůstati, nemusela ses vraceti, anebo se můžeš znovu vydati na cestu.“

„A bez vás? Mně by se tam líbilo, ale s vámi se všemi. Samotinká sama přece bych tam nechtěla žíti. Po vás se mi tuze stýskalo a ustavičně jsem vzpomínala, co asi doma děláte.“

„My s mámou se z Klenčí nehneme, (...)

(......)