Jindřich Šimon Baar

OSMAČTYŘICÁTNÍCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

Poslední týden před velikonocemi byl všude věnován jarnímu úklidu.

Králová hned jak se vrátila z Vlkanova, přitáhla veliké necky a namočila všecko prádlo bílé. Barevné kusy, šátky, fěrtuchy, zástěry a kazajky, jakož i vlněné punčochy nechala si až na konec a rozpočítala si tu práci na tři dny. Po celou dobu jarní síje nemohla ruce ani strčit do vody, a tak se jí na punebí^[46] nastřádala kupa košil, prostírek, rozsívek, všelijakých plen a plínek, až se jí lekla a nemohla ji najednou ani do náručí pobrat. Naštěstí měla už pod kůlnou v kadečce nasazený louh, ostrý, ten vyžere a rozpustí všecku mastnotu, všechen pot, prach i špínu, kterou jmenovitě košile byly nasáklé, všecko s nich sjede jako po mýdle, na bělidle slunce to vytáhne, a prádlo bude zase čisté jako sklo, na bidlech to uschne a selka zrovna už předem cítila, jak ta protivně páchnoucí hromada pěkně složená a zmandlovaná zavoní v truhle trávou a sadem.

„Kampak?“ okřikla v pondělí ráno Hanýžku, když se chápala tašky s učením, „se školou už je amen. Jen pěkně polož tašku a postav se k neckám. Musíš mi pomoci.“

„Máme zkoušku na pašije a božíhodovou mši,“ nejistě zastavila se Hanýžka veprostřed světnice. Školu by lehce opustila, ale zanedbat zpěv a rozhněvat pana učitele, to zdálo se jí na pováženou.

„I s tím musíš přestat. Ty nejsi kupcovic dcera, jako je Mrázovic Retka, tvůj táta není učitelem, jako je otec Lenčin, ale sedlákem. Jen běž a nanos zatím ke kotli dříví, naber do věder vodu a odpírej hned sama drobnější kousky.“

Venku hustě, drobně pršelo, necky stály na záspi pod vyjstřeším,^[47] nad nimi na bidýlku čepýřily se vlaštovky, sem tam některá odvážila se i do deště, proletěla se po dvoře a hned zas, otřepávajíc křidélka, vracela se pod střechu k hnízdům. V postřekovské ulici zavrzala kolečka a kolem špitálu zahýbá vlevo dlouhá řada potahů. Postřekovští sedláci jedou robotovat na hozovskou dědinu. Trhanovský dráb Polcar stojí s purkmistrem na radnici a strážník Kodrda zrovna lítá po Klenčí a shání rekruty. Už byl nejvyšší čas, aby vyšli, do Kouta mají dobré tři hodiny cesty, a šest selských synků jako by se do země propadlo, nikdo, ani vlastní rodiče nevědí, kam se poděli. Všem se zdá, že je ještě včera viděli, že s nimi ještě včera mluvili, Kodrda se dušuje, že mu neutekli, že se jen schovali, vojáci že je jistě najdou a schytají. Kladívko hned běží na rytmistra, ale ten kroutí hlavou, to že nemůže jen tak na přání purkmistrovo pustit dragouny ze řetězu a nechat je prohledávat grunty, to že by mu musil nařídit jen plukovník, to že by mohl vymoci vrchnostenský úřad a že k tomu dojde, nebude-li dost vojáků, o to aby se nestaral, šel jen a hlásil, co se v Klenčí stalo. Poslechl a zlostně vydal se asi s desíti všelijak pokroucenými chlapci na cestu. Věděl, že bude špatně přijat, a proto lál a hrozil hlasitě, když táhli po Klenčí od radnice dolů, aby ho všichni slyšeli: „To jim přijde draze! V poutech je povedou, tu hanbu jim udělám a místo sedmi – čtrnáct let (...)

(......)