XXXVIII. Kerá je ta pravá?
Znal jsem
jakousi Benediktu, jež plnila atmosféru ideálem a jejíž oči šířily
touhu po velikosti, po kráse, po slávě a po všem tom, co nám dává víru v
nesmrtelnost.
Leč tato zázračná dívka byla
příliš krásná, aby mohla dlouho žít, a také zemřela za několik
dní po tom, co jsem ji poznal, a já sám ji pochoval jednoho dne, kdy jaro
rozhoupalo svou kadidelnici i na hřbitovech. Já to byl, jenž ji pochoval,
pevně uzavřenou do rakve ze dřeva vonného a neporušitelného jako
indické truhlice.
A jak mé oči utkvěly na místě,
kde byl zakopán můj poklad, spatřil jsme náhle osůbku, jež
podobala se neobyčejně zesnulé a jež dupajíc po čerstvé
hlíně s hysterickou a bizarní prudkostí pravila s výbuchem smíchu: “Já
jsem ta pravá Benedikta! Já jsem ta pověstná potvora! A za trest, za své
bláznovství a za svou slepotu budeš mne milovat takovou, jaká jsem!“
Leč já v zuřivosti
odpověděl: “Ne, ne, ne!“ A abych dodal většího důrazu svému
odmítnutí, dupnul jsem tak prudce o zem, že má noha se zabořila až po
koleno v čerstvý hrob a že, jako vlk chycený do pasti, jsem připoután,
snad navždy, ke hrobu ideálu.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky