Egon Bondy

SEVERIN
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola IX

V dobách, kdy ještě existovala Římská říše, byli vojáci mnoha měst za ochranu hraničního valu placeni z veřejných prostředků.

Když to přestalo, rozpadly se spolu s hraničním valem vojenské jednotky. Jen v Batavis zůstal jeden oddíl na svém místě. Od něj se pak vypravili někteří do Itálie, aby pro své soudruhy získali poslední žold. Leč byli cestou podřezáni barbary, aniž by kdokoliv věděl. A jednoho dne, když svatý Severin si četl ve své cele, byly jejich mrtvoly vyplaveny proudem na břeh.

Pro baziliku, která stála mimo městskou hradbu Batavis, v místě zvaném Boiotro, ležící na druhé straně Innu, kde také vybudoval malé obydlí pro pár mnichů, bylo zapotřebí ostatků svatých. Když se kvůli tomu kněží nabízeli, že se vydají na cesty, aby nějaké sehnali, pronesl k nim Severin nabádavá slova. „Jakkoliv všechno dílo lidské zajde, tyto budovy budou muset být opuštěny ze všech ostatních nejrychleji,“ a proto není třeba dělat si starosti kvůli ostatkům svatých. Vzápětí předstoupili před blahoslaveného muže obyvatelé zmíněného města Batavis s prosbou, aby se odebral k Fewovi, králi Rugiů, a získal pro ně povolení k obchodování.

Jim pak odpověděl: „Čas nadešel tomuto městu, kdy bude ležet pusté jako všechna ostatní města, kastely jsou pusté obyvatel.

K čemu tedy pak se starat o zboží pro místo, kde se nikdy napříště žádný kupec nebude moci objevit.“

Oni však na to odpověděli, že se nemá k nim chovat přezíravě a jeden ďáblem posedlý kněz připojil: „Jdi, svatý, prosím tě, jdi rychle, abychom si po tvém odchodu mohli trochu odpočinout od půstu a nočního bdění.“

Muže božího zalil mocný proud slz. Když byl tázán po příčině svého pláče, odpověděl: „Vidím, že za naší nepřítomnosti dopadne na toto místo zcela příšerné neštěstí a také svatyně Kristovy - to jen s bolestným vzdechem mohu vyslovit - budou takovým způsobem tonout v lidské krvi, že i toto místo bude zcela zničeno.“ Hovořil totiž v baptisteriu. Pak odplul lodí po Dunaji do svého starého kláštera před městem Favianis. Krátce po jeho odjezdu přepadl Hunumund v doprovodu několika barbarů město Batavis, tak jak světec prorokoval. A zatímco se všichni obyvatelé zabývali sklizní na poli, dal čtyřicet mužů, kteří byli ponecháni k ostraze města, zabít.

Později přikázal muž boží na základě božského osvícení, aby kostelní zpěvák jménem Moderatus se odebral k obyvatelům města Ioviaca (víc než dvacet mil vzdáleného od Batavis) s úkolem, že všichni mají neprodleně opustit svoje bydliště. Jestliže jeho rozkazu neuposlechnou, co nejdříve budou všichni pobiti. Jelikož pak někteří ohledně tohoto významného prorokování vyjevovali pochybnosti, druzí jim vůbec nechtěli přikládat žádnou víru, tu poslal ještě jednoho posla, muže z Quintanis, jemuž v slzách pravil: „Jdi co nejrychleji a ohlaš jim: jestliže ještě této noci tam setrvají, hned nato padnou do zajetí.“

V této pak noci provedli nečekaný přepad Herulové, zpustošili město, většinu odvedli do otroctví a výše zmíněného kněze oběsili na šibenici.

Muž ze severního Norika, jenž často muže božího navštěvoval, obdržel pak jednoho dne dopis pro biskupa, svatého Paulina.

Biskup byl obsahem dopisu připraven čelit nadcházející katastrofě. A když provedl přikázané rozkazy a nařídil přísný půst, zpustošilo celý kraj nespočetné množství Allemanů nejstrašnějším způsobem.

K témuž času opustili obyvatelé města Quintanis, kteří v důsledku nepřetržitých vpádů Allemanů byli již naprosto vyčerpáni, své domovské sídlo a přestěhovali se do města Batavis. Ale jejich útočiště nezůstalo barbarům utajeno. Věc se pro ně stala právě proto ještě lákavějším popudem, protože věřili, že jediným přepadem vyrabují obyvatele dvou měst. Svatý Severin zvěstoval, že tentokrát budou sice nepřátelé boží odraženi, ale po vítězství zhynou všichni ti, kdož nebudou dbát jeho varování. Tak se postavili všichni Románi do boje proti Allemanům.

Když Allemani byli v tomto boji poraženi a zahnáni na útěk, měl muž boží k vítězům tento proslov: „Synové moji, musíte vědět, že jste pomocí boží byli proto osvobozeni, abyste během kratičké doby, jež vám byla dopřána jako jakési příměří, odtud mohli odtáhnout. Jděte tedy sevřeně kolem mne dolů do města Lauriaka.“

Když se Batavští zdráhali opustit rodnou zemi, dodal následující:

„I když i toto město, do nějž táhneme, bude muset být opuštěno v krátkém čase kvůli vpádům barbarů, přesto, nedbajíce toho, se tam odtud stáhneme.“ Tuto výzvu většina následovala, někteří však se ukázali být zatvrzelými a pro toto nedbání tedy také neušli meči nepřítele. Neb kdo vzdor zákazu božího muže tam zůstal, byl ještě téhož týdne zabit při přepadu Thüringů, nebo odvlečen do otroctví.

Po zániku všech měst na horním Dunaji byl tedy všechen lid přesídlen, pokud dbal na varování svatého Severina, do města Lauriaca.

Odoaker, patricius a magister militum, dal popravit Oresta, patricia a magistra militum, jeho syna Romula, posledního římského císaře, sesadil, dal mu penzi a poslal ho na jeho statky u Neapole, kde později spočinou i ostatky svatého Severina. Stal se králem Itálie, vyzvednut na štítě vojskem dobrého tuctu germánských i jiných pronárodů, odmítl být císařem a císařské insignie poslal slušně do Konstantinopole. Měl všechnu podporu římských senátorů, protože již předtím se bohatstvím statků vyrovnal nejpřednějším z nich. Jeho vojákům připadla zákonem třetina všeho majetku v Itálii a byli usídleni jako rolníci.

Vzápětí zrušil Odoaker římský daňový systém a vytvořil nový, jemuž byli podrobeni stejně Italikové jako jeho usídlení vojáci.

Zmizela nenáviděná annona capitatio, iugum atd. a nikdy se již jejich jména ani neobjevila. Obsazení Itálie i Říma proběhlo v klidu a míru, bez rabování a pálení, bez jímání zajatců a zotročování kohokoliv, daně byly zřetelně mírnější, politická stabilita dlouho nepamatovaná a důsledkem byl rychlý růst hospodářské produkce, oživení obchodu a populační vzestup po dlouho a dlouho neustále klesající křivce. Stalo se tak, jak známo, roku 476 a v letech následujících a do té doby je možno klást počátek spořádané evakuace zaalpských provincií - dosud legálně součástí Římské říše, nyní Odoakerova království - kterou předvídal a plánoval Severin. Dle Euggipiova svědectví Odoaker vedl se Severinem velmi vstřícnou korespondenci a sliboval mu, že splní vše, co si muž boží bude přát. To, co si přál, bylo zabezpečení odchodu obyvatel do konsolidovaného germánského království v Itálii, kde jim kynula vyhlídka nejen na klid, ale i na zemědělskou půdu - Itálie byla dávno bez dostatečného množství lidí. Za hlavní sběrný tábor vyhlédnul už dávno Severin Lauriacum. Mělo výhodnou polohu, bývalý legionářský tábor byl dosud bezpečně opevněn a v něm a zejména před hradbami na zbořeništi dřívějšího města bylo pro všechny uprchlíky, co jich v Podunají zbylo, místa dost. Veškeré obyvatelstvo území značně rozlehlého, v němž kvetly desítky měst a kastelů, nespočet statkářských vill a nepřehledné množství venkovanů, smístilo se teď na území trosek jednoho jediného města. (Uvidíme, že se nakonec směstnali i na ploše menší.) Jako první měla být a byla vyklizena města v dnešním Bavorsku, resp. v jeho východní části pod Řeznem, neboť to již dávno, jako vše na západ odtud, drželi pevně Allemani a jiní národové.

Nejprvnější bylo pak město Quintanis, jež leželo nekryto na prahu úrodné roviny, po níž Germáni prostě prahli.

Opuštění vlasti je vždycky těžké. Opouštět půdu, která ho přece jen rok co rok živí, je pro rolníka tragédie. Rodné město, byť v troskách, přece důvěrně od dětství známé, kraj, jenž byl něžný a vlídný, mohutná řeka, která skýtala vždy ještě možnost spojení se světem, prostě domov - to zdržovalo mnohé lidi zpět. Zprávy o tom, co je pak postihlo, není, bohužel, možno prohlásit za přehnané. Jakkoli historie se v tomto čase skoro odmlčuje, archeologie dnes dokazuje. Ve vzdálených lesních místech, v alpských údolích, na vrcholcích těžko dostupných a pro život nevýhodných kopců a skal se udržela kontinuita populace. Jinde, kde bylo co sebrat a zabrat, zavalil zemi nový lid, který ji brzy začal brát za svoji vlast. V jednom lidském životě nestačí člověk strávit všechny pohromy, které přicházejí, v poměrně krátkém historickém období pár generací je opět všechno ve svých pořádcích, byť jsou to pořádky obvykle nové, jiné, nebývalé, na staré málo upomínající (ba ani vůbec ne), s novým lidem a novým jazykem vznikají nové dějiny, rodí se nová epocha. Tak tomu bylo a tak tomu i dnes bude. Již jsem psal, že umění má tu nevysvětlitelnou schopnost těmto událostem jaksi předbíhat.

Odchod, vynucený odchod, nese psychologicky stigma vyhnanství. Od vyhnanství z ráje až po vyhnanství z Bosny je provázeno pláčem a utrpením. V mém století se stalo a zůstává údělem desítek milionů lidí na obrovských územích po celém světě. Jen několik málo bohatých národů je dosud nezná a nevěří v jeho bídu, pokládají ji za předstíranou, aby ubožáci, kteří nechtějí řádně pracovat, dostávali zadarmo podporu. Ale v mnoha končinách nezbývá už pracovat, leč pouze umřít.

Ale mnoho, mnoho lidí v mé době si dovede představit pohromu.

Nezažili-li ji sami, tedy jejich otcové. A věru, že nevědí, zda a jak pohroma, o níž dosud nemají zkušenost, nepřikvačí i na ně nebo na jejich děti.

Pohromu si lze představit. Obávám se jen, že ji nelze líčit.

Kolik milionů postižených, tolik milionů různého utrpení. Rolník kouká na svoje políčko a zdá se mu jako součást vlastního těla.

Nemůže se od něj odtrhnout, tak jako by si měl useknout ruku.

