Giovanni Boccaccio
překlad: Radovan Krátký

DEKAMERON
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PŘÍBĚH DESÁTÝ

Dva Sieňané milují jednu paní, s níž je jeden z nich skmotřen; když pak kmotr zemře, přijde za svým druhem, jak si slíbili, a vypravuje, jak to chodí na onom světě.

 

Povinnost vyprávět zůstala už jen na králi a ten, když seznal, že se paní mrzící se nad poražením nevinné hrušně už trochu uklidnily, začal vyprávět:

Je nad slunce jasnější, že každý spravedlivý král musí zachovávat zákony, jež sám dal, a jestliže si počíná jinak, je nutno soudit ho jako otroka, jenž zasluhuje trest, a ne jako krále; a hle já, váš král, se už málem dopouštím této chyby a zasluhuji si onoho trestu. Pravda, včera jsem dal zákon pro naše dnešní vyprávění a měl jsem v úmyslu nepoužít své výsady; podléhaje s vámi tomuto zákonu, chtěl jsem též vyprávět o tom, o čem jste vyprávěli vy. Bylo tu však hovořeno nejenom o tom, o čem jsem chtěl povídat, ale bylo tu vyprávěno ještě mnoho jiných věcí a daleko krásnějších, takže já, ať jakkoli pátrám v paměti, nemohu si vzpomenout na nic, co bych měl povídat na tento námět a co by se vyrovnalo příběhům už pověděným. A tak jsem nucen prohřešit se proti zákonu, který jsem sám dal, a zasluhuji si trest. Prohlašuji proto, že jsem od této chvíle připraven na jakýkoli trest, který mi bude uložen, a uchyluji se k své bývalé výsadě.

A řeknu, že příběh, který vyprávěla Elisa o kmotru a kmotře, a vedle ní hloupost Sieňanů má v sobě, nejdražší paní, tolik síly, že mě zlákal nechat stranou žerty, které tropily chytré manželky svým hloupým manželům, a vyprávět vám maličký příběh, jenž má sice v sobě mnohé, co není hodné víry, nicméně bude radost si ho poslechnout.

V Sieně tedy kdysi žili dva mladíci z lidu, z nichž jeden měl jméno Tingoccio Mini a druhý Meuccio di Tura; bydleli u salajské brány, nestýkali se skoro s nikým leda jen s druhým a zdálo se, že se mají velmi rádi. Chodívali, jak lidé činívají, do kostela a na kázání a často slýchali o slávě a utrpení, jichž se podle zásluhy dočkaly duše těch, kteří zemřeli a odešli na onen svět.

Toužili proto, aby se o těchto věcech dověděli určitější zprávy, a protože nenašli žádný způsob, kudy na to, slíbili jeden druhému, že ten, kdo zemře první, přijde za tím, kdo zůstane ještě naživu, bude-li to možné, a podá mu zprávy, jaké si bude přát. A stvrdili to také přísahou. Když si tedy tohle slíbili a dále se stýkali jeden s druhým, jak už bylo řečeno, přihodilo se, že se Tingoccio stal kmotrem nějakého Ambruogia Anselminiho, jenž bydlel na Campo Regio a jeho manželka jménem monna Mita porodila synka.

Tento Tingoccio spolu s Meucciem několikrát navštívil svou kmotru, jež byla překrásná a k světu, a bez ohledu na kmotrovství se do ní zamiloval. Meucciovi se též velmi líbila, a když slyšel, jak ji Tingoccio velebí, zamiloval se do paní rovněž.

Jeden před druhým však svou lásku skrýval, ovšem nikoli ze stejné příčiny: Tingoccio ji nechtěl odhalit před Meucciem proto, že považoval za špatné, že miluji svou kmotru, a byl by se styděl, kdyby se to byl někdo dověděl; (...)

(......)