Egon Bondy

SEVERIN
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola X

Sidonius Apolloniaris, později biskup a posléze také svatý, měl celý život mnoho starostí. Jako potomek starobylé, vážené a bohaté senátorské rodiny v Gallii (narozen asi 433?), získal dokonalé univerzitní vzdělání, nemýlím-li se v Brugundale, dnešním Bordeaux. K urozenénu původu se pojil i vynikající intelekt, nadprůměrný talent a patřičná ctižádost. Přiženil se úměrně svému stavu do rodiny prefecta praetorio Galliarum (tedy řádně vysoko) a věnoval se tehdy výhradně básnictví. Jeho tchán Avitus měl nejsrdečnější styky s králem Theoderichem II., jenž prý bez jeho rad nedal ani ránu a Sidonius uvažoval, má-li dělat kariéru na vizigótském dvoře nebo jinde. Osud rozhodl. Po zavraždění Aetia a na to i císaře Valentiniána dala galská nobilita a král Theoderich roku 485 provolat Avita římským císařem a Sidonius jej následoval do Říma. Složil a veřejně přednesl slavnostní panegyrik, v němž patřičně oslavil tchánův rod a jeho nesčetná vítězství a dostal za to zatím jako závdavek sochu na římském fóru. Bylo mu sotva dvaadvacet a svět mu skýtal báječnou kariéru. V r. 456 byl ovšem Avitus zavražděn Ricinerem a místo kariéry hrozilo stětí i Sidoniovi, a tak se vrátil na své statky pod ochranu Vizigótů psát svatební a jiné básně ve vysokém stylu. Nový císař Maiorianus vtáhl však do Lyonu již roku 458 a Sidonius rázem složil a veřejně přednesl na něj slavnostní panegyrik, v němž patřičně vyzvedl císařova nesčetná vítězství a neopomněl žádat o osvobození od daní, byl na tom, chudák, jistě špatně, půlku pozemků i villy mu zabrali Vizigóti podle smlouvy o pohostinství, a i když Theoderich ještě držel nad Sidoniovou rodinou ruku, přece jen - atd. Jako závdavek na další kariéru byl jmenován rektorem militiae, funkce spíše nominální v době, kdy žádného římského vojska v Gallii nebylo a když k tomu byl ještě Sidonius vojenský antitalent. Ale pokud byl Maiorianus živ, hle, dotáhnul to Sidonius až na prefekta praetorio Galliarum, aby to už zůstalo v rodině. Maiorianus zavražděného Avita nepronásledoval do dalšího kolena. Když byl zavražděn císař Maiorianus roku 461 a po něm ještě císař Severus 465, nastoupil císař Anthenius (zavražděný roku 472) a Sidonius přispěchal ke dvoru, kde složil a veřejně přednesl slavnostní panegyrik, v němž patřičně vyzvedl císařova nesčetná vítězství, tu konečně se dočkal patřičné odměny svého usilování a byl jmenován prefektem urbis Romae, což podle úřední hodnostní stupnice byla funkce hned po císaři, ve skutečnosti ale jen policejní ředitelství v městě, z něhož se staly slumy. Skvělý titul tedy moc nevynáší a Sidonius se radši vrací na své statky psát svatební a jiné básně (i ty panegyriky většinou rýmoval, neboť múzy si ho vyvolily) a protože statkářství pod vládou Gótů, kteří ekonomii vůbec nerozuměli, nadto v podmínkách, kdy kde nic tu nic se převalí jedno, druhé, třetí či čtvrté vojsko (nejen různými germánskými národy, ale i vzdorocísaři a ovšem i Bagaudy se to v Gallii jen hemžilo) se dá těžko na statkaření vydělat, dal přednost tomu stát se biskupem v Avernu, dnešním Clermont-Ferandu, kde měla statky jeho manželka Papianilla.

Jakkoli prokazatelně pocházel z rodu křesťanského a jeho životopisci se dušují, že i on od prvního krůčku byl věrným křesťanem, do nastoupení na stolec nenapsal jediný řádek, ba jediné slůvko křesťanské, důkladně vzdělán dokonce i v jazyce řeckém vyhýbal se nudným křesťanským autorům, ale i Písmu svatému jako moru, leč jako ukázněný Říman dokázal teď najednou múzy přesvědčit, aby mu daly pokoj, a báseň už žádnou nenapsal.

Literát je ovšem literát, a tak zanechal místo toho bohatou korespondenci psanou zcela vypočítaně pro četbu publika. V ní pak spíš než v básních, přece jen namáhavě látaných, prokázal vtip a erudici ducha a vůbec celé jeho dílo je pořád hodno četby pro toho, kdo nemá nic lepšího na práci.

On velký rozdíl mezi tím, co prožívali lidé v 5. století a ve 20. století, nebyl. Jen produkt našeho školství se domnívá, že v tom tak zbědovaném 5. století nebylo stejně tolik lidí výjimečných jako kdykoliv jindy. Cožpak i ty vojevůdce, vrahy císařů a tvůrce císařů, Stilicha, Ricimera atd., můžeme považovat za průměrné osoby? Rozhodně nikoliv. Je však zřejmé, že Sidonius, jehož další osudy za vlády Theoderichova syna Euricha se značně zkomplikovaly, byl člověk z jiného těsta než Severin. Pravda i on se pokusil bránit Avernum proti Eurichovi, ale pak se stal jedním z jeho sekretářů a nedal bych zlámanou grešli za to, že se nepokusil složit a přednést veřejně slavnostní panegyrik, v němž patřičně vyzdvihoval králův rod a nesčetná vítězství, ale na věru už barbarském dvoře v Tolose pro něj neměli správný cit, tak se nám, žel, nedochoval.

Sidoniova postava mě vždycky lákala. Zůstalo mu pěstování latinské řeči: etsi apud limitem Latina iura occiderund, verba non tibutant (dopis zařazený jako čtvrtý). Ta byla posledním limitem, za nímž bylo možno se hájit. Kde byl limes rýnský a dunajský? V srdci říše vládl Odoaker a kolem dokola další germánská království. Svoji villu už nenavštívil, věděl, že je v troskách, germánský velmož, který si ji přivlastnil, nevěděl, k čemu by mu byla. Zemřel pak Sidonius roku 483 oplakáván, dle náhrobního nápisu, celým svým stádem. To i Řehoř Tourský připomíná.

Sidonius byl ale zejména básník. Sice pokleslý, jehož estetické cítění bylo hluboce rozvráceno panující literární módou, nemluvě ani o psaní nesčetných panegyriků, leč nicméně básník.

Jako takový zejména rád nedělal nic a snil. V mládí snil hodiny a hodiny nepřetržitě s otevřenýma očima - a chodil přitom po ulici i po hospodách, ba i hovořil s úředními kolegy, k stáru lehával na pohovce a tu často obchvacovala ho dřímota, ale jen ta lehká, slyšel, co se děje na dvoře pod oknem i v kuchyni, a když se něco šustlo, hned byl při sobě, protože se naučil, že (na tomto světě a v jeho postavení) nikdy se neví dne ani hodiny a je malér. Když tak polomátožně ležel a snil, skutečně nebylo možno kontrolovat, kdy a jak mu jeho představy přecházejí doopravdy v povrchní sen.

Já sám mám tuto vlastnost a tuto zkušenost a vím, že se může stát a člověk vidí před sebou samostatně se odvíjející příběh, který jako skutečný sen přeskakuje ve svém průběhu klidně celé časové úseky, nebo si je zpřehazuje, aniž by ztratil vnitřní konzistenci a identitu vystupujících v něm postav, baže člověk vidí scény a tvory, kteří jsou zcela světu nepodobní, a když by chtěl pak reprodukovat, co viděl, vyšlo by to asi tak jako vidění svatého Jana na Patmu. Nevím, do jaké míry s tím mají zkušenosti jiní básníci, ale praví se to o nich stejně jako o těch, co berou halucinogeny, s nimiž zase ani Sidonius, ani já zkušenost nikdy neměli. Takže jednou, už ne v nejmladším věku, ale ještě zdaleka ne senilní, jak by se mohlo jevit tomu, komu by se byl zkusil pokusit svůj zážitek sdělovat, viděl - člověk neví, trvá-li podle přesýpacích hodin pár chvil nebo půl hlídky - příběh, kterému opět jednou vůbec nerozuměl.

V jakési díře bez oken, ale plné skoro oslňujícího světla, seděl antropomorfní tvor. Oslňující světlo pocházelo, jak si bylo možno vzápětí uvědomit, z nesčetných blýskavých odlesků po všech stranách zářících lesknoucích se kovů a skel. Místnost byla plná předmětů, které nic nepřipomínaly, jen se strašlivě blejskaly.

K čemu byly, nedalo se uhodnout, a taky tu nebylo v samozřejmosti vnitřního prostoru vidění potřeba. Bylo postupně možno zjistit, že některé měly funkci židle či křesla, jiné stolu nebo pracovní desky, většinou ale byly beze jména. Po několika zdech se - snad místo těch chybějících oken - stále míhaly nesčetné obrázky.

Některé se zdály dávat identifikovatelný obsah, jiné připomínaly kaskády proudících písmen a čísel a všelijakých jiných znaků, ale všechny ty obrázky byly v rychlém pohybu. Mezi tím všelijak roztroušeně blikala barevná světla a na pracovní desce byla kromě neurčitelných druhých předmětů velká řada černých tlačítek.

Antropomorfní tvor byl zřejmě oblečen - to vlastně hlavně budilo důvěru, že je antropomorfní, protože jinak se mu z hlavy i z hrudi napínaly různobarevné šňůry, či co, které ho poutaly k pracovnímu stolu. Místo hlavy měl vůbec nějakou divně kulatou kebuli, ale nepochybně místy mu na ní rostly vlasy, které zcela průkazně nebyly rozcuchané a neupravené, ale pečlivě naaranžované, jenže způsobem, který spíš zošklivoval, ba mohl i budit děs, než aby krášlil. Nakonec bylo však možno v tvorovi uhádnout převlečeného člověka, když se postava obrátila - zatím ji bylo vidět jen zezadu - a dokonce promluvila, hlasem sice skoro nelidským, ale rozhodně artikulovanou řečí, které, jak známo, je ve snění rozumět, ať je jakákoliv.

Sidonius věděl, nejen co člověk řekl, ale dobře věděl, i co myslí, ba ještě víc, věděl naprosto přesně, co si kdy myslel, jaké měl vzpomínky a nač, co si kdy a zejména teď přál, oč usiloval, čeho se bál, s čím si dělal hlavu, jaké problémy ho pálily. Nic z toho nemusel člověk vysvětlovat, neboť skutečně žil, jaký byl a nebyl to žádný herec na jevišti, který představuje někoho, jejž divák nezná, a tak se mu v naučeném monologu představuje. Nic z toho - člověk byl plný své minulosti, své přítomnosti i projektů do budoucnosti, všechno v něm bylo zakódováno už hezkých pár desítek let, měl život pestrý, ne-li bouřlivý až divoký, prodělal si toho hodně po všech stránkách, kromě nepočítaných ženských měl v životě například dvě velké vášnivé lásky, které ale neskončily dobře, ba poznamenaly ho nejen zatrpklostí, ale i jakousi vzdornou a vzpurnou vůlí, s níž nyní, když byl na vrcholu životních sil, chtěl se vzdát vší marností světa a urputně se pustit do toho, aby sledoval, aby realizoval, skutečně materializoval svoje až fantastické předsevzetí, a byl dokonce schopný všeho, doslova všeho.

Měl za sebou mládí počítačového gangstera a později špióna všemocné Yamashita Company, což obojí mu dalo nejen řadu tvrdých lekcí, ale i mnoho užitečných znalostí a zkušeností. Byl jednička. Proto mohl mít jen jedinou obavu, že ho totiž ta či ona strana, počínaje vlastním koncernem, pro nějž pracoval, při nejbližší příležitosti odrovná. Uměl toho moc. Byl nebezpečný.

Nevítaný. Víc než nepohodlný.

Když si to Alex takhle uvědomil, zařadil zpátečku. Na první pohled vypadalo všecko v pořádku. Žádný z bezpečnostních senzorů, které měl implantovány v mozkové kůře, ani zdaleka nic nehlásil.

Ale měl zkušenost. Právě tahle vyladěnost senzorů dokazovala naprosto jasně to, že kolem něho se začíná rozrůstat ticho.

Vždycky aspoň na jednom dvou kanálech se někdo snažil do něho namontovat, vykrást ho či zmanipulovat ho. Teď nic. Kolem něho, aniž by ještě cokoliv učinili, dávali od něho všichni ruce pryč.

Ze souhry kódů, jež se mu promítaly v mozku, vyčetl: „BACHA!“ - právě proto, že jeho neurotechnika byla ta nejlepší - Společnost do něho vrazila za svými účely mnoho peněz - to ztlumení, to kliďánko vyvolalo ne nějaké instinktivní tušení - kde a kdy dávno pozbyl na neurochirurgii všechny instinkty včetně sexuálního, na nějž měl v hlavě a v rukavici přímý spouštěč, když ho chtěl mít a použít - ne tedy instinkt, ale bezpečný, vědecky přesný, vědecky zpracovaný signál: „BACHA“. Nebyl idiot a nepotřeboval čekat, až šlápne do hovna, když ho už vidí. Šlo teď jen o to dekovat se.

Věděl, že to nebude jen tak, byl známý - ve svých kruzích - jak falešný pětník, a věděli, jak se k němu dostat, byl přece bez přestání pod elektronikou. A to ne jedné, ale aspoň pěti part profesionálních grázlů (mezi něž, jak věděl, musel střízlivě počítat i sebe: tím spíš jim viděl do žaludku).

Měl to za sebou. Aspoň byl přesvědčen, a už delší dobu jeho vlastní dekodéry mu hlásily, že je odříznutý. Podařilo se mu to po roce práce, při níž tekly nervy, protože jak si hrát s detektory a neupozornit na to. Ale byl machr. Byl opravdu jednička. Po hrozné piplačce, kdy několikrát musel pod všelijakými záminkami vyletět až za dráhu Marsu, aby ho aspoň trochu odstínil pás asteroidů, který přece jen ještě dokáže poskytnout aspoň na čas počítačovým psancům úkryt (ale ne na věky) dosáhl toho, že jednoho dne, jedné chvíle, hodina ZERO, v jednom okamžiku se kompletně odpojil. Bylo to za ním. Bylo to za ním už pár let, ale nerad na to vzpomínal. Nevěděl ani, co ta mnohonásobná kontrola stále na člověka napojená vytváří vlastně za sílu. Byl nepochybně pod jakousi clonou několika různých fyzikálních polí a ta modifikovala jeho přirozené neuroelektrické vnímání. Jeho čipy byly prostě zvyklé na surplus zátěž, uměly pod ní pracovat, pracovaly docela normálně, ale ve skutečnosti to žralo spoustu energie, která musela zastínění kompenzovat. Teď - to jest tehdy - naráz - po tom odpojení - všecko jako by v něm explodovalo, takže si hezkou chvíli myslel, že je mrtev, respektive právě po smrti, ale co horší, cítil příšernou somatickou trýzeň. Jelikož mrtev nebyl, aniž by to dělal vědomě, ládoval do sebe jeden super za druhým, dávku, která by skutečně zabila koně, a i jeho před tím odpojením. Teď ho to jen uspalo a probral se po dnech a dnech zničený absťákem, ale navíc tou prázdnotou, tím vybitím energetických stimulů, na něž byl jeho neurosystém do té doby napojen. K životu to bylo, ale k bídnému - ze začátku. Měl ovšem vlastní baterky a dobré, fajnové, ještě z trezoru armády nevypuštěné baterky, ale tak tak první dobu stačily. Nač by ale byl jednička, kdyby nevěděl - i to měl v podstatě předem prokoumané - jak se vést na síti načerno.

Napíchnout se na to, aby se automaticky přepínal rychle z jednoho satelitu na druhý, a těch je jak černejch psů, tam už dávno přestali honit chmatáky informací, stejně už tudy ty, na nichž záleželo, nepouštěli. Ale jemu, k jeho zcela soukromým účelům, tahle síť stačila. Věděl, co chce. Věděl, co dělá. Věděl, že databanky těchhle posranejch ministerstev války víckrát nebude potřebovat a interdálnice mafií mu mohly být ukradený. Po těch už vůbec nepotřeboval jezdit.

Země byla tak profízlovaná, že kdo chtěl zalézt, aby ho nikdo nenašel, neměl bezpečnější prostředí. Bez telematu tu nikdo nešel ani na záchod, všechno bylo pod kontrolou a všichni se snímali navzájem - tak si představovali bezpečnost. Poslední hajzldědek v Hiltonu měl aspoň tři kanály vlastní a nepochybně ho aspoň dalších pět (samozřejmě krimioddělení všemocnýho Yamashity v první řadě ) snímalo a ukládalo do datatrezoru jen tak pro sicherheit. No to byla tedy všeobecná sicherheit! Teď občas sám koumal (přímo se zamýšlel!) nad tím, jak v tom všichni tak žijou, respektive žijeme, protože i on v tom žil, aniž by to vadilo, aniž by to někoho vzrušovalo nebo nasíralo, protože tak si žijeme, jak to je a jiný to není a nebude a jestli kdy to bylo jiný, tak to byl temnej věk jako dvacátý století.

V tomhle báječném světě se ten, kdo byl úplně odpojenej, prostě k nenalezení ztratil. Jen třeba zachovat mimikry, chodit voháknutej jako voni, v lebce mít zdířky, občas si z nějaký nechat courat kus káblu do kapsy na vestě, mít kovový voči s diamantovejma zorničkama a chceš-li, tak ještě jednu či dvě nějaký doplňkový protézy, třetí ruku či druhýho ptáka a takový srágory. Hned tě maj za svýho, a když ještě blafáš jejich hantýrkou - a Alex ostatně žádnou jinou neuměl - fetuješ a občas se patřičně veřejně vožereš, tak máš po starostech. Přijít v tomhle městě na někoho, kdo je vodpojenej, prostě nejde, protože tě nikde nesnímaj a ty tím pádem nejseš - prostě NEJSEŠ.

Nějakou dobu mu trvalo, než si zvyk. Hlavně to, že byl jedinej, kdo nebyl pod elektronikou. Teprv teď viděl, jaký to je, či vlastně bývalo, či vlastně zas je - aspoň pro něj. Byla to velká ztráta. Nezvyk. Nezvyk i po jinejch stránkách. Prostě - najednou jak cizinec v rodným městě nebo jako duch mezi živejma - nebo živej mezi mrtvejma? V každým případě - jinej. Ale na schování úžasný do tý doby, dokud by něco nutnýho nepotřeboval. Ale měl zas jednou zcela nový plastický vnitřnosti, který by se dřív jak za sto let neměly vopotřebovat a mozkový neurony měl zacementovaný čipama, který přebíraly tři čtvrtiny veškeré nervové činnosti a s tím se životnost také o pěknejch pár desítek let prodlužuje. A peněz měl jak sraček. Bejval dobře placenej a koneckonců už za mladejch let si něco ulil. Tak jakej problém.

Ale potřeboval svý labo. Vlastní a samozřejmě totálně odstíněný.

Někde v takovým poli a na takový frekvenci, kde nikdy nikdo nikoho nehledá. To je asi na tý nejvobehranější. Na starejch dávno nepoužívanejch elektromagnetickejch. Ani ty největší korejští kovbojové se tam nešťouraj.

Potřeboval labo ke svým vlastním účelům.

Za ty desítky let, co se probourával všemi defenzory, lítal po všech dálnicích, pohyboval se ve všech existujících prostorech, prolízal všema škvírama a kde nebyly, tak si je vyvrtával, pomalu poznal všechno, co je možný. Na světě nic víc a dál možný nebylo, jen se to ovšem pořád dalo násobit a mocnit, stále přebudovávat, pořád líp komplikovat, stavět dál a dál vyšší patra, nachystávat dál a dál rafinovanější a horší pasti, manipulovat vším a co už bylo zmanipulováno, tak zas odmanipulovávat, aby se na tom dalo začít makat znova a ještě fikanějc a tak dále a tak dále - ale novýho - ne, to už nic. Všecko má svý meze a za těch víc jak sto let ty meze tu byly a vědci se mohli nejdřív posrat, ale teď už se jen dušovali, že dál už nic. Alex vědec nebyl, ale byl od fochu a svoje znal. Mohl jim to potvrdit z praxe. Kdyby něco bylo na tomhle světě ještě možný, byl takovej machr, že by na to prostě kápnul. Ale poznal, že už kápnout není na co.

No co - do nekonečna to samý v bledě modrým, to nakonec taky jde.

Dřív neuměli ani to a dokázali bejt stejní hajzlové, my to hold máme složitější, ale variantám virtuozity v mučení a v přechcávání se meze nekladou. To by samo vo sobě rozumnýmu a praktickýmu člověku život neznechutilo. Když se ukázalo technicky neefektivní opřít se o pole galaxie v Andromedě, což je ta vůbec nejbližší, tak to nestálo za to ohlížet se po černých dírách, který by technicky využitelný nebyly vůbec. To může zůstat na papíře vědátorů, užitek z toho nepokvete. Prachsprostý šachovnicový pole stačí k nekonečnému množství variací a my máme už takovou šachovnici, o který se nikdy nikomu ani nesnilo. Není proč brečet nad rozlitým mlíkem, že tomu tak je, stejně tak, jakože člověk jednou zemře, řekněme za tu stovku roků. Nasrat.

Stejně to ani tak dlouho nebaví. Ale jednu věc poznal, nevěděl, zda byl jedinej, kdo to poznal, asi že ne. Ale ti ostatní, co to taky poznali, to radši někde nějak zapili nebo zafetovali, aby je to neobsedovalo, protože v praxi se s tím nedalo nic dělat.

Jenomže jeho to bralo pořád a teď, když byl sám na celým širým světě, tak na to měl čas. Nezapíral si, že vlastně po takovýto příležitosti pošilhával, ale divokej jezdec, pravej kovboj, notabene v tajnejch službách, na to nikdy čas nemá. A práce je nejenom moře, ale je napínavá jako starej film, a tak na to nejvýš jednou za čas vzdechne a zas mávne rukou. Teď ale byl free. Free and cool.

To, co poznal, bylo, že za tímhle za vším je něco, co už nepatří do světa. Nebo jak to říct. Snad to říkali líp před těma sto lety, když psali knihy a tiskli je na papír(!). To ale zná jen pár bláznů na nějakejch filosofickejch fakultách, říkají tomu udržování kulturní tradice, kterej normální člověk by měl příležitost, cokoliv z toho poznat? To je, jako by vás mělo zajímat spočítat, kolik měla vaše prapraprabába chlupů v prdeli.

Stejná blbost a stejná nemožnost při všem našem zpětným reflektování i hmotným přenosu, bábu nechytnete a chlupy nespočítáte, ledaže byste byl úplnej magor. Nepředstavitelná ztráta drahýho času, tohle kulturní dědictví a bábiny chlupy v prdeli. A k ničemu přitom, protože ať tam je, co tam je (anebo bylo co bylo), my nejsme pitomnější a přijdem si na to sami taky.

A tak přišel taky na to, že prostě něco je, co tu není.

Vědělo se, že kdysi bylo náboženství, ke kterýmu patřila představa, že existuje bůh. Zhruba každý věděl, co to slovo mělo znamenat a slovo samo se ještě užívalo v květnatý řeči, zvlášť když jste nadávali. Žádnej zázrak to nebyl, byla to osoba jako člověk, ale seděla někde a udělala velkej třesk a všechno to řídila. Že ani vlas bez ní z hlavy nespadne. To v jedný z nesčetnejch variant, který náboženství mělo, a těch bylo spousta a lidi se kvůli tomu dostávali do konfliktů - no proč ne, naše konflikty asi nejsou o nic rozumějc postavený. Ovšem brát pánaboha, Santa Clause nebo Červenou karkulku vážně, to už se ani na psychiatrii nevyskytovalo. Pro lidi byl zakřivenej časoprostor, silový pole (mohli jste se maximálně hádat o to, který je - jestli některý je - primární), kvarky, fotonový kvanta, data, informace, entropie, svět dohromady propletenej a propojenej opravdu geniálně nerozčlenitelným způsobem, všecko souvisí se vším, vše ve všem, energie všude, na tý to stojí, dá se transformovat, kondenzovat, rozmnožovat, svět je svět, jediný, jeden a nevyčerpatelný, a že má svoje limity absolutního vakua, v kterým jediným se množej informace v rychlosti od nuly do nekonečna, a protože je to dál vakuum zcela nenaplnitelný, tak se tam dál budou množit, bez jakýhokoliv kvantitivního ukončení, tedy v tom je přirozenej limit, v tom absolutním vakuu, no to je řešení, který je rámcově plně vyčerpávající a nad něž se nikdo nesere. A věda to garantuje a každý normální člověk to dokonale chápe a precizně se v tom pohybuje a zařizuje a ani za halíř mu nechybí Červená karkulka. Nechyběla samozřejmě ani Alexovi. Ale stokrát narazil na ten konec a to ho čím dál víc rozčilovalo.

Dá-li se mluvit o rozčilování, když je to pouhá registrace faktu, ale nějak se mu to usazovalo v databázi a v nečekaným momentu to vystrkovalo růžky. Když jste v jednom kole vytíženej, tak to ovšem nevytáhne ani psa vod boudy, ale teď byl volnej a co s volným časem? Nebude přece na starý kolena čumět na TV jako pětiletej a koho by ještě bavilo šoustat po těch senzacích, který dávaly supermorfiny a ještě víc ty strašný zkraty při přeskakování dimenzí, s kterými měl dost profesionálních zkušeností. Volnej čas byl horor. Ale nepřipustil si ho k tělu - těch pár měsíců nucený invalidity, kterou zakoušel po totálním odpojení, mu stačilo, aby mu volnej čas navždycky znechutilo.

Cesta z toho bláta byla jednoduchá: Začít makat.

Měl teď program zcela svůj, žádný termíny, žádný příkazy, který se co chvíli měněj, jako když v jednom momentu se už skoro dostal na hledanou informační síť, měl tam bejt za hodinu za dvě - a přišel příkaz vobrátit a začít navrtávat právě tu bázi, která ho k tomu najala - nějak se jim tam asi něco posralo. To byl zážitek pro nervy! Cítil zrovna, jak mu čipy v mozku jiskřej nabitý energií pod tou zátěží vobrátit jejich program čelem vzad. No, co bylo, to bylo. Teď dělal jen pro sebe a byl zvědavej, no prostě normálně lidsky zvědavej, jak snad od malýho dětství nebyl.

Nevěděl totiž, na co všechno má být připraven. Nebo líp: věděl, že je sice připravenej na všecko, ale úplně nepřipravenej.

Nejdřív začal mapovat všecky známý dimenze. Na elektromagnetickejch to šlo pomalu, nejsou na to, jak známo, stavěný. Ale znal fígly, jak si vypomoct a i z nich se přepojit.

Bylo to samozřejmě delší, než kdyby byl používal normální dimenzionální dekodér, jak byl zvyklý, ale nakonec to šlo.

Strávil na tom celýho půl roku (co by kdysi býval měl hotovo za pár vteřin), ale věděl, že vyhraje - alespoň tuhle celou přípravu tý hry - a vyhrál ovšem.

Dimenze a pole souvisejí, ale nejsou identický. Nakonec se ale stýkaj na stejný limitní hranici. Za ní už je jen absolutní vakuum a protože v něm není co dělat, tak se s limitní hranicí pracuje jako s faktem. Stejně se od ní všecko zase odráží zpět, takže nejlepší jezdci, jako byl on, často se odpálili rovnou k ní a pak nechali běžet zpětnou transformační redukci. Nemoh si to dovolit každej, při transformační redukci bylo nejmenší ze všeho, že se kanály rozběhnou a jste v břečce a ne na fixovaným místě, kam jste se chtěli dostat. Tady rozhodovaly nanosekundy a přesný vědomí, posílený ne obyčejnou sračkou jako je supermorfin, ale koncentrovanejma ataraktikama vykombinovanejma s amfetaminem.

Tady dimenze a pole souvisej a obojí mají stejnou limitní hranici. Tou hranicí byl konstituován svět. Šlo o to dostat se ZA.

Teď lehce zkusmo ťukal podél limitu. Oklepával ho. Hledal jeho slabší stěnu, hledal dvířka, hledal tu díru, protože vycházel z toho, že tam musí být. Svět je svět, kompletní a celej, nechybí mu nic. Ten znal. Alespoň jeho schéma. Hledal NESVĚT.

Lehce zkusmo oťukával krátkými impulzy. Na displeji olověná šeď limitu, šeď, kterou znal, v té šedi se musí objevit nehomogenita.

Najít ji.

Vyžadovalo to trpělivost a - jak si občas uvědomoval - i odvahu.

Vnikne-li v nehomogenitu, může přestat být. Ne snad jen umřít, ale prostě se vypařit. A zbyly by tu jen ty hadry, co má na sobě a káblíky, který by ústily nikam. Věděl to, nebo aspoň si to dovedl představit. Šíleně riskoval. Ale koneckonců stejně by byl touhle dobou už dávno prolít komínem krematoria, kdyby byl zůstal tam, kde byl - teď teprv mu docházelo, jak už po něm ostře šli.

Takže stejně riskuje už jen čas, který byl normálně po smrti.

Zasmál se tomu a pomalu, obezřetně sledoval displej a monotónní šumění elektrod na spáncích, které stále hlásily homogenní limitní čáru.

V labu si připravil všecko, co potřeboval, počítal radši s více roky než s jedním, měl tu kondenzátů plný kumbál a voda z rezavého potrubí byla pro něj dobrá dost. Jen občas si lehl a usnul normogenovým spánkem na pár hodin, beze snů, jako kus dřeva, jen nechal vyplavovat šmejdy z mozku do moči.

Pak konečně - zdálo se to po nesmírně dlouhé době, ale prozíravě hned na začátku hry vypnul elektronický časoměřič - ji měl - a uslyšel!

V jedné chvíli se na displeji jaksi mlžně rozjasnila tenká čára.

A v elektrodách o setinu decibelu se monotónnost proměnila.

Jenže se to pohybovalo a měnilo - z čáry v bod, z bodu v trhlinu a zase jinak, stejně jako nepatrně se měnil zvuk a ovšem, utíkalo to stále před detekcí. Ale měl to, nevěděl, zda to je jediná nehomogenita, kterou limit má - asi ne - ale teď se jí musel držet.

Několik dní vynakládal všechno úsilí na to, aby se na ni zafixoval, aby na ni nebo kolem ní, protože měnila tvar jako améba, nalepil šňůru fotonů. Ta se teď škubala jak živé zvíře, ale jeho celebrální čipy ji pevně držely.

Vzal dávku jak pro vola, aby aspoň pár týdnů ani na okamžik neusnul a usazen pohodlně v křesle sledoval její poškubávání a uvažoval, co teď dál.

Probourávat se na elektromagnetickejch bylo podle jeho profesionálního přesvědčení stejně tak dobře možný jako na jinejch, ale trvalo by to nepochybně věky. Musel použít silnější pole, bude-li třeba, tak nakonec to vůbec nejsilnější, subkvantový paprsek, nejúčinnější, ale taky nejnebezpečnější nástroj, jehož užívání bylo přísně střeženo. Nádobíčko na to měl, ale nebyl pro něj odstíněn. Jakmile ho použije, způsobí takový zkrat ve všech informačních sítích, jako by vyhodil celej ten jejich jamašitovskej krám včetně všech dalších do povětří, a jakmile to dají zase do hromady, a to dají koneckonců raz dva, tak za pár minut ho maj detekovanýho a pustěj do něj takovou dávku, že z něj a z jeho laba bude jen škvarek.

I silnej laser pronikal jeho odstínění, na kterým tak dlouho při zřizování laba pracoval, ale kdyby se jen tak mihnul jejich sítí, snad by mu nevěnovali takovou pozornost. Různý poruchy byly na denním pořádku. Musí zkoušet. Neunáhlit se. TEĎ tedy trpělivost, kterou si vypěstoval, neztratit. Seděl a koumal.

Pomalu zesiloval úder fotonů.

Zůstávalo to rezistentní.

Vůbec to nereagovalo.

 

Když uplynul asi den nebo tak nějak, spustil slabej laser. Tušil, že využívat tenze kterýhokoliv pole je v tomhle případě neadekvátní. Zbytečná námaha. Tady pole všech dimenzí bylo jedno jako druhé a přes fraktální geometrii, tady, v tomto případě, cesta nevede. (To byla jinak velmi účinná páka, jenže za limitem nebyla žádná geometrie.)

Uběhly dny a vyzkoušel pomalu a s rozvahou vše, co měl k dispozici.

Zkombinoval to.

Zapojil současně fotonovou střelu, lasery různých frekvencí i gravitační vibrátor, který dokázal nalepit a rozrušit všechny dimenze a silně stimuloval účinnost všech používaných prostředků.

Nic.

Jen se mu zdálo - ale opravdu spíš jen lehkým nárazem hluboko pod prahem senzibility čipů - zdálo, že se nehomogenita na zlomek vteřiny příliš rozechvěla a potom pocítil ROZHODNUTÍ.

Jakkoli byl naprosto bez emocí, ty z něho vyřezali dávno neurochirurgové, měl náhle mimoracionální pocit TEĎ.

Anebo nikdy.

Víckrát ne že by to neudělal, ale ztratil by příležitost.

Nemělo to nic co dělat s nepostižitelným rozechvěním nehomogenity.

Přišlo to z něj. Zvnitřku. Nevysvětlitelný a neanalyzovatelný okamžik: POJĎ.

JESTLI CHCEŠ.

Věděl, že to je náhoda. Věděl, že je to poprvé a naposled.

Reflexivně zaťal pěsti, až mu dlouho nestříhané nehty projely dlaní, ale necítil to.

Pak poslepu chňapl doprava na stůl, chytil ho a zmáčkl subkvantový emitor.

Sidonius otevřel oči, viděl naprostou tmu, patrně musel doopravdy usnout a byla už noc, než si to vůbec uvědomil, opět mu víčka zapadla a vše zmizelo.

Vše zmizelo.

Neviděl ani sebe, své ruce, svá k břichu přitažená kolena, ani vůbec cokoli jiného. A nebyla tma ani světlo, nebyla mlha ani stín, nebylo jasu ani temnoty, nebylo nic. Nebyl v superprostoru.

Byl v Neprostoru.

Tam, kam chtěl.

 

Nebylo se nač dívat, nebylo co vnímat. Takže prostě neviděl nic a necítil nic, jakkoli věděl, že kroutí hlavou na všechny strany, celým tělem hmatá po něčem pociťovatelném, ale ani bříška prstů, ani záda ubolená od nekonečného sezení v křesle, nenahmatávala a nevnímala nic.

Protože tu tedy nebylo nic - či snad bylo NIC? - netrvalo dlouho a z údivu přešel do rozpaků a z rozpaků k poznání, že se brzo začne nudit.

Prázdnota byla tak homogenní, že kromě plamínku vlastního vědomí v ní nebylo co registrovat a vůbec nic se tu nedalo dělat.

Uvědomil si, že to vlastně tušil a že byl vůl. Ani myslet nemohl.

A pak jeho vnímání nevnímání, vnímání, že tu je jen prázdno včetně něho, bylo náhle zasaženo něčím, co bylo jen ve vědomí, takže to nemělo ani slova, tím méně pak hlas: DÁVEJ POZOR.

Nebyl to povel, bylo to jen vědomí, ale přesto ho to zasáhlo jako rána a naráz zbystřil.

A tu náhle, bez jakéhokoli přechodu a úvodu, byl v něčem, co se nedalo nijak nazvat, nijak pojmově zachytit, tím méně somaticky zakoušet, v něčem, o čem si prostě nebylo možno udělat nijakou představu.

Byl - on, nebo to, co z něho dosud existovalo - v jakémsi nekonečném oceánu blaha. A vzápětí se celý sám stal tím oceánem, takže neměl nejen žádné smysly, ale ani vědomí, a byl TÍM.

Být TÍM se nedalo přirovnat vůbec k ničemu. Jelikož nemohl myslet a nebyl tu ani nikdo, kdo by mohl myslel, kdo by vnímal, kdo by zakoušel, pouze BYL.

Byl absolutním klidem, což je něčím jiným než být uklidněn, nebyl nikde žádný zmatek či stav, který by byl býval byl neklidem.

Proto to nebyl stav pouhé úlevy, ale stav nabitý silou a mocí.

Silou a mocí, která je absolutní, a tudíž se ničím neprojevuje.

Jelikož absolutní toho nemá zapotřebí - říkal si Sidonius - a nemá vlastně ani možnost. Prostě nepotřebuje. Každé upnutí jakéhokoliv úsilí k čemukoliv by porušilo, přímo ex definitione zrušilo, absolutno. Takže žádné cítění, žádná touha, žádné vzpomínky, žádný program, žádná činnost, žádné zkoumání a bádání, žádné myšlení - neboť o čem myšlení, když vše pomyslitelné je realizovaně přítomné, není času, není dříve či později, není, co by bylo ztraceno, není, čeho by mělo a mohlo být dosahováno, je vše.

Je vše a tedy ani jiného nic.

Jedinost v nekonečném množství, množství v úplné jedinosti, jež je stejná, měla-li by kvadriliony zrnek nebo byla-li by zrnkem jediným. Ba - byla-li by nekonečná nebo byla-li by úplně bez jakéhokoliv prostoru, jako bod, ba míň než abstraktní bod. I bod je příliš konkrétní, aspoň v abstrakci. Tu není konkrétní ani abstraktní, není hmatatelné a viditelné, ani nehmatatelné a neviditelné, není myslitelné a nemyslitelné, neboť nejen že tu je čirá prázdnota, v níž „to nejde“, ale všechny kontradikce jsou totožné. Hmatatelné je současně nehmatatelným, myslitelné a nemyslitelné totéž jsou, akt i neakt, vůle i nevůle, chtění i nechtění, vše je identické a vše je naplněno předem, abych tak řekl bez počátku a bez konce, už jen proto prostě, že počátek a konec jsou totožné a spadají vjedno.

Ten stav byl naplněním, jež nemá ve světě ani nejvzdálenější obdoby, než snad v záblesku šoku uměleckého díla, neporovnatelný byl tento stav, nevyjádřitelný a bez potřeb, aby byl vyjádřen, ba dokonce i uvědomován a zakoušen. Byl však bezedný a čím víc ses odvažoval do něj ponořit, tím víc jsi ztrácel ponětí o tom, že nejen ty, ale že vůbec i onen oceán sám, jste. V úplné hlubině čekalo zapomenutí obojího v té míře, že i bytí nebytí a nebytí bytí byly lhostejné, prázdné a zcela nebylo nikoho, kdo by si je uvědomoval. Tak bylo BYTÍ.

Aniž by byl do této hlubiny klesl, věděl, že to je tak.

Uvědomoval si, že sotva si v oceánu smočil nohy.

Poddával se už ale vláčně klesání hloub, když náhle byl jako za vlasy vytažen, vyrván, vykopnut - s pocitem, který by byl býval nesnesitelnou bolestí, kdyby měl senzory, kterými by ji cítil, takto jen věděl, že by tomu tak bylo.

„Jaké to bylo?“ - cítil zase ve svém vědomí.

„Super -“ řekl, „teda šťáva!“

Ale zase kolem nic, tedy ani on sám, a nesvítící světlo, temnota bez tmy. Čekal. Vzpamatovával se.

„Sem ses teda chtěl dostat -“ zvykl si už, že si uvědomuje něco, co míjí jeho neuročipy.

„Jo - sem.“

A po chvíli: „Neměl jsem ani tušáka, že to je takový.“

„Povídal jsi super?“

„Jo. Víc než super. To se nedá prostě říct. Pochop to.“

Nic.

„No - když už tu sem, snad bych tu moh vostat.“

Nic.

„No - ale ne takhle, takhle tu není co dělat -“

„Jo - každej se sem může dostat - ale nemůže tu vostat, chlapče.“

„Proč?“

„Nejsou žádný bariéry. Doopravdy vzato neexistuje ani žádný limit. Ale zůstat tu, to je jiná věc.“

„V žádným případě?“

„Ale jo, je to možný v určitejch případech.“

„Tak jak na to?“

„Je to v podstatě, chlapče, hrozně snadná věc.“

„Tak mi řekni ten fígl - jen mi ho naznač, můžu říct, že jsem ještě nepřišel na nic, čemu bych se nenaučil -“

„Není to žádnej fígl, kterýmu by ses musel učit. Lidi to znaj už čtyřicet tisíc let. A jsou jiný tvorové, kteří to znaj už mnohem dýl.“

„Tak to je ňákej velkej fígl.“

„Malej, ale použít ho, to je jiná.“

„Jak to?“

„Vzdát se JÁ.“

Alex mlčel. Příliš jasný mu to nebylo.

„To má bejt co -?“ řekl pomalu a opatrně.

„Řek sem.“

„Ale vždyť já jsem já - a já jsem tu -“

„Jo, jseš já, ale tohle všecko jen tak vidíš, nejsi tu, protože pořád jseš.“

Nebudem si hrát na blbý. Po vší tý dřině, při tom riziku, který teď, až šéfové zjistěj, co jsem jim proved se sítěma, času opravdu nazbyt nemám, jestli se chci aspoň pokusit z toho dostat.

Aspoň se musím v tu ránu odpojit. Vyrvat si ty káblíky z hlavy a ze srdce. Utýct od toho zasranýho pultu, do kterýho co nevidět uhodí hrom. V takovýhle situaci si nebudem hrát na blbý.

Ale přitom to je všechno pravda! Osmiletej kluk má dost zkušeností s halucinogenama, aby rozpoznal halucinaci od reálu.

Tohle je reál. Nota bene nejsem zfetovanej houbama.

„Jseš v reálu, ale vnímáš jen jeho podobenství. Vnímáš ho metaforicky. Protože jseš svý já. Při nejlepší vůli se nedá dělat nic víc. Nakouknul jsi, kam si chtěl, nejseš ani první, ani poslední. Ale nejsi tu a nebudeš.“

„Nikdy? Proč ne?“

„To je tvá věc.“

„Co k sakru mám dělat?“

„Nebýt JÁ.“

„Jak sakra - -“

„Svět byl plnej toho, co vám říkali, protože to sami poznali, a taky měli metody všeho druhu - pro každej druh lidský nátury, abych tak řek. Nikdo a nic nikomu nebrání, aby na ně dal. Jsou poměrně dost spolehlivý. Víc se nedozvíš ani tady, z metafory, v níž jsi přítomnej. Ale měl bys mazat, nebo tě doma usmažej. Jak seš zvyklej slyšet: konec přenosu.“

Bleskurychle si vyrval káble i s kusy kůže a masa a vyletěl vzdor přesezeným nohám z křesla. Dosud nebyl s to se vzpamatovat a rozkoukat, poslepu hledal dveře a vyletěl z garáže jako štika.

Tušil, že neuplynulo mnoho vteřin. Letěl jak vypuštěnej družicovej signál až na roh ulice, fyziosyntetický plíce a srdeční pumpa pracovaly dobře, ale nohy se mu podlamovaly, odvykl chůzi. Zamotal se, chytil nabouraného sloupu pouličního osvětlení a ohlédl právě včas, aby viděl tu řachu, která rozmetala jeho garáž, jeho labo, ne na cucky, ale na molekuly. Stačil se ještě usmát. Je jednička.

Sidonius se posadil na lehátku a konstatoval, že je světlo, jen nejdřív chvilku nevěděl, zda ještě večer, nebo už ráno, ale pak pochopil, že ještě večer. Ze dvora bylo slyšet povykující Vizigóty, kteří se vrátili z lovu, kdy zas jen zdupali jeho nejlepší obilí. No co se dá dělat. Budu radši biskupem, statkářství už opravdu nelze provozovat. Zatleskal, aby mu otrokyně přinesly voňavou vodu na obličej.

„Jak velký byl náš božský Plotinos!“ povzdechl, „všecko to věděl.“

Byl opět sám, sice bez floka, všecko shořelo, ale se zdravou kůží. Je jednička. Bylo to super a ještě nikdo nikdy to nedokázal. Musel ale rozhejbat tělo, protože aby ho sejmul nějakej pouliční grázl, na to byl moc cennej. Zamířil do nejbližšího pajzlu s patřičnou neonovou vyparáděností a dal si dvojitýho panáka. Čím zaplatit neměl, ale to mu zrovna teď bylo jedno.

Pořád byl odcloněnej a vlastně už to bylo pár let, takže se dalo předpokládat, že v tom brajglu, kterej tam nahoře panoval, jak moc dobře ze zkušenosti věděl, na něho už dávno zapomněli.

Nepochybně počítali, že je mrtvej někde na dně nějakýho kanálu, náhodná voběť, dávno ho sežraly krysy. Konta měl sice určitě obstavený, ale vždycky měl u sebe nějaký zlatý sračičky, to se dá zastavit.

Za poslední prachy, který tak získal, si dal na undergroundský klinice udělat černou kůži. Rozhodl se, že je přece jen bezpečnější dát téhle zemi vale. Za drobnou službičku v drogách odletěl do Zairu. Vybral si to proto, že šla, aspoň pokud si to pamatoval, zvěst, že tam negři v Katanze rozjíždějí velký wolframový kombináty, všude to tam dva kilometry pod zemí bylo jako prosáklý stopovejma prvkama, a kde je takovej velkej kšeft, tak je vždycky poptávka i po jezdcích na ochranný bariéry. Taky se nemejlil.

Měl zase svý labo a veškerej zvyklej vercajk, ale dával si pozor, aby neprošvih, že je špička. Lepší na sebe už víckrát moc neupozorňovat. A tak občas dělal blbýho a šel s obyčejnejm úkolem za šéfem. Tomu to dělalo dobře, zvlášť když mu řešení sám napověděl, a bylo kliďánko.

Pohoda. Integrátor na spouštění sexuální potřeby někde ztratil a už ho nesháněl. Žil na plný pecky jinak. Za pár let už bude stejně opotřebovanej, mladejm, co přicházej s neurovýbavou poslední generace, už nebude stačit, vylijou mu perka a bude si lebedit někde ve slušným paneláku a aby se neunudil nudou, bude chlastat. Až k smrti. Už s tím byl vyrovnanej.

Nevyšlo to. Trčel na půl cesty schovaný za kamenem a měl opět strach.

Opět -. Dalo se říct, že ze strachu pradávno nevycházel vůbec a právě si v duchu vzpomínal, kdy asi byl bez něho. Místo aby se modlil, čehož, jak zjistil, není schopen, honily se mu v hlavě divoce všechny možné nemístné vzpomínky a jak se zdálo, každá víc hořká. Ani na těch pár dní, které strávil šťasten nebo aspoň v povznesené náladě, nemohl nemyslet bez hořkosti, jak to všechno bylo nakrátko a jak plané.

V mládí, skoro ještě dítě, na cestě přes daleké krásné azurové a vonící moře, jiné, než zde jednou za dlouhý čas uvidí černé, ledové, děsivé, zlobné - no není divu, neboť tady je konec všeho světa a dál se valí jen ten neznámý oceán. Není divu, že tedy zde je to vodstvo takové, jaké je.

Ach běda, jak uspěchaně napsal před dávnými lety: Regnum destructum et finitum est Suevorum! To asi tenkrát taky měl zrovna nemístnou radost a pánbůh mu to spočítal i s úroky.

Obezřetně se pokusil vystrčit hlavu, ale jen o kousíček. Jezdec stále stál na ohbí cesty, kde mizela za pahorkem a jako by větřil lovnou zvěř.

A to byl on! To nemohl být než on! Protože žádná jiná zvěř tu v pustině nebyla.

Svatý Bože, ochraňuj mne v hodině nejtěžší! A hned si vzpomněl, že tou hodinou nejtěžší už argumentoval jistě tisíckrát - tahle snad nebyla ani nejhorší - ale přece - je tu sám, ztracený a opuštěný, pes po něm neštěkne, ještě k tomu i dobře oblečený, i když se před cestou převlékl, tak hadry na sebe přece jen nevzal.

Bože, takový konec mne tedy čeká!

Co ho to napadlo jít po cestě a co ho to vůbec napadlo jít z města?

Bože, vyšel jsem za účelem zbožným, ty víš, že jinak bych se neodvážil, ten prokletý ospalý Aiax dorazil už až sem a já se, Bože, vypravil jen varovat svého věrného diakona v poslední vesnici, která ještě zůstala věrná víře pravé, obecné a římské, jinak bych opravdu snad osud nepokoušel, máme starostí i u nás nad hlavu a není, není kam utéct.

Kéž by bylo kam utéct! Proboha, kéž by bylo kam utéct! Ale kam utečeš z končiny, kde svět končí? Odtud je všudy daleko, předaleko, odtud už žádná cesta nevede - ach, nač zničeno a skončeno Království suebské, když i bez království tu řádí dál Gótové, ach Gótové - ti se tedy ukázali - fuj, ať jsou smaženi, jako usmažili občany všech měst, ať jsou usmaženi - stejně jako kacíři by tomu ovšem neušli, ale proč tedy, Pane, když tak jako tak ohni Gehenny neujdou, jak správně uviděl prorok Daniel, proč jsi je ještě musel nechat udělat, co udělali a teď ještě z toho je to, Bože všemohoucí, vševědoucí, což si to nevěděl, že poslali toho fuj-biskupa Aiaxe, no ten tu ještě chyběl, dobré bylo pokud Suebové byli pohani, to je toho, ale teď jsou z nich ariáni!

Každé pomyšlení na Góty ho bodalo jako otrávená střela, nemohl si nepřiznat, že je pln hanby. Neboť jak dlouho se s nimi paktoval a nabádal všechny k tomu, aby se s nimi paktovali - Pán Bůh ho ztrestal, protože měl přece jednat podle toho, že jsou to ariáni, a ne zavírat oči před tím, že už tím faktem to nejsou a nemůžou být lidi. Občas se s hrůzou přistihl při tom, že vzpomíná na zničené a skončené Království suebské, divže ne na zlaté časy.

Koneckonců král Rechiarius, byť z pohanského otce, byl taky katolík, byť v královském rodě první a poslední.

Protože se mu zdálo, že uplynulo už hodně času - ve skutečnosti sotva tři minuty - opět opatrně vykoukl. Jezdec na obzoru pořád stál!

Žuchl sebou opět na zem, teď už doopravdy vyděšený, a vtom spatřil, jak se mezi kameny, přískoky a shrben, blíží nějaký druhý stařec. Na rozdíl od něho samého si to mohl dovolit, protože nebyl kulaťoučký a neohrabaný, ale vyzáblý, svižný a zřejmě silný, jak dokazovaly jeho daleké skoky. Nepochybně mířil k němu.

Proboha, to ještě chybělo! Ukryl se tu přece tak dobře a včas a tenhle dědek se nechá zpozorovat a jezdec k nim oběma za chvíli přicválá!

Ale příchozí či přiskakující byl už u něho a bez řeči se stlačil pod balvan, div ho nevystrčil.

„Copak nevidíš toho Sueba?“

„Není to Sueb, je to Gót.“

„To není ani o chlup lepší.“

„Díky bohu aspoň za to, to zas pojede dál -“

„Pro mne tím hůř, strejdo.“

„Proč to?“

Cizinec nejdřív jakoby s údivem přelétl pohledem svoji vlastní postavu a pak svého společníka.

„Copak to nevidíš, jsem Bagaud.“

To bylo tedy dovršení vší myslitelné hrůzy. Protože to tedy byla zcela jistě jeho poslední hodinka.

„No, synu, teď jsme oba v nouzi -“ zadrmolil opatrně, ale pohled nemohl odpoutat od hrozného nože za sousedovým opaskem.

„To sme. Ale aspoň já ne poprvé. - Strejdo -“ dodal.

Neměl tušení, co by mohl říct, a zavládlo mlčení, z jeho strany úzkostné, ze strany tuláka jaksi samozřejmé.

„Vy jste si je sem pozvali. Na nás, flanďáku.“

„Ale ne - ale ne - a jak víš, že jsem kněz?“

„Vidím ti to na rukou. V životě nedržely motyku. A povídáš, jako když másla ukrajuje.“

Hydatius se vzchopil - ale čert ví, zda to nebyla spíš jen marnivost:

„Jsem biskupem svého lidu, synu.“

„A kde máš ten svůj lid, strejdo.“

„V Aquae Flaviae.“

„A to ještě stojí?“ opáčil věru sarkasticky cizinec.

„Ještě nedávno stálo.“

„Než přišli Gótové.“

„No - ano.“

„Pěkně jste si posloužili. Skoro víc než nám. A když seš biskup, to ses pěkně naprosil toho svýho zasranýho pána boha, aby přišli.“

„Jak to mluvíš -“

„Jak mi zobák narost.“

„To jsi křesťan?“

„To nejsem.“

„Asi nejsi arián, když se bojíš Góta - priscillián?“ řekl s odporem Hydatius.

„Snad jsem byl. Až jsem poznal, že to je všecko švindl a že věru není žádnej zasranej pán bůh, ale satanáš, můj milej.“

„Manicheista?“

„Taky švindlíři -“ máchl rukou tulák, „akorát v tomhle mají pravdu.“

„Satan -“ řekl důrazně Hydatius a několikrát přitom bodl prstem do země, „je v pekle. Ale co je nahoře - he?“

„Nahoře je nic. A ať je Satan, kde chce, stvořil tenhle svět a tak ho tu máš.“

„Jak to, nahoře je ,nic'?“ zeptal se Hydatius, muž to od přirozenosti zvídavý, ba dá se říci zvědavý.

„Když Satanovi nesloužíš, ale vzdoruješ mu, tak tě nemá dál v moci. A potom se dostaneš tam, kde Satan nemůže, protože je jen v tomhle světě. A co je mimo tenhle svět, to je prostě prázdnota, nic, strejdo.“

„Jseš nějak prostě moc učený, nebo kdes sebral tyhle nápady?“

„Taky jsem se naučil číst a psát,“ řekl dosti hrdě Bagaud, „i když až pozdějc. A měl jsem čas si všelicos poslechnout i přečíst. Teď se držím jen sám sebe. Poznal jsem mnoho švindlu a různýho!“

„Koukni se, jestli tam ještě je -“ ujelo Hydatiovi mimochodem.

Tulák obezřetně vykoukl. Uměl se krýt líp než biskup.

„Jo. Na někoho nebo na něco čeká.“

Hrůza opět Hydatia sevřela ledovou dlaní, až se zpotil. Ostatně - pražilo do nich slunce právě o polednách, i když už byl podzim.

Tu tulák vytáhl nůž a Hydatius prudce vztáhl ruce před sebe.

„Nech na hlavě, oba jsme dědci, co bych z toho měl,“ řekl muž a začal nůž brousit, snad aby mu uběhl čas.

„To víš, že jsem se nenarodil jako Bagaud. Měl jsem pole. Támhle -“ máchl rukou k východu, „v Taraconnesis. Malý pole, ale dobrý pole. Tam je půda! Ne jako tady. A ženu a děti. Ty se přeci taky pamatuješ, jak sem Gótové poprvé vpadli?“

Hydatius důrazně přikývl.

„Vždyť už to je věčnost, sám se divím, že to ještě pamatuju. My dva jsme tak starý, že to není k uvěření. Čert ví, proč nás tu čas tak dlouho drží. Ale já jsem ho aspoň nepromarnil.“

„Nebyli tu jen Gótové, i Suebové, Vandalové, Allani a všecka možná sebranka,“ připomněl Hydatius.

„Jo. Všecko jedna sebranka. Ale je i horší sebranka, jak jsem poznal - a ty ne.“

„Jo, taky Herulové -“

„Ale co - na ty už sere pes. Víš, když tenkrát -“

„Léta Páně 409 v září a v říjnu -“ doplnil Hydatius.

„- když tenkrát přišli, tak všecko zplundrovali. Oni beztak přišli jen proto, že v Gallii za posledních pár let všecko sežrali a spálili a teď si ohryzovali koňský postroje. Tady to bylo pro ně samozřejmě učiněný požehnání. A to, jak byli zvyklí, taky hned museli zničit. Pamatuji si, že spálili každičkou ves.

Viděl jsem na vlastní oči, jak byli zmasakrováni všichni od nemluvňat po dědky jako jsme my. No, mnoho nás ale přece uteklo do hor. A když jsme se vrátili, vzduch i voda byly otrávený z hnijících mrtvol a propukl mor. Ten naráz sebral tolik lidí, co předtím barbaři pobili a ještě nás dost přežilo, a protože barbaři mají výborný zvyk táhnout pořád dál, tak jsme chtěli začít zas hospodařit. Ale přišli císařští vojáci a zabrali všecky sýpky ve městech a nejenže nebylo co jíst, ale ani čím osít. Tu zimu po barbarech a po moru přišel jenom hladomor. Málokdo už přežil. My jsme mleli stromovou kůru a tu zimu nepřežila myš ani vrabec na poli, všecko jsme žrali. Nás pár se složilo na osev.

Z jara jsme hodlali sít, zatím se pokoušeli zakrýt klestím aspoň díry v zemi, do nichž jsme zalezli. A jak jsme zasili a zatím žrali, jak předtím dobytek pupence na stromech, přišli výběrčí daní. A rovnou chtěli nejen daň z toho roku, ale i nedoplatky - kdo z nás je kdy neměl - i daň na příští rok dopředu, iugum, annonu, capitacio atd. atd. Dali obklíčit to, co zbylo z vesnice, vojáky, kteří byli dosyta vyžraní, a teď šli od díry k díře.

Sebrali doslova všecko, hrnce, šaty servali z těla, kdo nemohl platit, tomu odvedli děti, no a já byl mladý a silný a řek jsem si, že děti neprodám a prodal jsem se do otroctví sám, jako že se za pár roků vykoupím, nebo žena. Jo - a to jaro zůstalo už jen pár lidí a zas jsem viděl na vlastní oči jednu ženskou, která snědla vlastní dítě, co jí umřelo hlady, aby mohla jít na pole a okopávat aspoň cibuli. Jo - a to nebyla jedna, vypravovali mi to potom kamarádi z mnoha a mnoha míst.“

„Ano, synu, sám se pamatuju,“ řekl tiše stísněný Hydatius, jemuž tulák svým vyprávěním vyvolal vzpomínky z vlastního mládí. „U nás ve městě dal biskup jednu takovou ukamenovat.“

„My jsme je nekamenovali. Co s mrtvým nemluvnětem? Má chcípnout i máma? A žrali i jinší lidi, a cizí mrtvoly, potajmu, jen o tom nemluvili, tak to skončilo.

No - to už nás pak zbylo opravdu málo. Jak chodím celou Hispánií, počítám, jak to tak nacházím, zůstal z nás tak každý desátý.

Dneska teda.“

„A potom si nás barbaři rozdělili -“ povzdechl zhluboka Hydatius.

