XIV. Starý komediant
Všude se
rozběhl, rozlil a rozdováděl lid, mající prázdný den. Byla to jedna z
oněch slavností, na něž po tak dlouhou dobu spoléhají komedianti, ti,
kteří ukazují zvířata, a potulní kramáři, aby se odškodnili za
špatné doby roční.
Zdá se mi, že v těchto dnech lid zapomíná
na vše, na bolest i na práci; stává se podobným dětem. Pro malé je to den
prázdna, hrůza před školou je odložena na čtyřiadvacet
hodin. Pro velké je to krátké příměří uzavřené se zhoubnými
mocnostmi života, odklad všeobecného úsilí a zápasu.
Ba i člověk velkého světa a
člověk zaměstnaný duševní prací nesnadno uniká vlivu této lidové
slavnosti. Vsaje mimovolně část té bezstarostné atmosféry. Já
aspoň nikdy neopominu, jako pravý Pařížan, prohlédnout všechny ty
boudy, které se tu pyšní v těchto slavnostních dobách.
Dělaly si opravdu hroznou konkurenci:
ječely, řvaly, vyly. Byla to směsice křiků,
vřeštění plechů a výbuchů raket. Herci hrající úlohy
hlupáků a manželů pod pantoflem křivili tahy svých osmahlých
obličejů, ztvrdlých větrem, deštěm a sluncem; se
sebevědomím herců, kteří jsou si jisti úspěchem, házeli
bonmoty a vtipy solidní a těžké komiky, jako komika Moli`erova. Herkulové,
pyšní na ohromnost svých údů, bez čel a lebek, jako orangutanové,
nafukovali se majestátně ve svých trikotech, den před tím právě
pro to vypraných. Tanečnice, krásné jako víly či jako princezny,
skákaly a metaly kozelce v ohni svítilen, jež plnily jejich sukně
jiskrami.
Vše bylo jediné světlo, prach, křik,
radost, povyk; jedni utráceli, druzí vydělávali, a obojí byli stejně
veselí. Děti se věšely matkám na sukně, aby dostaly nějakou
cukrovou tyčinku, nebo otcové vysadili je na ramena, aby lépe viděly
eskamotéra oslňujícího jako bůh. A všude proudila, převládajíc
nade všemi parfumy, vůně smažených rybiček, která byla jako
kadidlem této slavnosti.
Na konci, na samém konci řady bud -- jako
by stydě se, sám sebe byl vyhnal ze vší té (...)
(......)
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě