XXXIV. Již!
Již stokrát
slunce, zářivé nebo zasmušilé, vytrysklo z té obrovské mořské
kádě, jejíž břehy lze stěží postřehnout. Stokrát se,
zářící nebo zamračené, opět ponořilo ve svou nesmírnou
večerní lázeň. Již hezkých pár dní mohli jsme pozorovat protější
stranu firmamentu a luštit nebeskou abecedu svých protinožců. A každý
cestující vzdychal a reptal. Řekl bys, že přiblížení země
přivádí jejich bolest v zoufalství. “Kdy už,“ říkali,
“přestaneme spát spánkem, jímž otřásá mořská vlna, jejž ruší
vítr, který chrápe silněji než my? Kdy budeme moci zažívat v nehybné
lenošce?“
Byli mezi nimi takoví, kteří myslili na
svůj krb, kteří litovali svých nevěrných a protivných žen a
svého křiklavého potomstva. Obraz vzdálené země přiváděl
všechny v takové šílenství, že by byli, myslím, jedli trávu s větším
nadšením než dobytek.
Konečně byl ohlášen břeh; a
viděli jsme, přibližujíce se, že je to nádherná, oslnivá země. Zdálo
se, že hudba života odtamtud zaznívá v neurčitém šumění a že z
těch břehů, bohatých na zeleň všedních odstínů,
vydychuje na několik mil rozkošná vůně květin a ovoce.
Ihned se (...)
(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě