XXI. Pokušení čili Eros, Plautus a sláva
Dva nádherní
Satani a jedna Ďáblice, ne méně neobyčejná, vystoupili dnes v
noci po tajemném schodišti, kudy Peklo na slabost spícího člověka
útočí a s ním tajně se spojuje. I přišli postavit se slavnostně
přede mne, zpříma jako na estrádě. Sirnatá záře vydechovala
z těch tří osob, které se odrážely od temného pozadí noci. Měli
vzezření tak hrdé a tak plné moci, že jsem je pokládal zpočátku
všecky tři za pravé Bohy.
Tvář prvního Satana měla ráz obojího
pohlaví a i v liniích jeho těla leželo rozkošnictví starých Bacchů.
Jeho krásné, unylé oči, barvy chmurné a neurčité, podobaly se
fialkám, obtíženým ještě těžkými slzami bouře, a jeho
pootevřené rty teplým vykuřovadlům, odkud vydechovala libá
vůně parfumerie, a pižmem vonící hmyz, poletuje, zazářil v žáru
jeho dechu, kdykoli povzdechl.
Kol jeho nachové suknice byl ovinut jako pás
měňavě třpytivý had, jenž se zdviženou hlavou líně
obracel k němu své oči jako žhavé uhlíky. Na tomto živém páse visely,
střídavě s lahvičkami naplněnými příšernými tekutinami,
blýskavé nože a chirurgické nástroje. V pravici držel druhou lahvičku,
jejíž obsah byl jasně červený a jež měla za etiketu tato bizarní
slova: “Pijte, totoť jest krev má, dokonale posilňující lék“; v
levici měl housle, na něž patrně zpíval své rozkoše a své
bolesti a jimiž šířil nákazu svého šílenství za nočních rejů
duchů.
U jeho útlých kotníků vleklo se
několik článků přetrženého zlatého řetězu, a když
nepříjemný pocit, který mu působily, jej přinutil sklopit
oči k zemi, díval se marnivě na nehty svých nohou, lesknoucí se a
hlazené jako dobře zpracované drahokamy.
Hleděl na mě očima
bezútěšně truchlivýma, z nichž řinulo se zákeřné opojení, a
pravil mi zpěvavým hlasem: “Chceš-li, chceš-li, učiním tě pánem
duší, a budeš pánem živé hmoty ještě víc než sochař může být
pánem hlíny; a poznáš stále znovu se rodící rozkoš vyjít ze sebe sama a
zapomenout sebe v jiném, a vábit jiné duše tak, až by splynuly s tvou.“
A já mu odpověděl: “Děkuji
pěkně! co bych dělal s tím brakem bytostí, jež patrně
nestojí za víc než moje ubohé já. Ač se trochu stydím vzpomínat, nechci na
nic zapomenout: a i kdybych tě neznal, ty stará obludo, tvé tajemné nože,
tvé podezřelé lahvičky, řetězy, jimiž jsou spoutány tvé
nohy, to vše jsou symboly, které dosti jasně vysvětlují nevýhody
tvého přátelství. Nech si své dary.“
Druhý Satan neměl ani toho vzezření
tragického a zároveň úsměvného, ani těch krásných, lichotných
způsobů, ani té vonné a delikátní krásy. Byl to ohromný muž s tlustou
tváří bez očí, jehož těžké panděro viselo přes stehna;
celá jeho kůže byla pozlacena a ilustrována, jako tetováním, množstvím
malých hemžících se figurek, jež představovaly četné formy bídy
veškerenstva. Byli tam vychrtlí mužíci, kteří se dobrovolně
věšeli na hřebík; byli tam malí, ohyzdní, hubení gnómové, jejichž
pokorně prosící oči dovolávaly se almužny spíše než (...)
(......)
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě