XLIII. Galantní střelec
Když povoz jel
lesíkem, dal zastavit u střelnice, řka, že by mu bylo příjemno
vypálit několik ran, aby
zabil Čas. Což není to
nejobyčejnějším zaměstnáním každého, zabíjet tu obludu? -- A
nabídl galantně rámě své drahé, rozkošné a prokleté ženě, jíž
děkoval za tolik rozkoše, za tolik bolesti a snad i za velkou část svého
genia.
Několik kulí padlo daleko od určeného
cíle; ba jedna z nich se zaryla do stropu; a když to rozkošné stvoření se
blouznivě smálo a vysmívalo neobratnosti svého manžela, obrátil se náhle k
ní a pravil: “Dívejte se na tu loutku, tamhle, napravo, která má nos
vzhůru a tváří se tak vznešeně. Nuže, andílku,
já si myslím,
že jste to vy.“ A zavřel oči a stiskl spoušť. Loutce byla
doslova uražena hlava.
Tu, kloně se k své drahé rozkošné a své
prokleté ženě, k své Muse, před níž není vyhnutí a jež nezná slitování,
a líbaje jí uctivě ruku dodal: “Ach, můj drahý anděli, jak vám
děkuji za svou obratnost!“
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky