XLII. Portréty milenek
V mužském
boudoiru, totiž v kuřárně náležející k elegantní krčmě,
pokuřovali a popíjeli čtyři muži. Nebyli vlastně ani
staří ani mladí, ani hezcí ani oškliví; ale ať staří nebo mladí,
měli onu distingovanost, kterou nelze nepoznat, cosi nepopsatelného, ten
chladný a výsměšný smutek, jenž jasně praví: “Mnoho jsme žili, a
hledáme, co bychom mohli milovat a ctít.“
Jeden z nich převedl hovor na ženy. Bylo by
bývalo filosofičtější nemluvit o nich vůbec; ale jsou duchaplní
lidé, kteří, napijí-li se, nepohrdají banální konverzací. Posloucháme tedy
toho, jenž mluví, tak, jako bychom poslouchali taneční hudbu.
“Všichni muži,“ pravil, “prošli stářím
Cherubína; jest to doba, kdy místo dryad objímáme bez hnusu kmen dubů. To
je první stupeň lásky. Na druhém stupni počínáme se vybírat. Moci
uvažovat, to je už dekadence. Tehdy hledáme rozhodně krásu. Já pro svou
osobu, pánové, jsem hrd na to, že již odedávna jsem došel k přechodné
době třetího stupně, kdy krása sama již nepostačuje,
není-li okořeněna parfumem, ozdobou et caetera. Ba přiznám se,
že toužím leckdy, jako po neznámém štěstí, po čtvrtém stupni, jejž
musí vyznačovat naprostý klid. Ale po celý svůj život, vyjímaje onen
věk Cherubína, byl jsem více než kdokoli jiný citlivý k té
rozčilující hlouposti a dráždící prostřednosti žen. Co nejvíc miluji
na zvířatech, je bezelstnost. Posuďte tedy, co jsem asi vytrpěl
od své poslední milenky.
Byla levobočkem jednoho knížete. Krásná, rozumí
se samo sebou; jinak -- proč bych se jí byl zmocnil? Ale ona kazila tuto
velikou přednost nevhodnou a zrůdnou ctižádostí. Byla to žena, jež si
chtěla vždy hrát na muže. ,Vy nejste muž! Ach! Kdybych byla mužem! Z nás
obou jsem já mužem!‘ Takové byly nesnesitelné refrény, vycházející z těch
úst, z nichž bych si byl přál vidět vylétat jen písně. Nechal-li
jsem vyklouznout slova podivu o knize, básni nebo opeře, pravila ihned:
,Vy snad myslíte, že je to velmi silné? co vy víte, co je silné?‘ a
argumentovala.
Jednoho krásného dne se vrhla na chemii; a to
tak, že mezi jejími a svými ústy jsem od té doby nalézal skleněnou masku.
A při tom všem velice upejpavá. Dotekl-li jsem se jí někdy trochu
příliš zamilovaným gestem, svíjela se jako znásilněná citlivka.“
“Jak to skončilo?“ pravil jeden z ostatních
tří. “Nevěděl jsem, že jste tak trpělivý.“
“Bůh vložil lék do nemoci samé,“
pokračoval. “Jednou nalezl jsem tuto Minervu vyhladovělou po ideální
síle v tete-a-tete se svým sluhou, a to v situaci, jež mě nutila
diskrétně se vzdálit, aby se nemusili rdít. Večer jsem je oba
propustil, vyplativ jim nedoplatky jejich gáže.“
“Pokud se mne týče,“ uchopil se slova ten,
jenž byl přerušil, “mohu si stěžovat jen na sebe sama. Štěstí
přišlo ke mně a já je nepoznal. V poslední době mi osud
popřál rozkošnou ženu, jež byla tím nejsladším, nejpokornějším a
nejoddanějším tvorem, vždy ochotna! a to bez entusiasmu! “Velice ráda,
je-li vám to (...)
(......)
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě