XLIX. Zabíjejme chudáky!
Po čtrnáct
dní jsem nevyšel ze své světnice a obklopil jsem se knihami, jež právě
v tu dobu byly v módě (je tomu šestnáct nebo sedmnáct let); míním knihy, v
nichž se jedná o tom, kterak učinit národy ve čtyřiadvaceti
hodinách moudrými, šťastnými a bohatými. Strávil jsem teď -- chci
říci spolykal jsem -- všecky výpotky všech podnikatelů obecného blaha
-- těch, kteří radí chudákům, aby se stali otroky, i těch,
kteří je přesvědčují, že jsou všichni sesazenými králi.
Nikoho nepřekvapí že jsem tehdy byl v duševním stavu hraničícím se
závratí nebo zpitomělostí.
Zdálo se mi jen, že, uchýliv se na dno svého
intelektu, cítím temný zárodek myšlenky, vyšší než všecky ty babské formulky,
jichž slovník jsem nedávno prohlédl. Ale bylo to jen jakési ponětí o
myšlence, něco nekonečně neurčitého.
A vyšel jsem z domu s velikou žízní. Neboť
vášnivá záliba ve špatné četbě budí přiměřenou
potřebu zdravého vzduchu a občerstvujících prostředků.
Když jsem vstupoval do krčmy, jakýsi žebrák
mi nastavil klobouk s jedním z oněch nezapomenutelných pohledů, jež
by povalily trůny, kdyby duch mohl pohnout látkou a kdyby hrozny zrály
pohledem magnetizérovým.
Zároveň zaslechl jsem jakýsi hlas, jenž mi
šeptal do ucha, hlas, jejž jsem dobře poznal: byl to hlas dobrého
Anděla nebo dobrého Démona, jenž mě všude provází. Když Sokrates
měl svého dobrého Démona, proč bych já neměl svého dobrého
Anděla a proč by se mi nemohlo dostat té cti, obdržet svůj
patent na bláznovství, podepsaný bystrým Lélutem a moudrým Baillargerem?
Mezi Démonem Sokratovým a mým je ten rozdíl, že
Démon Sokratův se mu projevoval jen tím, že mu zbraňoval, varoval,
odvracel, kdežto můj ráčí radit, sugerovat, přemlouvat. Chudák
Sokrates, měl jen Démona zbraňovatele; můj je veliký
utvrzovatel, můj je Démon činu nebo Démon boje.
Nuže jeho hlas mi našeptával toto: “Jen ten se
vyrovná druhému, kdo to dokáže, a jen ten je hoden svobody, kdo si ji dovede
dobýt.“
(...)
(......)
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě