Eduard Bass

CIRKUS HUMBERTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

Nejspokojenější v novém prostředí byl snad Antonín Karas. Jeho první čin byl, že před prahem ředitelny, než do ní vstoupil, vyňal portmonku a těžkými prsty z ní vylovil papírek. Rozbalil jej: byl v něm lesklý dvacetifenik. Ten dvacetifenik, jejž Vašku dostal, když po prvé nosil lvíčata. Nyní vytáhl Antonín Karas z kapsy kladivo a hřebík, poklekl a památný ten penízek přibil pro štěstí na práh. Pak teprve vstoupil dovnitř.

Divadlo byla haluzna nesmírná, ale jemu se měnilo v rodnou chalupu. Prolezl je od půdních trámů až do sklepů, proklepal zdivo, prohlédl maltu, omakal nátěry, přezkoumal kliky a zámky, kohoutky a pípy a už viděl plno věcí, které bude nutno kus po kuse vyspravit. Večer proletoval jak ostříž mezi šatnářkami a biletáři, kolem bufetu a restaurace, mezi pokladnou a orchestrem, ale ve dne byl z něho ten starý zednický fuškář a melouchář, který pořád měl kde co vylepšovat. Na zimu by byl nejraději ucpal všechna okna mechem, naštípal dříví, ovinul pumpu slaměnými provazci a do kotců na dvoře strčil krmníka; to však v divadle nešlo a Karas si své venkovštější radosti našel ve Smetanově mlýně. Dvakrát třikrát v týdnu si tam zaskočil, aby si popovídal s Burešem o starých časech. Ale to nešel nahoru do měšťanského salonu pana otce, kde se blyštil empirový nábytek se starými hodinami s orlem a zeměkoulí, s porculánovými soškami a vázami, s rytými sklenicemi a s podobiznou Smetanových rodičů v miniatuře na slonové kosti, ve voskovém reliefu pod sklem, v černých stříhaných siluetách a v blednoucích daguerotypiích. To si raději zašel dozadu do mlýnice tohoto starobylého mlýnu hřebenáče a ponenáhlu jako starý sekerník opravil kobylici, vylepšil lub a zavěsil pod koš nový korčák. Od rna do noci měl tak pořád co dělat; a když se na jevišti objevilo poslední číslo a šatnářky se připravily na závěrečný ruml a biletáři se rozsestvili u všech východů, aby je včas otevřeli a zahákovali, Antonín Karas vklouzl na svou reservní židli v orchestru a znamenitě si na rozloučenou s bohatým dnem zatroubil Pochod Cirkusu Humberto.

Některý den mu to všecko ještě nestačilo. Vyčkal v portýrce u pana Dvořáka, až všichni odevzdali klíče svých skřínek a dveří, popřál jim i panu Dvořákovi dobré noci a vyklouzl ven, dolů na Poříč, do Bílé labuti. V letních měsících tam ještě zastihl zahradní koncert kapely 102. pěšího pluku, v zimě si našel místo mezi poříčskými sousedy v předním táhlém kvelbu restauračním. Byli to starší zazobaní živnostníci a obchodníci z okolí, pekař, brašnář, konfekčník, čepičář, železní, jak je tak nahromadila ulice, zachytávající nával venkovského lidu. Některý z nich byl i domácí pán a všichni tu při truňku hořkého ležáku s hustou bílou čepicí spokojeně přemílali pražské sensace. Tehdy to byli ponejvíce zprávy o chystané výstavě; to bylo plno řečí o tom, co se tam připravuje, jaká kolosální produkce je Průmyslový palác, celý ze skla a železa, jakou za ním inženýr Křižík chystá fontánu, co tam bude všelijakých pavilonů, vždyť (...)

(......)