Jindřich Šimon Baar

LŮSY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX

Než se Božena Němcová mohla vydati na cestu do lázní, musila se obrniti svatou trpělivostí, a nebýti panny Nanynky z kláštera, snad by se tam vůbec nebyla dostala. Ale trpělivost nebesa proráží. Svým perem opatřila si peníze, zjednala si ve Františkových Lázních byt, vyšetřila, kdy vyjíždí poštovní „rychlík“ z Horšova Týna přes Bor, Tachov a Planou do Chebu, složila si do proutěného koše knihy, papír, pero, šaty a prádlo, těšila se, že jí léčivá zřídla a lázně vrátí ztracené zdraví těla, lázeňská hudba, hosté, procházky, nový kraj a změna celého okolí i způsobu dosavadního života že ji osvěží na duchu, rozptýlí a zažene všecky starosti a trampoty, jež tíží její zemdlelou duši.

V poslední chvíli však si její muž opět jinak postavil svoji vrtošivou hlavu, že se nebude stravovati v hostinci, při svých úředních starostech že nemůže věnovati nutnou péči dětem. „Jeď si,“ řekl tvrdě. „Ale než odjedeš, musí přijeti sem tvá sestra Marie, aby tu vedla za tebe domácnost.“

„Marie má před svatbou,“ mírně namítla Božena. „Má jistě plno vlastních starostí s výbavou a pochybuji, že by ji její ženich, hofmistr kněžny Zaháňské a galantní Francouz, dovolil samotné cestovati z jednoho konce Čech na druhý. Neboj se však, i o to se postarám.“

Promluvila pak s klášterní hospodyní, jemnou a citlivou duší, pocházející ze staré, patricijské rodiny domažlického Jana Maxmiliána Bělohradského z Kosmačova, velikého dobrodince kláštera, který také ležel pochován pod dlažbou klášterního kostela. Rytířská krev se jí ozvala v žilách a čistě ženský soucit jí velel vmetnouti pernou pravdu jako pepř panu komisaři do očí. „Na ničem vám tu nebude scházeti,“ podepřela si svoje oblé boky rukama, hledíc naň nebojácně. „Nastaly férie, děti do školy nechodí a vezme si je na starost Márinka Šustrojc^[95], lepší opatrovnice míti ani nemohou. Moje sestřenice, Nanynka Hofojc, neslouží tu od včerejška. Zná už všecka vaše přání a zvyky, povede domácnost, a kdyby si v něčem nevěděla rady, od toho jsem tu já. Stačí, abyste jenom promluvil, nebudete-li s něčím spokojen, neboť vševědoucí nejsme, a hned se chyba napraví. Paničce však v cestě nebraňte. Když ne vaše žena, tak matka vašich dětí musí býti zdráva. Ona nepatří jenom vám, ale pan převor říká, že patří národu, českému národu. Co by si o vás pomyslilo město, kdybyste ji do lázní nepustil?“

Téhle metličky zalekl se i tvrdý komisař. „Veřejné mínění“ u něho mnoho zmohlo, „úřednická čest“ šla mu nadevše.

„Když tomu tak, už své paní brániti nebudu,“ zabručel mrzutě Němec a snažil se dostati z dosahu ostrého jazyka Nanynčina.

Tak odklízela paní Božena z cesty překážku po překážce, těšíc se příslovím, že jenom trpělivost všecko zmůže, i to, že na trní vykvetou růže. Teď už jenom toužebněji den ode dne očekávala dopis od správce lázeňského penzionátu, kdy dojde na ni řada a zamluvený pokojík se uvolní. Čas se vlekl úmorně, slunce pražilo nemilosrdně, nebylo chuti pustiti se do žádné práce, která by byla náhlým odjezdem (...)

(......)