„A od té doby se o to jen rvali.“

„Protože tenkrát, tenkrát přece ještě jen něco zůstalo. Nakonec vy ve městech. I když i tam byl hlad a mor, většinou jste zůstali za hradbami i s prachama.“

„Ty se brzy rozplynuly, co si myslíš, že u nás výběrčí daní a vojenské posádky nebyly?“

„Však já vím, dědo. Slízli jste si to ale přece jenom vlastně až teď. A my -“

„Trest boží za to, že jste byli priscilliáni.“

„Nech na pokoji mučedníka Priscilliána, flanďáku!“ odpověděl taky podle očekávání tvrdě tulák. „Vydali jste ho císaři a dali popravit, ale jen ten se zastával chudých. Vy teda ne!“

„A jak jsi se dostal z otroctví?“ ptal se hned rychle biskup.

„Ne snadno a ne rychle, to by sis moh domyslet. Jak víš, Taraconnesis chránili římští vojáci, protože celá patří římským senátorům. Tam se tenkrát barbaři nedostali a villy tam byly bohatší než leckterá města. A pořádná poptávka po otrocích.

Tisícovky a tisícovky a pořád noví, protože po pár letech každý chcípl. Na poli pomalu víc dozorců než otroků, přes noc přikovaný v díře, k jídlu to, co zbylo po prasatech, ta měla přednost. Lidé kolem mne padali jako mouchy. A ke statkům jen přistavovali jeden další palác za druhým. Tam se, dědku, žilo! Ale pro koho.“

Hydatius mlčel, protože to věděl a kdysi dávno i sám viděl. Teprv teď na stará kolena si s hrůzou připouštěl, že mu to tenkrát připadalo normální a že v tom viděl tu pravou římskou ctnost a zdatnost.

„Z Gallie přitáhli Bagaudi. Už předtím jsme o nich slyšeli, ale až když je Góti vyhnali z Aquitanie, tak sem dorazili v houfech!

Joj! To je jiná muzika, dědku!“

Hydatius dále mlčel. Bagaudi byli pro něho snad ještě něco horšího než Suebové. Pokud mohl, tak se přičiňoval je vyhladit.

To se ví, že ne slovem Božím. Jel kvůli tomu až k Aetiovi - tu ho zas na moment schvátila hrdost, že s tímto největším z Římanů osobně mluvil a že ho nazpět z jeho pověření provázel i comes Censorius. Vzápětí opět si připomenul, že kdyby se prořekl, tenhle profesionální bandita by ho nenechal říct ani amen.

„Pomohli nám zbuntovat vzpouru. Osvobodili nás. A my jsme se k nim ovšem přidali. A tenkrát, tenkrát, když bylo možný začít konečně žít jako lidi, tak jste vy, flanďáku, na nás zavolali Góty. Jo.“

Hydatius se potil, a protože byl starý, tak se mu úplně roztřásla brada.

„Ale co - už nám do konce moc nezbývá, mně ani tobě. Co bylo, bylo. Ženu a děti - po těch nezůstala ani kost. Jako většinu mrtvol roztahala je po pláních a lesích dravá zvěř. Vždyť to, sakra, musíš pamatovat?“

„Pamatuju, bylo to tak opravdu i ve městech -“ řekl tiše Hydatius. „Kudy se k nám dostali, věru nevím - jednoho dne ulice plné vlků. No, uprostřed zimy. Mrtví byli jen tak tak zahrabáni pod zemí. Vytahali je z ní.“

„Ještěže ti aspoň na to slouží paměť. Hradby vám byly na prd. A teď už jste i bez nich. Dobře vám tak.“

Chvíli bylo ticho. „Koukni se zas, jestli tam je -“ zašeptal Hydatius.

Bagaud vyhlédl.

„Jsou tam dva. Já věděl, že na někoho čeká.“

„Pro smilování Boží, jestli nás najdou pospolu -!“

„Tak si pošmáknou. Bagaud s biskupem. To eště nezažili.“

Hydatius si byl právě toho vědom. Sám by ještě Góty uprosil. Ale Bagaud byl horší než mlýnský kámen na krku pro tonoucího.

„Jo, se Sueby se dalo vyžít. To jste právě vy moc neradi viděli.“

„Vždyť to jsou banditi -“ vyhrklo v Hydatiovi překvapením. Nikdy si pořádně neuvědomil, že venkovani opravdu měli proč být se Sueby spokojeni.

„Hovno banditi - to jsme byli my -“ řekl hrdě tulák. „Suebové jsou snad trochu divocí a zbrklí, když se ožerou, tak vypálí vlastní dům a ne jen nějakou cizí vesnici, ale brzo nás přestali pobíjet a do otroctví nebrali a neprodávali. A žádné vybírání daní taky neměli. Srali na to. Brzy jim došlo, že když si chtějí vesele válčit, tak je musí někdo živit. A víc od nás nechtěli. To se ani nedá srovnat, co dřív zrekvírovali císařští vojáci a co si brali Suebové. A pro to vaše náboženství nás taky nikdo nebuzeroval. Oni byli pohani, a tak každýho nechali, ať si každý myslí a dělá co chce. Teprv teďka, jak se doslýchám, honěj všechny, aby byly ariáni. To za mejch časů nebejvalo. A to zas přivezli jenom Gótové. A kdo, sakra, ty Góty přived - vy!“

„Císař -“ odvážil se špitnout Hydatius, „jsou to císařští federáti -“

„Ty blbče starej, prd se o tvýho císaře, ani nevím, kterej je a ani mě to nezajímá, staraj. Maj svýho krále a království v Tolose za Pyrenejema, ale tohle je pro ně prostě dobytá zem, kořist, jen lup, na jiným nezáleží - a prej císař a federáti! Jseš tu biskup a myslíš, že císař má o tobě tušáka? A kdyby měl, že má o tebe starost? Kdyby císař, neobsadili by Gótové Taraconensis a nezničili by mu města, vole.“

Hydatius svěsil hlavu, protože to bylo prostě to, co si myslel.

Jenom říct to nemohl. K jakým spouštím došlo v největších a nejslavnějších městech! V mnohých nezůstaly než trčet zdi vyhořelých domů a lidská noha už tam více nespočine. A začalo to brzo potom, co Regnum Suevorum destructum et finitum est.

A to už je hezká řádka let.

A nestačilo jedenkrát, rok od roku znova a znova, není divu, že ty zříceniny jsou a zůstanou prázdnou pustinou, protože prostě došli lidi.

Hydatius mlčel strachy a možná i nepřiznanou hanbou a Bagaud z nasranosti.

Chvíli tak seděli, tulák dokončil ostření čepele, zarazil nůž do pochovy a nečekaně žalostně vzdychl. Pak jen, jako by odháněl mrzuté myšlenky, máchl rukou a opatrně zas vyhlédl zpoza kamene.

„A sakra - jedou sem -“ šeptl dosti vzrušeně.

Hydatius zavřel oči a sepjal ruce, modlitbu si ale náhle nebyl s to vybavit.

„Jestli si nejedou přímo pro nás, tak tím směrem, jak jedou, na nás kápnou -“ řekl opět vzrušeně tulák.

„Finitum est -“ zablábolil Hydatius.

Bagaud na něho přezíravě pohlédl a pak si začal uhlazovat hadry a dlouhý střapatý vous si po germánském způsobu začal svazovat do pevného uzlu pod bradu.

Hydatius přihlížel mlčky a tělo měl jak z rosolu.

„Je zbytečný, aby chytli dva, dědo. Pohraju si s nima sám. Ty bys mi tu byl na hovno. Jak se zvednu, tak se seber a hodně skrčenej utíkej do stráně, kde je co nejvíc kamení, aby za tebou s koňma nemohli. Svedeš to?“

Hydatius maličko přikývl, ale už byl na všech čtyřech.

„Seber se, dokud jsou ještě daleko. Budou merčit jen mě a ty máš náskok.“

Bagaud najednou vyskočil jako pružina a vystoupil na cestu.

Gótové se náhle zastavili - ještě dost daleko - nevěděli o nich.

Ale to už svatý Hydatius nezpozoroval.

Soustředil se jen na úsek od jednoho kamene k druhému a pořád do kopce a pořád do kamenitější stráně. Srdce se mu mohlo rozskočit, protože snad padesát let se takhle neproběhl. Však taky na následky infarktu z toho běhu po pár týdnech zesnul v Pánu.

Psal se rok 470 v Gallicii, na březích konce světa u černého vnějšího oceánu, dlouho poté, co Regnum Suevorum destructum est a v Římě vládl císař Anthenius nebo Olibrius nebo Glycerius nebo někdo jiný; to už v Gallicii nikdo nevěděl.