XXXI. Náklonosti
V krásné
zahradě, kde paprsky podzimního slunce zdály se zdržovat s rozkoší, pod
zelenavou již oblohou, na níž plula zlatá oblaka jako putující kontinenty,
čtyři krásné děti, čtyři hoši spolu hovořili,
nabaživše se patrně hry.
Jeden pravil: “Včera mě zavedli do
divadla. Ve velkých a smutných palácích, za nimiž je vidět nebe a
moře, mužové, ženy, vážní a smutní, ale o mnoho krásnější a mnohem
lépe odění než ti, které vidíme všude, mluví zpěvavým hlasem.
Vyhrožují si, úpěnlivě prosí, trápí se a často kladou ruku na
dýku, zastrčenou za pasem. Ach! to je velmi krásné! Ženy jsou mnohem
krásnější a mnohem větší než ty, které nás doma navštěvují, a
ač se svýma velkýma vpadlýma očima a se svými rozpálenými
tvářemi hrozně vypadají, nelze se ubránit, aby je člověk
nemiloval. Je ti úzko, je ti do páče, a přece jsi spokojen... A pak,
co je nejpodivnější, máš chuť šatit se týmž způsobem dělat
a říkat totéž a mluvit týmž hlasem...“
Jeden ze čtyř hochů, který již po
několik sekund neposlouchal řeč svého druha a hleděl s
podivuhodnou upřeností na nevím který bod nebes, řekl náhle:
“Podívejte se, podívejte se tamhle...! Vidíte
ho? Sedí na tom malém,
osamělém obláčku ohnivé barvy, jenž tiše putuje. I
on, zdá se,
jako by i
on na nás pohlížel.“
“Ale kdo?“ otázali se ostatní.
“Bůh!“ odpověděl s přízvukem
dokonalého přesvědčení. “Ach! již je velmi daleko; za chvíli již
ho nebudete moci vidět. Patrně cestuje, aby navštívil všecky
země. Hleďte, právě míjí tu skupinu stromů, která je skoro
na obzoru... a teď sestupuje za tou kostelní věží ... Ah! již ho není
vidět!“ A dítě zůstalo dlouho obráceno na tu stranu, dívajíc se
upřeně na čáru, oddělující zemi od nebe, očima, v
nichž zářil nevyslovitelný výraz extáze a lítosti.
“Je to hlupák se svým Pánem Bohem, kterého jen
on sám může vidět!“ pravil třetí, jehož celá osobička se
vyznačovala zvláštní živostí a životností. “Já vám budu vypravovat, kterak
se mi přihodilo něco, co se vám nikdy nepřihodilo, a je to
trochu zajímavější než vaše divadlo a vaše obláčky. Před
několika dny vzali mě rodiče spolu na cestu, a poněvadž v
hospodě, v níž jsme se zastavili, nebylo dosti postelí pro nás všechny,
bylo ustanoveno, že budu spát v jednom lůžku se svou vychovatelkou.“
Přitáhl své druhy blíž k sově a mluvil tlumeně. “To je vám zvláštní,
nespat sám a být v jednom lůžku se svou vychovatelkou po tmě. Když
jsem nemohl spát, bavil jsem se tím, že jsem ji hladil, zatímco ona spala, po
rukou, po šíji a po ramenou. Ona má krk a ruce mnohem silnější než všecky
ostatní ženy a pleť její je tak hebká, tak hebká, že byste řekli, že
je to papír na psaní nebo hedvábný papír. Působilo mi to takovou rozkoš,
že bych byl dlouho pokračoval, kdybych byl neměl strach, strach
předně, že ji probudím, a pak ještě strach, já nevím z
čeho. Pak ponořil jsem hlavu do jejích vlasů, jež jí visely na
záda, husté jako hříva, a ty voněly tak krásně, ujišťuji
vás, (...)
(......)