XXXV. Okna
Kdo hledí
zvenčí dovnitř otevřeným oknem, nevidí nikdy tolik jako ten,
jenž pohlíží do okna zavřeného. Není hlubšího a více oslňujícího
předmětu, než okno osvětlené svíčkou. To, co je možno
spatřit v sluneční záři, je vždy méně zajímavé než to, co
se děje za skleněnou tabulí. V té černé nebo rozzářené
díře žije život, sní život, trpí život.
Přes vlny střech rozeznávám letitou
ženu, již vrásčitou, vždy skloněnou nad čímsi, nikdy
nevycházející z domu. Z jejího obličeje, z jejího šatu, z jejího gesta,
skoro z ničeho sestrojil jsem si historii této ženy, či spíše její
legendu, a někdy s pláčem ji vypravuji sám sobě.
Kdyby to byl býval nějaký ubohý
stařec, byl bych si sestrojil tu jeho právě tak snadno.
A uléhám, jsa hrd, že jsem žil a trpěl v
jiných než v sobě samém.
Snad mi řeknete: “A jsi jist, že tato
legenda je pravdivá?“ Co záleží na tom, jaká snad je skutečnost mimo mne,
jestliže mi pomohla žít a cítit, že jsem a co jsem?
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě