XLVII. Slečna Bistouri
Když jsem
docházel na konec předměstí pod blesky plynu, pocítil jsem, kterak
něčí rámě vklouzá lehce pod moje a uslyšel jsem hlas, jenž mi
šeptal do ucha: “Jste lékař, pane?“
Ohlédl jsem se ; byla to velká, silná holka, s
očima silně rozevřenýma, poněkud nalíčená a její vlasy
vlály ve větru se stuhami její čapky.
“Nikoli, nejsem lékař. Nechte mě.“ --
“Ó, ano! Jste lékař. Vídím to dobře. Pojďte ke mně. Budete
se mnou velmi spokojen, uvidíte!“ -- “Zajisté, navštívím vás, ale později,
až po lékaři, u čerta!...“ -- “Ach! Ach!“ pravila, stále jsouc
pověšena na mém rameni a vypukajíc v smích, “vy jste čtverácký
lékař, znala jsem několik takových. Pojďte!“
Miluji vášnivě tajemství, poněvadž mám
vždy naději, že je rozluštím. Dal jsem se tedy vléci touto společnicí
či spíše touto neočekávanou hádankou.
Opominu popis toho doupěte; je možno jej
nalézt u několika starých, dobře známých francouzských poetů.
Jen detail, který Régnier nezpozoroval, dva nebo tři portréty slavných
lékařů visely na zdi.
Jak se se mnou mazlila! Velký oheň v krbu,
ohnivé víno, doutníky; a nabízejíc mi tyto dobré věci a zapalujíc si sama
doutník, to směšné stvoření mi pravilo: “Jako doma, příteli,
udělejte si pohodlí. To vám připomene nemocnici a zlaté časy
mládí. -- Ach tak! kde jste přišel k těm bílým vlasům? Tak jste
nevypadal ještě donedávna, když jste byl interním lékařem u L...
Pamatuji se, že jste asistoval při těžkých operacích. To je
člověk, jenž rád řeže, krájí a ořezává! Vy jste podával
nástroje, nitě a houby. -- A jak hrdě říkával po odbyté operaci,
dívaje se na hodinky: ,Pět minut, pánové!‘ -- Oh! já chodím všudy. Znám
dobře ty pány.“
O několik okamžiků později,
tykajíc mi, začala znovu touž věc a říkala: “Viď, že jsi
lékařem, kočičko?“
Tento nepochopitelný refrén způsobil, že
jsem vyskočil: “Ne!“ křičel jsem zuřivě.
“Tedy chirurg?“
“Ne! ne! ledaže bych ti usekl hlavu! Sv...
zatr...!“
“Počkej,“ začala znovu, “uvidíš!“
A vytáhla ze skříně svazek
papírů, jenž nebyl nic jiného než sbírka portrétů slavných
lékařů naší doby litografovaných Maurinem, již bylo možno vidět
po několik let vyloženou na nábřeží Voltairově.
“Hle! poznáváš toho zde?“
“Ano, to je X. Ostatně je tu dole jméno;
avšak znám ho osobně.“
“Vždyť jsem to věděla! Hleď!
Zde je Z., jenž říkával ve svých přednáškách, mluvě o X.: ,Ta
obluda, jež nosí na tvářích černost své duše.‘ A to vše, že měl
jiné mínění o jisté záležitosti. Jak si z toho tenkrát na fakultě
tropili smích! Pamatuješ si? Hle, tu je K., jenž udával vládě povstalce,
jež ošetřoval ve své nemocnici. To bylo v době vzbouření. Jak je
možno, aby člověk tak krásný měl tak málo srdce? -- A nyní, hle,
W., pověstný anglický lékař; chytila jsem ho na jeho cestě do
Paříže. Vypadá jako slečinka, není-liž pravda?...“
A když jsem se dotkl zavázaného balíčku,
položeného na stolečku, pravila: “Počkej chvíli, (...)
(......)
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě