XXXVII. Dobrodiní luny
Luna, jež je
rozmar sám, pohlédla oknem na tebe, když jsi spala ve své kolébce, a pravila
sama k sobě: “To dítě se mi líbí.“
A sestoupila měkce po svém oblačném
schodišti a beze zvuku pronikla okenními tabulemi. Pak se rozestřela po
tobě s poddajnou něžností matky a položila své barvy na tvoji
tvář. Tvé zorničky od toho zůstaly zelené a tvé líce
neobyčejně bledé. Hledíce na tuto návštěvnici, oči tvé se
bizarně zvětšily; a tak něžně ti stiskla hrdlo, že je ti od
té chvíle navždy do pláče.
Zatím, v rozpětí své radosti, Luna naplnila
celou komnatu jako fosforečná atmosféra, jako svítivý jed; a všechno toto
živoucí světlo myslilo a pravilo: “Budeš věčně podléhat
vlivu mého políbení. Budeš krásná podle mého způsobu. Budeš milovat to, co
já miluji, a to co mne miluje: vodu, oblaka, mlčení a noc; nesmírné a
zelené moře; beztvarou a mnohotvárnou (...)
(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky