XXIX. Velkomyslný hráč
Včera,
mezi davem na boulevardu, pocítil jsem, že se mne dotkla tajemná Bytost, již
vždy jsem toužil seznat a již jsem ihned poznal, ač jsem jí nikdy
nespatřil. Měl patrně sám vůči mně podobnou
touhu, neboť, jda mimo, na mne významně mrkl; rychle jsem ho
poslechl. Pozorně jsem kráčel za ním a brzy jsem sestoupil za ním do
podzemního bytu, oslňujícího, kde skvěl se přepych, jemuž
přibližný příklad nemohlo poskytnout žádné z nejvznešenějších
obydlí v Paříži. Zdálo se mi podivné, že jsem mohl tak často chodit
kol toho nádherného doupěte, aniž bych si byl všiml jeho vchodu. Zde
vládla vybraná, až opojná atmosféra, jež působila skoro okamžité zapomenutí
vší odporné hrůzy života; zde to dýchalo pochmurným blaženstvím,
analogickým tomu, jež asi zakoušeli ti, kteří pojedli lotosu, když,
vystupujíce z lodi na okouzleném ostrově, ozářeném svity
věčného odpoledne, cítili, kterak se v nich rodí, při omamujících
zvucích melodických kaskád, touha nespatřit již nikdy svoje penaty, své
ženy, své děti a nikdy již nevstoupit na vzduté vlny moře.
Byly tam podivné tváře mužů a žen,
poznamenané osudnou krásou, o nichž se mi zdálo, že jsem je již viděl v dobách
a v zemích, na něž jsem naprosto nedovedl si přesně vzpomenout a
jež ve mně budily spíše bratrskou sympatii než tu bázeň, jež vzniká
pravidelně při spatření neznámého. Kdybych se chtěl pokusit
definovat nějakým způsobem podivný výraz jejich zraků, řekl
bych, že nikdy jsem neviděl zraků silněji se lesknoucích
hrůzou před nudou a nesmrtelnou touhou cítit, že žijí.
Usedajíce, já a můj hostitel, byli jsme již
dokonalí staří přátelé. Pojedli jsme a napili se přes míru všech
možných druhů neobyčejných vín, a což bylo neméně
neobyčejné, zdálo se mi po několika hodinách, že nejsem o nic více
opilý než on. Mezitím hra, tato nadlidská rozkoš, přerušovala v
různých intervalech naše hojné popíjení a musím říci, že jsem hrál a
prohrál svou duši v několika partiích s heroickou bezstarostností a
lehkostí. Duše jest něco tak nehmotného, tak často zbytečného a
leckdy i nepříjemného, že jsem při této prohře byl jen o málo
méně dojat, než kdybych byl ztratil na procházce svou navštívenku.
Pokuřovali jsme zdlouha několik
doutníků, jejichž chutnost a nepřirovnatelný parfum probouzel v duši
nostalgii po neznámé zemi a neznámém štěstí, a já, opojen vší tou rozkoší,
odvážil jsem se, v návalu důvěrnosti, jež se nezdála být mu nepříjemnou,
zvolat, chopiv se číše plné až k okraji: “Na vaše nesmrtelné zdraví, starý
Kozle!“
Hovořili jsme také o vesmíru, o jeho
stvoření a o jeho příští zkáze; o té veliké myšlence století, totiž o
pokroku a možnosti zdokonalení a vůbec o všech formách lidské
domýšlivosti. O tomto sujetu Jeho Výsost byl nevyčerpatelný v lehkých a
nevývratných vtipech a vyjadřoval se s takovou příjemností mluvy a
klidem při svém čtveráctví, jaký jsem neshledal ani u
nejslavnějších causerů světa. Vysvětlil mi absurdnost
(...)
(......)
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě