XLVIII. Kdekoli mimo svět
Tento život je
nemocnicí, v níž každý nemocný touží změnit lůžko. Jeden by
chtěl trpět u kamen, jiný pak myslí, že by se uzdravil, leže u okna.
Zdá se mi, že by se mi vždy vedlo dobře
tam, kde nejsem, a o této otázce stěhování diskutuji stále se svou duší.
“Řekni mi, duše má, ubohá, nastuzená duše,
co bys myslila o tom, abychom bydlili v Lisabonu? Je tam asi teplo a ty bys
okřála jako ještěrka. To město leží na břehu moře; je
prý vystavěno z mramoru a tamní lid má prý takovou nenávist ke všemu
rostlinnému, že vytrhává všecky stromy. Hle, toť země dle svého
vkusu; krajina ze světla nerostů a tekutina, v níž se odráží.“
Moje duše neodpovídá.
“Když tolik miluješ klid a přitom pohled na
pohyb, chceš jít bydlit do Holandska, této oblažující země? Snad se budeš
bavit v této zemi, jejíž obrazy jsi často obdivovala v muzeích. Co bys
myslila o Rotterdamu, ty, jež tolik miluješ lesy stěžňů a lodi
zakotvené před domy?“
Moje duše je stále němá.
“Snad by tě (...)
(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky