Egon Bondy

ŠAMAN
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola čtvrtá LES

Šaman vylezl před stan a mrzutě se rozhlížel. Nad táborem bylo jakžtakž jasno, ale tam, kde byl les, stála zeď chvějící se mlhy. Šamanovi se zazdálo, že je mokrá a že z ní kape, a oklepal se, ačkoli nebylo zima.

Od návštěvy Bezpečnosti měl zácpu, a tak teď popocházel před stanem, aby ji rozchodil. Jinak by mu Kukučka musel dát klystýr.

Ta šibeničně krátká lhůta ještě neuplynula.

Popošel kousek dál a bezmyšlenkovitě se zastavil u šamanského stromu, který stál napravo od stanu na zvlášť upravené rovince.

Byl to mrtvý kmen vysoké břízy, kterou šaman kdysi sám vyhledal v lese - bezpečně, skoro poslepu ji vyhledal a byl zvlášť spokojen, když viděl, že byla v koruně rozčísnuta bleskem. Pak ji porazili a odnesli sem.

Teď měla jen sedm silných větví na přeskáčku nad sebou a byla ohlazená jako oblázek od toho, jak bůhvíkolikrát po ní šaman lezl.

Zůstal před ní stát. Všichni ostatní se na kmen dívali s posvátnou úctou, ale jen on sám věděl proč. Zde byl totiž střed světa, šamanský strom vyrůstal neviditelně až do nebes a prorůstal do země až na její kořeny, kolem něho se točilo slunce i měsíc, kolem něho se seskupovaly všecky bytosti na zemi i pod zemí, svým nejspodnějším kořenem provrtával tisíciletou rybu a svým nejvyšším vrcholem končil ve stanu Nejvyššího ducha, přímo v jeho ohništi.

Šaman pozoroval strom s kamennou tváří, sleduje tiše začínající pohyby ve svém břichu. Teď už po něm tak často neleze, jen při veřejných slavnostech. Teď ví, že má skutečný šamanský strom, osu světa, v sobě a může po ní vystupovat a sestupovat libovolně, aniž se hne z postele ve svém stanu. Těch sedm větví je sedm nebes a pod zemí tolikéž kořenů znamená sedm říší podsvětních. Kdysi dávno, když byl mladý, byl zvláště sestup pod zem velmi obtížný, ale teď většinou už jde všechno hladce. Znají ho dobře ve všech světech nahoře i dole a dělají mu průchod snadný. Nebo má nad nimi takovou moc?

Byly doby, kdy nad touto otázkou mnoho uvažoval - to bylo tenkrát, když byl silný mužský a těšilo ho zjišťovat, že opravdu takovou velikou moc má. Byl by chtěl mít co nejvíce moci, tolik jako šamanové starověku a víc, než jí měl Nejvyšší duch na nebi i Nejvyšší duch pod zemí. Moc ho opájela, byl hrdý, každý na něm poznával, že je veliký, a lovci mu šli z cesty. A chtěl mít ještě více moci a síly a být ještě větší. Při jeho seancích padali a omdlévali staří lovci a jejich náčelníci - a už jich pár přežil - hrůzou. Povolával je, kdy se mu chtělo, aby se shromáždili kolem staré břízy - stromu života, osy světa - a vystupoval před nimi do nebes celé hodiny, neustále jim zvěstuje vše, co vidí, kudy prochází, s kým mluví, s kým zápasí, koho přemáhá. Byli z toho na celé týdny tumpachoví.

Šaman kroutil břichem, ale stál přitom pevně, nehnutě a vzpřímeně - to byl asi tak ten poslední užitek, který měl ze všech svých cvičení.

Nedovedl se upamatovat na dobu, kdy ho to přestalo bavit.

Bylo pozoruhodné, že se na to nemohl upamatovat, myslel si už po kolikáté.

Kdy ho přestal poutat zájem o moc nad duchy i nad lidmi. A zájem o moc nad lidmi dokonce přetrval dále. Vadilo mu, když začal pozorovat, že lidi začínají zapomínat, že mají mezi sebou tak velkého šamana, protože se jim přestal předvádět. Ale jistě to trvalo několik let.

Což o to - mít moc nad lidmi, nebo aspoň nahánět jim dostatečně respektu, to by potřeboval. A teď víc než kdy jindy. Ale nedalo se nic dělat. Zřejmě tím, že přestával mít zájem o vládu nad duchy, že se přestal starat o to, být mocným a velkým ve světě duchů, se stalo i to, že se teď lidem začal jevit zanedbatelným.

Nějakou dobu si ňkal, že by se měl proti tomu bránit - občas znovu uspořádal seanci a výsledek rozhodně byl dokonalý - ale byl by to musel dělat tak často jako dříve a z toho nějak časem víc a víc scházelo.

Konečně pocítil, že střeva rozhýbal, a vydal se rychle ke svému záchodu.

Až na zácpu se cítil svěžejší  než obvykle. Po odchodu pracovníků byl tak zdeptán - jiného slova se věru nedalo použít - že na druhý den musel vstoupit do transu, aby obnovil svou životní sílu a znovu nabyl rovnováhu. Čas od času to musel udělat, aby vůbec mohl být živ. Ale v poslední době se mu jaksi začínalo zdát irelevantní, bude-li živ nebo ne, a tak vstupoval do transu již jen několikrát do roka. Připadalo mu to trochu zbytečné, starat se pořád o to udržování a obnovování životní síly, když přece pro podstatu věci, pro poznávání, toho není nijak třeba. Anebo prostě nenapravitelně lenivěl.

Stěna mlhy, která kryla les, se zatím posunula do tábora. Byla tma, sotva viděl svůj vlastní stan, dál vůbec ne. Na kožešinách, na vousech a na vlasech se mu usazovaly kapičky vody. Občas zavanul vítr silněji, mlha se hýbala a plynula dál. Bylo však skutečně docela teplo.

Lovci se dosud nevrátili, tábor byl skoro liduprázdný. Šaman si vyhledal svůj nejošoupanější pracovní oděv, lehkou kazajku z králičiny, bez rukávů a skoro všude už ošoupanou z chlupů, a letní kalhoty z jelenice, které taky byly nové dobře před dvaceti lety.  Ale  kazajka  byla  pošita  desítkami  kostiček a kalhoty přidržoval pás spojený řadou malých  pytlíčků s kouzelnými amulety. Rozhodl se, že se podívá do lesa, a vzal si několik malých lýkových kabel, aby měl kam uložit, co by případně nasbíral. V koutě vyhledal hůl se špičatým bodcem a vzal i malou ostrou motyčku ze sobího parohu. Ve stanu měl neuklizeno, neboť aspoň do té doby, než se k němu vrátí pracovníci, Kukučku vyhodil, a teď ani nevěděl, kde je. Rozhodl se, že na zpáteční cestě vyhledá nějakou holku, aby mu udělala pořádek.

Mlha z tábora opět odputovala a rozlévala se nyní nad soutokem řek, ale místy bylo vidět daleko na planinu.

Les byl teď vidět jasně. Byl mokrý a černý. Cestou po louce si úplně zmáčel nohy. Byl však na to připraven, a proto šel bos a mokasíny z tuhé kůže si nesl v ruce, aby je obul až v lese. Protože nikdy nelovil a vůbec nic vlastně nikdy nedělal, byl zchoulostivělý jako malé dítě. Chodit, kromě v zimě, obuté nepotřebovaly ani malé holky. Ale on cítil každý kamínek a větvičku.

Pod lesem otrhal pupence z mladých keřů. Bude mít co přežvykovat, až se vrátí.

Pak vstoupil do lesa tam, kudy obvykle chodily ženy a děti pro klestí. Bylo to tu trochu prosekané a šlo se tudy snadno.

Nová záclona mlhy mu přišla pomalu naproti a pohltila všechno kolem. Bylo vidět jen kmeny nejbližších stromů, i pohled na zemi byl nezřetelný. Všude padla tma.

Šel tedy loudavě a koukal se jen sobě pod nohy, zda náhodou přece něco nenajde. Bylo mu vlastně zcela lhostejné, co a jestli vůbec.

Uslyšel dívčí hlas. Zpíval dětskou písničku o vlkovi a lišce, kterou si sám pamatoval z dětství. Hlas byl tlumen a změněn mlhou, takže ho hned nepoznal. Ale byla to Muška.

Má za ní jít? Zastavil se.

Pak se vydal o něco méně loudavěji než předtím za ní.

Když do ní v hustém šedobílém mléce mlhy div nevrazil, uvědomil si, že neví, co by jí řekl.

S uctivou bázní ho pozdravila, přestala vyrývat kořínky a postavila se s rukama na sukni, čekajíc zřejmě, až přejde.

Ale šaman, nevěda ani proč, se zastavil.

Odchrchlával si, plivaje před sebe a napůl nepřítomně koukal na Mušku.

"Pojď mi pomoct hledat májovky," řekl potom, aby vůbec něco řekl.

Muška poslušně vzala svůj košík, jednu jeho lýkovou kabelu a zůstala stát, čekajíc, kam chce šaman jít.

"Jen jdi přede mnou, neztratíš se mi," řekl šaman a ukázal hloub do lesa.

Mlha opět přešla, rozsvětlilo se, bylo vidět divoké balvany, jež začínaly odtud, táhly se jako kdysi zhroucená skála k vrcholu kopce, který jen taktak byl zarostlý křovím.

"Tady ovšem moc hub nebude," pomyslel si šaman, ale přesto šel dál za Muškou, která taky v pitomé poslušnosti směřovala tam, kam jí předtím náhodou ukázal.

Udělalo se tak světlo, skoro jako kdyby nad lesem vylezlo slunce.

Muška začala šplhat po kamenech.

"Kolikpak ti už, Muško, je?" zeptal se šaman, ale musel otázku opakovat, buď pro vzdálenost, nebo že se Muška příliš bála.

"U nás říkají, že mi bude čtrnáct."

"Ještě není ani žena!" pomyslel si šaman.

"Tak to si tě už někdo brzo bude brát."

"Asi."

Šaman vylézal na balvany a na jednom místě se zastavil a ohlédl. Pomalu vylezli nad vrcholky stromů. Viděl opuštěná, přes zimu zbořená havraní hnízda. Zdánlivě na dosah ruky byly malé světlounké a měkké jarní větvičky starých vysokých smrků.

Zastudilo ho na zádech a mezi prsty mu začala proudit řídká, kouřově šedivá mlha. Obrátil se. Mušku nebylo nikde vidět. Oblak studené mlhy před očima houstl a v okamžiku opět nebylo vidět na dva kroky před sebe.

Připadalo mu to jako kouzlo lesa, že najednou byla Muška učiněna neviditelnou, když před okamžikem ji měl na pár loktů před sebou. Působilo to na něj tajemně a krásně.

Zavolal na ni. Teprv po chvíli odpověděla, jako by byla daleko - daleko.

Jako by také vystupovala po Stromu světa a byla vysoko nad ním.

Ve vířící mléčné tekutině, která na sebe brala nejrozličnější podoby, šplhal šaman za hlasem.

Najednou se na vteřinu mlha otevřela a on ji uviděl na balvanu blízko před sebou. Byla to však lesní dívka, oči jí zářily, až prozařovaly mlžnou clonu, byla oděna v dlouhý splývavý šat z věčně zeleného a věčně šumícího listí, s nahýma rukama, rozpřáhnutýma jemu vstříc. Průzor mlhy se okamžitě zavřel.

Šaman se tiše usmíval. Dobře znal lesní dívky i lesní chlapce, stejně jako znal obry z lesa na hoře a skřítky na lesních mýtinách. Byli to jeho přátelé nebo skoro poddaní. Mnohému se od nich naučil, stejně jako od zvířat, stromů, kamenů, potoků. Proto byl rád, že zase jednou jednu z lesních obyvatelek spatřil. Začalo jich ubývat. Všechno se stahovalo pryč před lidmi.

Znovu zavolal Mušku.

