L. Dobří psi - Panu Josephu Stevensovi
Nerděl
jsem se nikdy, ani před mladými spisovateli svého století, za svůj
obdiv k Buffonovi; ale dnes nechci volat na pomoc duši tohoto malíře
pompézní přírody. Nikoli.
Mnohem raději bych se obrátil na Sterna a
řekl bych mu: “Sestup z nebe, nebo vystup ke mně z polí Elysia, abys
mi inspiroval zpěv příznivý dobrým psům, ubohým psům,
zpěv, jenž by byl hoden tebe, šprýmaři sentimentální, jedinečný
šprýmaři! Přijeď zase sedě obkročmo na tom
pověstném oslu, jenž tě provází vždy v paměti potomstva; a
hlavně ať ten osel nezapomene svůj nesmrtelný makaron, delikátně
pověšený mezi pysky!“
Pryč s akademickou musou! Co bych
dělal s tou upejpavou bábou. Vzývám musu důvěrnou, obyvatelku
měst, živoucí, aby mi pomohla zpívat o dobrých psech, psech zablácených, o
těch jež každý odhání, jako by byli nakaženi morem a plni vší, vyjímaje
snad chudáka, k němuž se přidružili, a básníka, jenž na ně
pohlíží okem bratrským.
Fi na psa ulízaného, na toho
čtyřnohého domýšlivce, na dánskou dogu, na king-charlesa, na mopslíka
nebo pudlíka, jenž je tak okouzlen sebou samým, že indiskrétně vklouzne k
nohám nebo na klín návštěvníkův, jako by si byl jist, že se líbí,
hlučný jako děcko, hloupý jako loretta, mnohdy i nevlídný jako drzý
sluha! A hlavně na ty čtyřnohé hady, tetelící se a líné, jimž se
říká chrti a kteří nemají dosti čichu ani ve svém špičatém
čumáku, aby sledovali stopu přítele, ani ve své ploské hlavě
dosti inteligence, aby dovedli hrát domino!
Do boudy s nimi, se všemi těmi protivnými
parazity!
Ať se vrátí do své hedvábím vycpané boudy!
Já zpívám o psu prašivém, o psu bídném, o psu
bez domova, o psu tuláku, o psu kejklíři, o psu, jehož instinkt, jako
instinkt chudáka, cikána a histriona je podivuhodně pobodáván nutností,
touto tak dobrou matkou, touto pravou patronkou inteligence.
Zpívám o psech strastiplných, ať o
těch, kteří bloudí v křivolakých roklinách nesmírných měst,
ať o těch, kteří s blikajícíma a duchaplnýma očima
řekli opuštěnému člověku: “Vezmi mě s sebou a ze své
dvojí bídy vytvoříme snad něco jako štěstí!“
“Kam jdou psi?“ řekl kdysi Nestor
Roqueplan v jednom nesmrtelném feuilletonu, na který nepochybně
zapomněl a na který si vzpomínám dnes jen já a snad ještě
Sainte-Beuve.
Kam jdou psi, pravíte, málo všímaví lidé? Jdou
za svými záležitostmi.
Dostaveníčka obchodní, dostaveníčka
lásky. Mlhou, sněhem, blátem, v palčivém žáru psích dnů, v
lijavcích běhají sem, běží tam, capou, podbíhají pod vozy,
poháněni blechami, vášní, potřebou anebo povinností. Vstali časně,
jako my, a hledají živobytí nebo běhají po svých zábavách.
Někteří spí v předměstské
zřícenině a přicházejí každodenně v určitou hodinu
dovolávat se almužny ke dveřím kuchyně v Palais-Royal; jiní v hejnech
se sbíhají z dálky více než pěti mil, aby se dělili o hostinu, kterou
jim připravilo milosrdenství několika šedesátiletých panen, jež
(...)
(......)
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě