XXX. Šňůra -- Eduardu Manetovi
“Iluze,“ pravil
mi přítel, “jsou snad tak nespočetné jako vztahy lidí mezi sebou nebo
jako vztahy lidí a věcí. A když iluze zmizí, to jest, když vidíme bytost
nebo fakt tak, jak existuje mimo nás, zakoušíme bizarní pocit, z polovice
lítost pro zmizelý fantom, z polovice příjemné překvapení nad novinkou,
nad skutečným faktem. Je-li nějaký zjev samozřejmý, všední,
vždycky podobný, takové povahy, že se v ní nelze mýlit, je to mateřská
láska. Jest právě tak nesnadno předpokládat matku bez lásky
mateřské jako světlo bez tepla; což není úplně oprávněno
přičítat lásce mateřské všecky činy i slova matky,
vztahující se na její dítě? A přece poslyšte tuto historku, při
níž jsem byl podivně mystifikován nejpřirozenější iluzí.“
“Mé malířské zaměstnání mne nutí k
bedlivému pozorování tváří, fyziognomií, jež se mi naskytnou na
cestě, a vy víte, jakou rozkoš shledáváme v té schopnosti, která činí
život v našich očích živějším a význačnějším než je pro
ostatní lidi. V odlehlé čtvrti, kde bydlím a kde rozsáhlé a drnem porostlé
prostory ještě oddělují stavení, často jsem si všímal hocha,
jehož ohnivý čtverácký obličej mě hned zaujal víc než všechny
ostatní. Byl mi nejednou modelem a já ho přeměnil brzo v malého
cikána, brzy v mytologického Amora. Dal jsem mu do ruky tulácké housle, trnovou
korunu a hřebíky utrpení Páně i Erotovu pochodeň.
Konečně se mi všecko taškářství toho uličníka tak zalíbilo,
že jsem prosil jednoho dne jeho rodiče, chudé to lidi, aby mi ho
laskavě přenechali, slibuje, že ho budu dobře šatit, že mu budu
dávat něco peněz a že mu neuložím jiného namáhání, než aby
čistil mé štětce a obstaral mé pochůzky. Ten hoch, když byl
umyt, stal se roztomilým a život, který vedl u mne, zdál se mu rájem proti
tomu, jejž byl nucen vést ve špinavé díře otcovské. Jen to musím
říci, že ten malý klučina mne leckdy překvapil neobyčejnými
krizemi předčasného smutku a že dal brzo najevo nemírnou náklonnost k
cukru a likérům, takže jednoho dne, kdy jsem konstatoval, že přes
četná napomenutí zase spáchal novou takovou loupež, pohrozil jsem mu, že
ho pošlu zpět k rodičům. Pak jsem odešel a mé záležitosti
zdržely mě dosti dlouho mimo dům.
Jak jsem byl zděšen a ohromen, když jsem se
vrátil domů, a první předmět, jenž padl mi do očí, byl
můj malý klučík, čtverácký společník mého života,
oběšený na výplni skříně! Jeho nohy dotýkaly se skoro podlahy;
židle, kterou patrně nohou odkopl, byla poražena vedle něho; jeho
hlava byla konvulsivně nachýlena k ramenu; jeho napuchlý obličej a
jeho oči, široce rozevřené s děsivou ztrnulostí, mně
způsobily zpočátku iluzi života. Odříznout jej nebyla věc
tak snadná, jak byste mohl myslit. Byl již velice ztuhlý a já měl v
sobě nevysvětlitelný odpor proti tomu, pustit jej prudce na zem. Bylo
třeba jej celého podržet jednou rukou a druhou přeříznout šňůru.
Ale to nebylo ještě všecko; ta potvůrka vzala provázek velmi tenký,
který se zaryl (...)
(......)