Odpověděla mu naráz a bezpečně poznal, že právě z toho místa, kde uviděl lesní dívku. Nebyl pochopitelně nijak překvapen. Proč by nemohla lesní dívka na okamžik vstoupit do jejího těla a dát jí svou podobu, aniž by to Muška zpozorovala? Anebo Muška sama je dítě lesní panny a nikdo o tom neví, až se zjevila teď jemu. Všechno mohlo být zcela samozřejmé.

Po balvanu stékala mlha v potůčcích a jen pomalu uhýbala před jeho prsty. Lezl nahoru k Mušce, až uviděl její nohy.

Měla nohy stejně krásné jako gestapačka, ba možná dokonce krásnější. To šamana napadlo, až když se vysoukal na balvan k ní. Čekala tam z úcty, aby jí zas ukázal, kam chce jít. Tady ovšem rozhodně žádné májovky nerostly.

Šaman nevěděl, kde jsou, ačkoli les i balvanitý sráz i samu horu dobře a podrobně znal. Cítil, že se mu teď nějak popletla hlava.

Zeptal se Mušky a ta bez nesnází odpověděla. Teď šaman věděl, kudy se kam možno dostat, ale nevěda ani proč, si sedl. Na balvanu nebylo tolik místa, a tak Muška stála těsně vedle něho a on náhle opřel hlavu o její kolena. Cítil, jak se Muška zpevnila, aby ho mohla podpírat, a tak zůstal dívaje se dolů před sebe, jak mlha proudí a točí se a posléze opět řídne a vyjasňuje se.

Teď, když zvrátil hlavu, viděl snadno a zřetelně Mušku celou. Stála a dívala se také dolů do lesa. Na něho se podívat zřejmě bála.

"Víš, že jsem teď viděl lesní dívku?" zeptal se.

Muška se zřetelně zachvěla a prodce vydechla.

"Neboj se, dobře mě znají a tobě nic neudělají, když jsi se mnou."

Po chvíli se zeptal: "Vidělas už nějakou?"

Muška mlčky a bázlivě přikývla.

"Jsou ti podobné."

"Některé jsou hrozně zlé ..." zašeptala Muška.

"Jenom na nepořádné holky," zasmál se šaman.

"Berou děti."

"Snad." Po chvíli dodal: "Viděl jsem u nich některé děti, které se ti podobaly."

Muška se opět zachvěla.

"Často se spolu navštěvujeme," řekl šaman, věda, že trochu nadsazuje.

"Jak s nimi mluvíš?" vyhrkla Muška.

"Někdy šamanským jazykem, někdy jejich řečí, ale někdy mluví taky lidsky." To byla pravda.

Kolem dokola bylo teď opět jasno, bylo vidět, jak oblak mlhy pomalu putuje přes vrcholky lesa k planinám.

Sebrali se a šli dál. Šaman se cítil podivně slavnostně a skoro posvátně. Napadlo ho, že by se chtěl právě dnes podívat až na vrcholek skal. Myslel si, že bude cestu znát líp než mladá dívka, a tak šel vpředu.

Sem tam se pod jejich nohama odvalil kámen, místy se museli protahovat úzkými skulinami mezi příliš vysokými kameny. Ale vrchol skal nebyl daleko. Byl to ovšem jen malý vrcholek, začátek hřebene táhnoucího se a šiřícího se dál k severu, až k ledovci.

Šaman se zeptal, zda už ledovec viděla.

Jen z dálky, na něm ještě nebyla.

"Poslední den cesty před ledovcem se táhne jen holá pláň plná kamení. Rodí se z ledovce.  Všechny skály se kdysi zrodily z ledovce," poučil ji šaman.

Znova a znova je přecházely pruhy mlh. Zde foukal už řezavý vítr. Jako před ledovcem, i zde bylo jen kamení a kamení. Šaman Mušku ztrácel a opět nalézal, tak jak mlha šla. Někdy se začala ponořovat do mlhy od kotníků, chvíli ji oblak objímal v pase, pak vzápětí už se jí ponořila i hlava. Potom se opět začala hlava vynořovat, nebo to byly ruce nebo nohy, byly to kusy Mušky, které byly rozpojeny ve vzduchu, každý putoval sám a jen před šamanem se opět navzájem spojovaly.

Znal to. Věděl, že to dělají duchové skal. Sám byl takto kolikrát roztrhán na kusy při svých zasvěcováních, kdysi před dávnými lety, když jej duchové vyvolili za šamana. Bylo sice přirozené, že to u Mušky mohla dělat jenom tak ta neprůhledná mlha, ale nebylo nic divného na tom, kdyby na těchto místech a v čase, kdy cosi viselo ve vzduchu, jak to šaman stále cítil, byla Muška skutečně trhána a znovu skládána, aniž by o tom sama musela vědět. U svých učedníků to šaman pozoroval častokrát. A není možné, že Muška je vlastně vybrána k tomu, aby byla šamanem?

Ta myšlenka ho náhle zasáhla jako rána do hrudi, že se až zastavil.

To by vstoupila do učení k němu - napadlo ho okamžitě, a ve zlomku vteřiny se ho od hlavy až do paty zmocnila radost plná fyzické žhavosti.

"Tím by se to vlastně všechno vyřešilo!" napadlo ho. Měl by Mušku u sebe a nikoho by si nemusela vzít - až později, chtěla-li by, jeho. Snad proto se jí nikdy ještě neodvážil ani prstem dotknout.

Šel dál, neodvažuje se obrátit, ale slyšel za sebou každé její hnutí.

Šplhá tedy kvůli němu po skalách lesa - pomyslil si - neměl by se zout a dát mokasíny jí?

Ale to by bylo přece jen asi trochu divné. Myslela by si, že ji sem zavedl, aby ji očaroval a snědl - usmál se.

Že se takové věci o šamanech povídají - a že to někteří šamani opravdu dělají - věděl.

Konečně byl na vrcholku a sledoval, jak se Muška drápe za ním. Posadil se. Vyzval ji, aby si sedla.

Viděli teď daleko do planin, ale většinou se po nich válely bílé a šedé mlžné mraky. Zdálo se však, že poměrně nízko nad nimi svítí slunce a žlutě do nich prosvítává.

Sesedli se pod skalním výstupkem, aby jim nefoukalo do zad, a hned ucítili vlahé, vlhké teplo.

Šaman si teď zblízka Mušku pozorně prohlížel. Seděla k němu bokem, pořád se neodvažujíc či stydíc na něj pohlédnout. Viděl ji z čistého profilu, a jak hleděl na její rysy, v nichž dětskost se dosud mísila s dospělostí, měl něžné myšlenky.

"Jestli bude mým učedníkem..., tak mi můžou všichni políbit prdel."

"Co mi vlastně je po pitomé Bezpečnosti," přišlo mu na mysl.

Pomyslil si, jaká by to byla radost a štěstí, kdyby ji učil všemu, co uměl, i všemu, co věděl.

"Necítilas nikdy, že by ti duchové chtěli něco říct?" zeptal se.

Plaše zavrtěla hlavou.

"Vypravuj mi o sobě, Muško," řekl.

"A co?" zeptala se s takovým údivem, že se mimoděk k němu obrátila tváří a podívala se mu do očí, ale hned zase hlavu odvrátila.

"O čem se ti dnes v noci zdálo?"

"Zdálo se mi, jak velká sněžná sova krouží a krouží a pak jsem jakoby seshora ze vzduchu hledala na zemi myší díry," řekla vážně.

"Byla jsi sněžnou sovou v některém minulém životě," řekl šaman nazdařbůh, aby toho z ní víc dostal. "A co včera - a dřív?"

"Jednou se mi zdálo, že vidím krásnou bílou sobí laň - šla sama po rovině plné sněhu, úplně sama, a svítilo slunce - a laň se nedotýkala země, ale šla po slunečních paprscích - takovýhle kousek nad zemí," ukázala rukou, jaký kousek.

"A dál - nebo jindy?"

"Už nic. Ale ta laň byla krásná a byla celá zlatá..."

"Má sny ještě jako dítě," pomyslel si šaman, ale řekl: "Ty budeš v příštím životě sobí laň, Paní sobů a já budu sob, Pán stád."

Ustrašeně se k němu obrátila.

"Vlastně jsi už teď Paní sobů a já Pán stád a byli jsme tady vždy. A teď se nam zachtělo podívat se mezi lidi. Ale u sobů je to krásnější."

"Opravdu jsme byli...?"

"Byli a budeme. A teď jsme na chvíli mezi lidmi. Kdybychom chtěli, znám silné kouzlo, které z nás opět udělá soby."

To byla pravda. Toto kouzlo šaman měl a také ho již použil. Věřil, že se navrátil zpět do lidského těla vždycky jenom proto, že tak tomu chtěl, a byl skoro - ovšem jen skoro - přesvědčen, že kdyby chtěl zůstat sobem, nic by mu v tom nezabránilo.

"Ach ty - ty ovšem umíš všechno!" vydechla Muška docela uchvácena tou představou.

"Umíš taky řeč sobů?"

Šaman viděl na její tváři, že je dítě. Rozjasnily se jí oči - hleděla do svého vlastního snu - prostě jako dítě. Ale ostatní dívky v jejím věku už toho dávno nebyly schopny. A dospělí už vůbec ne. Ti se jenom normálně báli. Snový svět je netěšil.

"Umím řeč sobů a umím řeč všech zvířat," řekl šaman vážně, ale něžně. Byl rád, že se rozpovídala.

"Máš tam ženu?" zeptala se bez přechodu, ale s velikou zvědavostí.

Šaman se na chvilku zamyslil, jak by jí to vysvětlil, a pak odpověděl:

"Mám za ženu jednoho svého ochranného ducha, je ze šestého nebeského světa."

"A máš s ní děti?"

"Dvě. Chlapec už je velkým lovcem a děvče bude tak staré, jako jsi ty."

"To je krásné..." zašeptala pomalu a unesena.

"Ale mým hlavním ochranným duchem je velmi silný duch: Duch noci," prozradil šaman.

"Duch noci...," zaklepala sebou Muška.

"Šamani mohou mít nejrůznější ochránce - Ducha skal, Ducha slunce, Ducha jihu nebo severu, Ducha řeky," řekl jí šaman na uklidněnou.

"Smím říct doma, že máš dvě děti?" zeptala se napjatě.

"Jistěže smíš, ostatně to jistě vědí v táboře všichni dospěli - a tak radši tedy neříkej, že jsem ti o tom povídal," obrátil najednou šaman.

"Holku by potom honem provdali," pomyslel si mrzutě, a najednou, jako by se posvátný čas, v němž dosud dleli, začal oddrolovat.

Podíval se smutně na svoje hadry a na pupek pod nimi. Zakýval nohama, které i přes nohavice byly vidět jako nejslabší z celého tábora. Zvedl si rukou vous a viděl, jak je spíš šedivý než zrzavý, jaký kdysi býval. Mimoděk si hladil levé rameno, které ho ve vlhkém povětří bolelo, ale to si uvědomil až teď.

"Jestli má být šamanem, musejí ji k tomu určit duchové sami," uvědomil si jasně, "tady nic nepomůže. A nemá-li být šamanem, nikdo nezabrání tomu, aby ji ještě letos neprovdali. Sama se na to jistě těší. Nemůžu se jí do toho nijak plést."

Mlčeli hodnou chvíli a dívali se každý před sebe.

Potom začal šaman pomalu slézat. Bylo mu to najednou těžší, než by byl čekal. Nějak ho rozbolely všechny hnáty a cítil se rozlamaný v kříži. Byl tak nešikovný při sestupu, že najednou Muška seskočila před něho a natahovala ruku, aby mu pomohla.

Něco nelibého, zlého se v něm hnulo, okřikl ji a nakázal jí, aby šla domů sama.

Muška poslušně seskakovala z kamene na kámen. Šaman věděl, že sám poleze dolů jak starý chrobák. Stál opřený o skálu a díval se za ní. Muška skákala a skákala, byla stále níž a stále dál, ale zůstávala stejně velká, jako když stála před šamanem. Všiml si toho teprve po chvíli a poprvé se opravdu podivil.

Znamenalo to, jak věděl, že jeho duch ho opustil a šel s ní - že se s ní nemohl rozloučit.

Byla už hodně dole a přiblížila se hranici lesa. Najednou byla malá jako střízlík a zmizela za stromy.