Trhovec ve městě zná své každodenní místo a najednou cítí, že ho miluje, že bez něho nemůže být a bude-li, nebude už nikdy stejně sám sebou. Švec si prohlíží holé zdi své dílny a kouká s novým pocitem na verpánek, který ho vždy tlačil do zadku. Nad pracovním stolem má pověšeno své nicotné nářadíčko. Má je tu zanechat? Do čeho je pobere? Ale jak se bez něho obejde? Místa na vozech je málo, přes rameno vláčí pytle se šatstvem, zásobami jídla, několika páry hotových sandálů a malé dítě. Žena vojáka, který se již sotva pamatuje na vojenské povely a umí lépe držet v rukou motyku než štít a meč, je, proč to nepřipomenout, před slehnutím.

Není na tom nic sentimentálního, je to běžná událost v životě lidském. Teď porodí kdoví kde, třeba už cestou na voze nebo na mezi. Jsou s tím starosti, dost zatracené starosti.

A bolest. Bolest starců a stařen, kteří již doufali v brzký konec na posteli. Teď se mají trmácet, jako by byli mladí a stačili na to. Není možné čekat, že jim někdo bude při tom a po tom pomáhat a pečovat o ně.

Nemocní. Třeba jen krátkodobou chřipkou. Bez aspirinu, ba antibiotik dnes už ani ránu. Poraď si sám a pánbůh ti poradí.

Kolem hejna malých dětí. Těm je to hec, ale kdo se má o ně během toho všeho zmatku starat? Přijdou k úrazu - ztratí se - umřou hlady nebo nemocí?

Kněží mlčky sčítají nečetné bohoslužebné předměty, jež tu měli. A najednou se ukáže, že je přesto nepoberou. I dalmatiky velmi prosté jsou objemný balík. Ostatky svatých ochránit ze všeho nejdřív a nejlíp. Ale komu je svěřit? Poneseme je na vlastních prsou či po kapsách? Knihy už přebývají. Jsou těžké. Necháme je tady. A budeme bez nich. Kdo je ale tak učený, že zná obřady zpaměti? Kdo opraví zpěváky-žalmisty? Neopraví, sotva chybu pozná, zkrátka zbyde dost málo srozumitelné drmolení. Po pár generacích na tato místa dorazí francká křesťanská misie. S údivem tu najdou kostelíky a kněží, kteří brebentí jakousi zcela zkomolenou latinou a v ní slouží mši. Misionáři pošlou do Říma k papeži supliku s dotazem, zda mají tito kněží být pokřtěni, nebo nemají. Mniši zčásti odcházejí, a protože nemají majetek, nesou rance jiných. Zčásti zůstávají. Vždyť mnoho barbarů, tzv. barbaři staří, zde zůstává, protože má ze svých přicházejících soukmenovců menší strach - dohovoří se s nimi přinejmenším - a jsou to křesťani, a kdo se o ně postará, odejdou-li mnichové všichni? Kdo ochrání nebo aspoň se pokusí ochránit starobylé baziliky a malé dřevěné kostelíky?

Někdejší vznešení, honestiores et curiales, zanikajícího města, tu ještě vytrvali až doposavad. Jejich obydlí byla přece jenom prostornější, výstavnější a vybavenější než chajdy ostatních.

Měli své zahrady, měli ještě často římské patium a v něm sochu Herkula a zdobný kříž. Měli vzácnou kameninu, z níž jedli, kovové hrnce, v nichž vařili, a vařili ve skutečné kuchyni a ve skutečném krbu. Měli služky a otroky, kteří se neměli zdaleka ze všech nejhůř, a proto věrně sloužili. Vznešení, jakkoli je jejich bohatství jen stínem předků, nedokážou uložit všechen majetek na vůz, který hledí vypravit co nejdříve, aby jim na něj Severin nenaložil nemocné a mrzáky. Je jasné, aspoň jim je jasné, že zůstat možno není. Který barbar by si odpustil potěšení, jak jim useknout hlavu. Busty předků. Často ještě i penáti. Je možné je tu zanechat?

Od chvíle, kdy Severin vyhlásil, že město musí být vyklizeno, je k činu vždycky i pár dní, někdy i týdnů. To jsou ty dny pelyňku a žluči, to jsou ty dny s hrůznými nocemi, dny jako stále více se rozevírající tlama pekla. Oheň z ní sálá, smrdí síra a tak dobře známý pach spalovaných došků a dřevěných vížek na hradbách.

Hradby -. Hradby samy byly nejcennějším vlastnictvím všech společně. Pečovali o ně, vážili si jich, věřili v ně a nebylo jediného muže, který by byl nesloužil na nich svou hlídku. Hradby přece ještě zůstaly pevné, proč tedy ujít zpod jejich ochrany?

Kde a co bude novou hradbou? Úvozy, pěšiny, lesní stezky, potoky, nepřechodné hory či nakonec moře? Slibuje se nám, že v Itálii bude klid a mír, že tam vládne barbar, ale má cit i s Romány, že tam leží ladem půda, na níž lze sít i stavět dům. Ale kde je ta Itálie? Jak je to dlouho, co z ní někdo přišel? Kdo kdy tam byl, vždyť cesty už víc než jeden lidský věk se projít nedají - když jednou za čas přijde k Severinovi návštěvník či na tržiště žid, což je jim možno věřit, že neklamou? A není to pár krátkých let, co odtamtud docházely zprávy o boji všech proti všem a o pádu měst daleko vznešenějších, než bylo naše, císařských sídel, samého Mediolana a Říma? Jak by se to mohlo najednou obrátit?

Pouť do vyhnanství, kterou teď nastoupí, prostě nebude mít konce, protože jdou z jedné ztracené varty na druhou. Až k moři je barbaři poženou a až do moře zaženou. Nač tedy prchat? Neprosit spíš o milosrdenství barbary, kteří koneckonců jsou zdejší a i nás by tedy mohli brát jako zdejší? Ostatně barbaři tedy rozhodně vezmou vše - ale zato nevybírají daně a Itálie je zem, o jejíchž daních se skutečným leknutím vyprávějí dědové. Aspoň to jsme tu neměli. Není to vůbec jen Severinova zlovolnost, že tu s barbary nevycházíme, lze přece se doslechnout, že v mnoha jiných krajích našinci barbary vítají a pomáhají jim, aby se zbavili Říše - a zase koneckonců: lze si pamatovat doby, kdy za Hunů byl pokoj.

Napřed vyrazili mladí. Dělají si cestu pohodlnou a veselou, táhnou se svými ranci, budou v Lauriaku o hodně dřív než kolona vozů. Přestal platit veškerý dohled a ohled a pokud nejde parta kamarádů zvlášť, tak další už se dali do párů, - kluk s holkou, kdo jim v čem bude ještě bránit. Protože vědí, že mají předstih, klidně posedávají na mezích, anebo rovnou zalezou do houští a smějí se. Mladí se prostě smějí vždy, smáli se i v koncentráku, i když už byli vybráni do plynu, ale až za pár dní přece! Bída je neděsí, vždycky jsou prostředky, jak jídlo získat, i když třeba jsou to prostředky lupičské. Ale o co ještě jde. Změna je i pro ně překvapující, ale rychle v ní přímo najdou zálibu. Co se má kdo starat o někdejší časy, ať byly jaké byly, třeba tak prima, jak o tom blábolí někteří dědci. Pokud si to přímo nevymysleli, aby dělali mladým špatnou náladu, pak prostě jen to, co bylo, už nebude a všechno je nakonec v našich rukou a v našich silách, jen to chce trochu filipa a trochu štěstí, které ale jistě žádného z nich nemine. Nakonec je změna zajímavá, zdá se přímo, že otevírá nekonečné možnosti.

Některé dvojice provází na jejich cestě láska. Či aspoň zamilovanost. Nebo alespoň vzájemné okouzlení. Tyto dvojice jsou o něco tišší než ostatní a často se rády oddělují a putují samostatně o kousek vzadu nebo napřed. Láska či aspoň zamilovanost nebo aspoň vzájemné zalíbení jsou pro mládí velikým objevem netušeného univerza. Co včera vůbec ještě nebylo ani tušeno, je náhle tu a není pro to slov. Nejvýš němé gesto, nejvýš snaha pomoci, ochránit, pečovat, projevovaná způsobem chlapeckým i dívčím. To nové univerzum je plné neznámých poznatků o sobě samém. Je to moře, jehož vlnění chvílemi bouřlivé, chvílemi ztichlé, je nekonečné k probádání. Za jediný den, za jedinou noc v něm objevíš bohatost, o níž jsi dosud nic nevěděl a o níž vyprávění jsi dosud nerozuměl, ba ani věřit nechtěl. Láska mládí je bohužel věčná jako život a stejně tak krátká a v marnost a strast ústící jako život. Její obnovování připadá moudrému absurdní. Zvláště v určitých situacích historických se mu jeví jako frivolní výsměch vážnosti času, jako nedbání povinností, jež v tuto chvíli přinesl, a odřeknutí se zodpovědnosti. Moudrý člověk k lásce mládí cítí určitý despekt i v časech nejpříznivějších, má ji za nesmysl a za frašku v dobách zlých. A přece i moudrý leckdy v noci sní sen, že znovu mlád miluje a je milován a probuzení z toho snu v něm nevzbuzuje stud a hněv, ale nostalgii. Je možná třeba říci, že erotická tužba je sama o sobě bláhová, neboť pouhým otrockým poslušenstvím tvrdého hormonálního režimu, který bios budoval po miliardy let, až z něho udělal svěrací kazajku, která se moudrému může přičit. Je možné říci, že to vše je klam a mam hodnoty jepičí a podstata toho všeho je primitivně pitomá. Ale nejen že ta lest biotu se nad jiné zdařila, ale pro člověka je dokonce jakousi pochodní, jež mu dovoluje osvětlit to, co je jinak nevídané, ba nevytušitelné.

Nesporně technika, kterou vládneme a která nás ovládá, vděčí za mnohé naší žádostivosti boje a zabíjení. Ale umění vděčí jistě za neméně lásce. Neříkám, rozhodně neříkám, neboť jsem starý a moudrý, že za vše. Ale rozhodně za mnoho. Jsou doby, kdy je láska opěvována a modloslužebně uctívána - jsou doby, kdy je zašlapávána, zesměšňována, ponížena na sex a konzum. Ale není doby, kdy by nebyla, kdy by zapomněla aspoň jedenkrát na chvíli obrátit se přímým slovem na každého z nás, co žijem, žili jsme a budeme žít. Často ale dospěje někdo - a nezřídka i muž moudrý - k tomu, že nemá rád život. Že mu klne, vysmívá se mu, když se ho nemůže zbavit, opovrhuje jím. Ať si život vezme, věřím, že ztrátou života se nepříchází o nic moc. Ale každý měl alespoň jednou jedinkrát, alespoň na pár minut rád lásku. Nikoho, ani nejpřísnějšího asketu, ani největšího idiota, nejotrlejšího vrahouna neminula - a neminula ani žádného do vlastní pracovny se zaklevšího filosofa. Tak i na útěku z Quintanis a poté z Boiotra a z Iuvaa a posléze z Batavis, ano nakonec z Batavis do Lauriaka a k dovršení všeho pak i z Lauriaca až během několika let, po něž to všechno trmácení z místa na místo, stavění nových chatrčí, osévání nového úhoru, vyrábění nových sandálů, hrábí, hrnců, kvedlaček či motyk, trvalo, přes Alpy do nebetyčna čnějící, do neznáma, v němž se bývalí Noričané a Rhaeťané rozplynuli a dějinám zcela ztratili, provázela houfy ztracenců aspoň semo tamo láska, první a nejspanilejší ze všech, které jsou známy. Snad je směšné psát o lásce, a ještě k tomu o první lásce, o první zamilovanosti tak mnoho dnes. Dostali jsme se do věku, jímž cosi končí (tak jako kdysi cosi končilo) a kdy se zdá, že „smart drugs“ a „clean sex“ jsou žádanější artikl. Psát o erotické lásce jako o metafyzice, navozuje vzdělanci asociace na mírně pokleslou helénistickou literaturu a normálnímu člověku na romantismus, který je opravdu směšným čtením. Psát o lásce v souvislostech, které přece vzato kolem a kolem jsou souvislostmi tragickými, připadá jako retardace ve vyprávění a stylově zcela zbytečná a nevhodná vsuvka. K nudě čtenáře stačí Severinovy spirituální výlevy lásky k Julii. Nač ještě toto. Nebo autor je tak rozjihlý a citem zmatený člověk, že se nedá zadržet ani autocenzurou?

Autor je velmi otrlý cynik, neboť svou profesí je filosofem, pokud si to už čtenář nepřečetl na záložce, a filosof, který by nebyl cynikem, nebyl by schopným své práce. Autor se však domnívá, že tu očividnou blbost, jíž se říká láska, první láska, první zamilovanost, je třeba v určitých časech brát v ochranu.

Spanilost první lásky je klíčem, který pootevírá lidskou duši a je použit jednou na každého. Záleží jen na něm, zda pootevřená dvířka znovu přirazí, či ještě více otevře. Neručím za nic, co po otevření těch dveří jej může potkat. Hrůza žárlivosti, bědný sex, nakonec obtěžující potomstvo - to všechno jsou trpkosti, které by si člověk rád odpustil. Ale co když tam najdeme krásu, tajuplnost věčnosti a vytušení toho, že i pro nás existuje MILOST. Co já vím, co je Milost - ontologicky jedna z nejméně bezpečných věcí.

Rozumem se asi sotva dotážeš. Intelekt ti dvířka k ní nepootevře.

Otevírá je ta první láska, a protože dar milosti sám je milostí, můžeme jen doufat, že nám bude také věnována, nejen to trudné trápení, jež je kalem třísnícím denně talíře dospělého jako bezustání kálející harpyje. Na cestě z Quintanis, z Batavis, z Iuvaa, z Batavis, atd. atd. vládla nad lidskými srdci tíseň, mysl byla svírána železnou obručí starostí a duše se chvěla prostě strachy a tím, že na ni, jako obvykle v tak trpkých situacích, bylo zapomínáno, byť poutníci drmolili svoje otčenášky. Severin byl nepochybně doslova všude. Kde zůstala jeho věžička, vždyť v plánu bylo odejít i z Favianis do posledního tábora v Lauriaku, aby bylo víc sil pro soustředěný útok, jejž bylo nutno v brzké době, nejdéle do několika let, očekávat. Kdy Odoaker sebere potřebné kontingenty, aby sem přišly uvést evakuaci v řád a provést ji v klidu a v bezpečí, to nevěděl ani on. Že je ale třeba soustředit všechny a připravit se, byl prostý příkaz chvíle. S králem Allemanů vyjednával co chvíli o časný odklad. Vždyť se důvodně domníval, že bude možno zastavit se v Batavis. A dělal proto, co mohl, opět si spílaje komediantů.

Batavis se zove město mezi dvěma řekami, Innem a Dunajem totiž, položené, kde zesnulý Severin založil způsobem jemu obvyklým pro pár mnichů domek, a to totiž proto, protože sám tam na prosby obyvatel častěji přicházel za tím účelem zejména, že trvaly nepřetržitě už nájezdy Allemanů, jejichž král Gibuld Severinovi vzdával největší úctu. Jednou též přispěchal s vroucím přáním jej spatřit. Severin mu vyšel vstříc, aby nezděsil svým příchodem město. A mluvil ke králi s takovou silou a rozhodností, že tento se před ním velice silně roztřásl, a tak když táhl se svými oddíly zpět, přiznal se, že nikdy - ani v bitvě, ani při jakékoliv jiné hrůze - nechvěl se tolik děsem. Když pak sluhovi božímu řekl, že může vyslovit jakékoliv přání, pravil zbožný učitel, že přece je k užitku jeho vlastního národa, aby upustil od zpustošení románského území, a zajatce, které jeho lidé zajímali, aby co nejlaskavěji propustil.

Je víc než pochybné, že krále Gibulda, jednak dostatečně otrlého lotra, jednak tak jako tak křesťana ariánského vyznání, stačilo přežehnat křížem nebo pokropit svěcenou vodou. Jakkoli byl Severin osobnost charismatická, bez také či onaké komedie se takové jednání s králem barbarů asi neobešlo. A protože, jak se vypráví, nebylo setkání královo s božím mužem prvním ani posledním, co za zásobu triků, gest, grimas, hlasového rejstříku, eventuálně nesrozumitelných homérských veršů musel mít Severin v rukávu. Být nucen takhle se nechávat ponižovat, zanechává stopy na srdci i na duchu a také Severin byl jenom člověk.

Nicméně ať vybojoval na allemanských, thüringských, herulských aj. vladařích co nejvíce, byly to krátkodobé lhůty a ještě se ani jim nedalo, jak jsme ostatně četli u Eugippia, důvěřovat.

Zastavil-li se proud uprchlíků na kratší či o chlup delší dobu v Batavis, Severin v každém případě znovu spěchal do Lauriaka.

Bylo nutno přimět obyvatele, aby připravili aspoň to nejnutnější.

Vyčistili ruinami nejméně znepřístupněné pozemky ve městě i před městem. Starali se o zásobu potravin - k čemuž opět dobře slouží dlouhodobý půst - vyslali spěšné posly do horního Norika o neprodlenou pomoc šatstvem, jídlem, vší veteší, kterou mohli sehnat, připravit jakýs takýs pořádkový oddíl, vyspravit hradby, snad i - ale to asi ne, vždyť to už bylo nad síly obyvatel, kopat kolem místa, kde bude vytvořen tábor evakuantů, příkop. A to vše byla jen malá část starostí, neboť tu byli nemocní, další masa mrzáků a bezmocných starců stejně jako bezprizorných dětí - o ty všechny přece muselo být také postaráno - byli tu prchající kněží a mniši nesoucí jak náčiní, tak (v prvé řadě) svaté ostatky, jež třeba důstojně uložit a připravit k transportu atd. atd. Severin se ve své cele, kterou měl i v Lauriaku, tentokrát ani neukázal a jen letmo si připomněl, že tam má aspoň půl tuctu cenných knih, s nimiž se možná už nikdy neshledá. Nekoupal se celé týdny ne-li měsíce - v tom to s ním táhli ostatně ostatní - a smrděl, nebo chcete-li uhlazeněji: čpěl. Potem, česnekem, starou špínou a stářím, které vydává zvláštní protivný pach. Ale naštěstí smrdělo i v Lauriaku všechno a po desítiletí, takže to nikdo zvlášť nevnímal - nejvýš snad germánský král, který ne že by se koupal, ale parfémoval se římskými voňavkami eventuálně svěcenými oleji.

Když se probíral teď hustě frekventovanou ulicí k bráně, viděl, spíše slyšel, že Flavius zase mydlí svou ženu, kopl do dveří a pak takovou silou do Flavia, že ten z opilosti vystřízlivěl.

Slíbil mu věčné prokletí, nedá-li už pokoj v těchhle časech, a vyšel, jen aby zpohlavkoval namátnuvšího se kluka, jenž si z toho dělal srandu a místo práce koukal okounět. A opět dál po lodi dolů proudem do Favianis, připravit na neodvratný úděl i je, a znovu nahoru, popoháněje veslaře, kteří nebyli taky už nejsilnější, naproti poutníkům z Batavis, jejichž karavana se s dvoukoláky taženými muži a s pár těžkými neohrabanými vozy taženými posledním dobytkem táhla jak šnek.

A když po mnoha a mnoha dnech se všichni shromáždili pod hradbami Lauriaka a doslechli se, co se stalo s těmi, kteří v Batavis přece jen zůstali, začala ještě těžší dřina. Stavěli domky. A lidi umírající vysílením při stavbě pochovávali hned za barákem, jakkoli posvěcená půda hřbitovní byla jen o kousek dál na druhém konci. S mrtvými už opravdu nikdo nemohl ztrácet čas.

Domky, chalupy či chajdy, nebo jak to nazvat, byly všeho druhu.

Jedny se zavrtaly do pahorku zřícenin pod klenutím přízemí, která ještě vydržela. Jiné vyrůstaly bez plánu, takže po chvíli bylo nutno některé z nich strhnout, protože úplně tarasily cestu, jen z proutí ohozeného čímsi jako maltou, ale většinou jen hlínou.

Jiné namáhavě, ale bytelně vyrůstaly ze zdiva, k němuž se tu materiálu všude válelo sdostatek. Honestiores, kteří by radši už přece jenom pokračovali v přímé cestě do Itálie, ale pro naprostou neprůchodnost dálkových komunikací nemohli, si tak či onak vyjednali ubytování za hradbami. Buď měli příbuzné, či přátele, nebo měli ještě čím zaplatit. Teď, nemajíce co dělat, postávali na poloprázdném tržišti a nekonečně diskutovali o situaci. Všichni pak se večer scházeli v bazilice, protože bylo důležité vědět, co je nového. Jakkoli biskup byl neschopný, tohle už přenechal včetně všech záležitostí církevních Severin jemu.

Vyhledal však své mnichy. Z celého západního břehu Dunaje se jich tu teď tísnilo přece jen pár desítek, ukládal jim kromě modliteb péči o chudáky, tu jim zejména kladl na srdce tak důkladně, až ji nakonec přece jen vzali za svou. Byli to Románi i barbaři, číst a psát uměli již jen ti starší, ale i mezi nejmladšími byli někteří, kteří by byli dychtiví se učit, leč čas nebyl. Již dávno nebyl, ale teď prostě končil. Mimo jiné byl mezi nimi mladičký začátečník - pro tehdejší dobu nelze ještě použít termín: novic -

Eugippius. Od Odoakera došel konečně list. Severin ho v ústraní četl radši dvakrát, oči už mu tak nesloužily a obsah byl skličující. Zatím nemůže Odoaker dělat nic, nejdřív musí vojensky dobýt Dalmácii, „aby potrestal vrahy posledního římského císaře Julia Nepota“. Severin samozřejmě věděl, že to je nicotná záminka kvůli konstantinopolskému dvoru, ale byl v podstatě dost rozmrzen, že takovou hovadinu píše Odoaker i jemu. Nezbývalo však než smířit se a počítat raději s tím, že i poslední fáze budou muset v budoucím čase zvládnout jen vlastními silami. Žalostně chyběl i sebemenší oddíl vojáků. Milice vybraná z místních lidí byla s to klackem udržovat pořádek, ale jinak nejvýš lovit zajíce. Mečem už neuměl správně pracovat nikdo. Nepovšimnutým nechal Severin to, že mezi obyvateli města se pořád ještě objevuje bezmocná postavička římského místodržitele. Aspoň se nesnažil do ničeho se plést, a byl to člověk dobrý, protože horlivě a poctivě vedl nyní účetnictví: zásoby potravin bylo třeba dobře evidovat. Nastala zima a spolu s ní krutý mráz, první pro uprchlíky v narychlo zbudovaných příbytcích. Najednou se zjistilo, že se zapomnělo ve všem tom shonu na zásobu palivového dříví. V zimě byli v lese nejen vlci a medvědi, ale brousily tu i drobné tlupy Germánů, kteří taky neměli do čeho kousnout a chytali zajíce. Vypravit se tedy do lesa individuálně nešlo. Zas se musel zformovat oddíl, pro dřevorubající ostraha, pro všechny nějaký velitel. Zjistilo se, že seker je málo. Pokácet, rozštípat, přepravit do města a tábora si vyžádalo dobu týdnů. A Dunaj tehdy opět zamrzl. Znamenalo to vzdát se naděje na přísun obilí, i zvýšené nebezpečí útoků, nyní ze všech stran. Dny byly krátké, chmurné a děsivé, když se začalo proslýchat, že není ani dostatečná zásoba osiva na jaro. Městem se ploužily pověsti, ale i strašidla, jež s oblibou vstávala z hrobů v neposvěcené půdě.

Louče byly vzácností, a tak se západem slunce se za dveřmi zakrytými kůží, jen tu tam mihalo světélko doutnajícího ohýnku.

Město tonulo v temnotě a tábořiště uprchlíků nebylo ničím chráněno před nočním přepadem. A Severin znovu pěšky putoval vstříc králi Allemanů, aby se pokusil vzbudit v něm větší hrůzu, než kterou na něho působil nedostatek v jeho vlastním vojsku.

Prakticky dva roky nevstoupil Severin do své vížky u vinic nad Favianis. Ohlídával mu to tam mladý mníšek, aby vlci a lišky neroztahali to poslední a aby se tam neupelešili medvědi. Byl tam sám, Favianis daleko, Severin nenávratně pryč, Dunaj zamrzl a ne snad válečná výprava, ale tlupa teenagerů z hlavního města Rugiů mohla kdykoli přijít a drze dům svatého Severina vyrabovat. Takže mníšek trávil noci v úzkostech, které násobily jeho půst.

Nad hlavami ztracenců se jako vždy v oslnivých sálech císařových a v dobře zásobených hodovních halách germánských králů dělala vysoká politika. Aby mohl být zlikvidován Odoaker, poctil císař konstantinopolský krále Gótů Theodericha titulem klienta (ostatní tituly už král měl) a naznačil, jak jsou území Balkánu zbědovaně zubožená, a že mu je srdečně líto, že hrdí Gótové tam už nemají co jíst, takže i poplatky z císařské pokladny jsou jim v podstatě k ničemu. Zato Itálie je kvetoucí krajina - Theoderich ji ještě neviděl? Tam by se uživilo lidí! Theoderichovi to nemusel říkat dvakrát - že Gótové už po léta louskají na Balkáně cvrčky, tam, kde kdysi, před Attilou blahé paměti, nebylo možné ani všechno bohatství pobrat (tak se radši zničilo), Theoderich věděl nejlíp sám.

Aby Theoderich měl připravenou kudlu do zad, vyslal císař poselstvo nesoucí listiny o římských titulech až ke králi pohanských Franků, kteří, kdyby tak ráčili přijmout svátost křtu, mohli by právoplatně sebrat celou Gallii (sebrali by ji zřejmě i bez svátosti, tak co) a odtud by Theoderichovi vždycky v budoucnu mohla začít hořet koudel pod prdelí.

Ale aby zatím byl Theoderich zcela kliden, jiné poselstvo se vydalo i na dvůr Rugiů, kteří byli odedávna s Góty jako oheň s vodou, aby laskavě udrželi neutralitu. Jak císař, tak Odoaker jednali současně s Vandaly, Vizigóty, Burgundy atd.

Co osud nějakých uprchlíků ve III. světě zpustošené provincie?

Takových by bylo! Stačí se porozhlédnout doma - ale ne, to radši nedělat, mohli bychom uvidět všelicos, co by bylo ještě nepříjemnější, neboť to máme v hranicích vlastního impéria.

Řadový oficír Tarasicodissa, původem z Isaurie, nikdy se nenaučiv pořádné řečtině, poté, co zradil svého chlebodárce Aspara, rodem Alana, nejmocnějšího muže v říši východořímské, se prohlásil roku

470 císařem, jméno, které nikdo nedokázal vyslovit, si změnil na Zenona, Aspara dal zavraždit, gótskou palácovou gardu skoro do jednoho porubat (zbytky poslal na Balkán) a poměry v rodné Malé Asii znal, ani vlastní Isauři ho nepodporovali a nenáviděli ho.

Že Theoderich zatím obléhal hradby Konstantinopole, byla pro něho spíš srandička. Teď patřičně otitulovaný Theoderich potáhne do Itálie.

Co osud nějakých uprchlíků ve III. světě?

Bylo jaro, ba dokonce už zaseto, barbaři se zabývali vyklizeným územím a dávali najevo velice srdečné city, král Rugiů se ukázal jako gentleman a poslal do Favianis k prodeji pár vozů se zvěřinou, Severin seděl opět po předlouhé době u zdi své pomalu ale jistě se rozpadávající „poustevny“ a četl. Četba starého řeckého románu, který mu k naprostému překvapení nabídl jeden z evakuovaných vznešených mužů, jej uvedla do snění.

Čím dál tím více v posledních letech si všímal, že se mu stále častěji stává, že náhle zjistí, že podléhá dojmu, že jen přihlíží svému vlastnímu jednání, někdy jako by je pozoroval jako z větší dálky a beze zvuku. Byl to divný zážitek, rozhodně ne příjemný, ale potom, když se opakoval, nebyl ani zvlášť nepříjemný či rušivý, byl to stav lhostejný. Někdy se mu to přihodilo uprostřed naléhavého rozhovoru s někým a kupodivu to průběh jednání nenarušilo. Severin jednal snad jako mechanická hračka, jak ji viděl kdysi na císařském dvoře, nebo bylo jeho vnímání sebe sama iluzí? Nedovedl to rozeznat. Vážnost všeho zůstávala, ba byla stále vyhrůžnější. A přece jako by v tom všem jednal a vystupoval jaksi odpoutaně od věci, rozhodně od výsledku věcí, jejichž vývoj snad mohl ze zkušenosti předpokládat, ale rozhodně jej neviděl, ani necítil jako už uskutečněný. Všecka budoucnost zůstávala uzavřená a Severin se nikdy nesnažil do ní vidět. Byl vychován v přesvědčení, že to není věcí člověka a člověku to ani nepomůže.

Ale jakákoli nejistota tu stále byla, občas mu vše připadalo jako nevýrazná podívaná, která se ho vlastně netýkala, ani ho nepoutala a ani ho nezajímala. Střežil se, aby se tohle rozpoložení nevtisklo do jeho rozhodování a jednání a kupodivu s tím nebyl problém. To nezúčastněné koukání se nebylo agresivní, neohrožovalo jeho akceschopnost ani jeho úsudek - a tak si na ně nějak zvykl jako na jakýsi druh podivného odpočinku.

Četl vysněný příběh a sledoval ho zcela bez účasti, rozhodně s menší účastí než byl zvyklý číst, a přesto příběh vnímal, poznával jeho estetické slabiny i místa dobrá, byl s to hodnotit, ale to vše jen jakoby v jednom patře své mysli, v jiném patře prostě na nic nedbal. Pokud šlo o dobrodružnou knížku, koneckonců bylo by to možno chápat jako projev nudy, ale když se stejnou bezúčastností, jako divák, jenž zamyslev se nad čímsi při divadelním představení sice očima vnímá, co se děje na jevišti i rozumí, ba směje se s ostatním publikem, hleděl na své aktivní jednání, v tom, že by byl příznak nudy, se říci nedá. A ta bezúčastnost byla tak jednoduchá, že si dokonce ani s ní samou již hlavu nelámal. Hlavu měl koneckonců pro starosti a těch bylo víc než dost.

Severin již brzo dojde.

Tušil to a my to víme.

Známe den, měsíc i rok.

Od tohoto jarního dne neuplyne dvanáct měsíců.

Nestráví je v posteli.

Až na několik málo posledních dní bude stále v akci.

Maje smrt už za zády, což vytušoval, přestal už dost dávno dělat si další starosti s tím, jaké je jeho jednání opovážlivé, zač vše se budeme muset zodpovídat, jak denně rychle roste jeho účet.

Kdyby si s tím byl dělal hlavu, nestačil by udělat tolik, kolik bylo nutno. Něco musel vypustit - vypustil z mysli tu otázku účtování s pánem bohem. Další - a to převelice těžký, skoro neprominutelný hřích. Kdyby na to myslel, poděsil by se. Nebyl by se byl býval poděsil kdysi. Nyní už stejně všechno bylo snadné.

Od určitého stupně přestane účet být přehledný.

Julie, z níž si pamatoval už jen jméno a nepředstavitelný dojem, byla něco jiného. Tu jeho myšlenky neopouštěly. Ba snad se do nich vracela tím častěji, čím víc byla jen jakousi nerozluštitelnou šifrou či symbolem. Nikdy nepronesl v duchu její jméno bezmyšlenkovitě, tak, jak se často pronášívá jméno boží.

Vždy pomyšlení na ni bylo spojeno s ostnem citu, ostnem, který ale bodal nyní spíš slastně než bolestně. Jinak na svůj život už ani nepomyslel. S obtížemi by teď mohl někomu sdělit svůj životopis i kdyby chtěl. Života měl tak jako tak po krk. Stačil ten přítomný, zaplať pánbůh, že se do úplného zapomnění propadl ten minulý. Ani na své počátky po návratu do Norika se nemohl upamatovat, a když se stalo, že v jeho přítomnosti se o nich někdo zmínil, musel se často zeptat, o kom je řeč. Smál se tomu v duchu, protože jinak měl paměť dosud výbornou. I zdráv byl.

Dobře dělal, že se celá desítiletí postil. Dnes bychom řekli, že neměl žádný přebytečný cholesterol a netrpěl ani hypertenzí. To je kódováno geneticky, nedělá to jen redukční dieta.

Severin četl a četl a těšil se z tepla na té jižní straně oproti vinici. A znovu se po nich pohybovali vinaři a znovu pečovali o to, aby půda byla zkypřena atd. atd., aby na podzim něco svezli. Bylo to dost k smíchu, ale i to už bylo koneckonců jedno.

Severin četl a četl a kdyby mu byl někdo řekl, že víc než šedesát let jeho nejrůznějších prací bylo stejně směšných a naivně strávených jako ta mravenčí píle lidí na vinicích, byl by se opravdu usmál a dal mu plně za pravdu.