Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Mademoiselle Angelina Marguerite byla snad zvláštní, pro někoho groteskní, pro mnohé noční můra, ale s naprostou jistotou záhada obráceného života.
Timothy ani nevěděl, že vůbec existuje, ještě mnoho měsíců po onom skvělém, šťastně vzpomínaném Shromáždění.
Protože žila, či existovala, či se podle závěrečného rozboru ukrývala ve stinném pozemku za velikým stromem, kde stály náhrobky se jmény a daty pro Rodinu pozoruhodnými. Daty od doby, kdy španělská armáda ztroskotala na irském pobřeží a jeho ženách, aby zplodila chlapce s tmavými a děvčata s ještě tmavšími vlasy. Jména připomínala radostné časy inkvizice či křižáckých výprav – děti, které šťastně vjížděly do muslimských hrobů. Některé kameny, větší než ostatní, oslavovaly utrpení čarodějek ve městě ve státě Massachusetts. Všechny náhrobky se na místě zabořily, jak Dům přijímal nájemníky z jiných století. Co leželo pod kameny, to bylo známo jen malému hlodavci a ještě menšímu pavoukovci.
Ale právě jméno Angelina Marguerite bralo Timothymu dech. Něžně se převalovalo na jazyku. Neslo příchuť krásy.
„Jak je to dávno, co zemřela?“ ptal se Timothy.
„Zeptej se raději,“ odvětil Otec, „jak brzo se zrodí.“
„Ale ona se narodila už dávno,“ namítl Timothy. „Nedokážu rozluštit datum. Jistě.“
„Jistě,“ řekl vysoký, vyzáblý, bledý muž v čele večerní tabule, který byl hodinu po hodině vyšší a vyzáblejší a bledší, „jistě, pokud mohu důvěřovat svým uším a mozku, opravdu se zrodí ve dvou nedělích.“
„Kolik jsou dvě neděle?“ zeptal se Timothy.
Otec vzdychl. „Najdi si to. Pod svým kamenem nezůstane.“
„Chceš říct…?“
„Drž stráž. Až se náhrobní kámen zachvěje a země pohne, konečně uvidíš Angelinu Marguerite.“
„Bude stejně krásná jako její jméno?“
„Bohové, ano! Hrozně by mi vadilo čekat, zatímco stará bába mládne a mládne, a trvají roky, než roztaje zpátky do krásy. Když budeme mít štěstí, bude to růže Kastilie. Angelina Marguerite čeká. Jdi se podívat, jestli je vzhůru. Hned!“
Timothy běžel, jednoho drobného přítele na tváři, druhého v blůze, třetího za patami.
„Ach Arachu, Myšáku, Anubo,“ vzdychl, když spěchal starým temným domem, „co tím Otec myslí?“
„Tiše.“ Osmero nohou mu zašelestilo v uchu.
„Poslouchej,“ ozvala se ozvěna z jeho košile.
„Jdi stranou,“ pronesla kočka. „Pusť mě napřed!“
A když dorazili k hrobu s bledým kamenem, hladkým jako dívčí líčko, Timothy si klekl a položil ucho s neviditelným tkalcem na chladný mramor, aby slyšeli oba.
Timothy zavřel oči.
Nejprve: kamenné ticho.
A zase nic.
Už se chystal zmateně vyskočit, když mu tikání v uchu řeklo: Čekej.
A hluboko v zemi zaslechl něco, co měl za osamocený úder pohřbeného srdce.
Půda pod koleny třikrát prudce zapulzovala.
Timothy uskočil.
„Otec mluvil pravdu!“
„Ano,“ ozval se mu v uchu šepot. „Ano,“ zněla ozvěnou kulička kožíšku v košili.
Anuba předla.
Ano!
Nevrátil se k bledému náhrobku, protože ten byl tak strašlivý a záhadný, že Timothy plakal, aniž věděl proč.
„Ach, ta ubohá dívka.“
„Ne ubohá, miláčku,“ řekla mu matka.
„Ale ona je mrtvá!“
„Ale ne na dlouho. Trpělivost.“
Přesto tam nedokázal jít, ale posílal své zvědy, aby naslouchali a vraceli se.
Tepy srdce sílily. Zem se chvěla neklidnými otřesy. V jeho uchu se upředla tapisérie. Kapsička u košile se hemžila. Anuba pobíhala v kruzích.
Ta chvíle se blíží.
A pak, v polovině dlouhé noci, právě když odcházela bouře, úder blesku zasáhl hřbitov, aby podpořil oslavy.
A zrodila se Angelina Marguerite.
Ve tři ráno, v půlnoci duše, Timothy vyhlédl z okna a uviděl procesí svíček ozařujících pěšinu ke stromu a právě onen kámen.
Otec, svíci v ruce, se podíval nahoru a pokynul. Ať vyděšený nebo ne, Timothy se musel zúčastnit.
Dorazil a našel Rodinu kolem hrobu, svíce plály.
Otec podal Timothymu malý kus nářadí.
„Některé lopaty pohřbívají, jiné odkrývají. Buď prvním, kdo bude odhazovat půdu.“
Timothy upustil lopatu.
„Zvedni ji,“ řekl Otec. „Dělej!“
Timothy zarazil lopatu do pahorku? Ozvalo se cupitavé zabušení srdce. Náhrobní kámen pukl.
„Dobře!“ A kopal Otec. Ostatní ho následovali, až se nakonec objevila ta nejnádhernější zlatá truhla, jakou kdy viděl, s královskými kastilskými znaky na víku, a za bujného smíchu byla vyzdvižena a položena pod strom.
„Jak se mohou smát?“ vykřikl Timothy.
„Milé dítě,“ pravila jeho matka. „Je to triumf nad smrtí. Všechno se obrací vzhůru nohama. Není pohřbívána, ale odpohřbívána, skvělý důvod k radosti. Přines víno!“
Přinesl dvě lahve určené k rozlití do tuctu sklenic, které byly pozdviženy, zatímco tucet hlasů mumlal; „Ach přijď, Angelino Marguerite, jako dívka, děvčátko, děťátko a poté do lůna a do věčnosti před samým Časem!“
Pak otevřeli truhlu.
A pod zářícím víkem nalezli vrstvu.
„Cibule?“ zvolal Timothy.
A skutečně, jako záplava od nilských břehů tu ležely cibule, svěže zelené a bujné a voňavé v povětří.
A pod cibulemi…
„Chléb!“ řekl Timothy.
Šestnáct bochníčků upečených za hodinu, s kůrkami zlatými stejně jako okraj víka, a vůně kvasu a teplé trouby, kterou byla truhla.
„Chléb a cibule,“ pravil nejstarší téměř strýc a naklonil se a ukázal do zahradní truhly. „To já zasadil tyhle cibule a chléb. Na dlouhou cestu ne po proudu Nilu k zapomnění, ale proti proudu k prameni, k Rodině, a pak čas pro toto sémě, granátovou jabloň s tisícem poupat, každý měsíc dozraje jedno, obklopeno linií života, miliony, co volají po zrození. A tak…?“
„Chleba a cibule.“ Timothy se připojil k úsměvům. „Cibule a chleba!“
Odložili cibuli stranou a vedle narovnali bochníky a odhalili pavoučí závoj zakrývající tvář v truhle.
Matka pokynula. „Timothy?“
Timothy couvl.
„Ne!“
„Ona se nebojí být viděna. Ty se nesmíš bát vidět. Tak.“
Zachytil a zatáhl.
Závoj se vznesl do vzduchu jako obláček bílého kouře a odvanul.
A Angelina Marguerite tam ležela s tváři obrácenou k záři svící, oči zavřené, ústa obehnaná nepatrným úsměvem.
A byla radostí a potěšením a kouzelnou hračkou, zabalenou a odeslanou z jiného času.
Světlo svící se zachvělo při tom pohledu. Rodina zakusila zemětřesení odezvy. Jejich výkřiky zaplavily temný vzduch. Netušíce, co mají dělat, tleskali zlatým vlasům, jemným vysokým lícním kostem, klenutému obočí, malým a dokonalým ouškům, spokojeným, ne však samolibým ústům, svěžím po tisíciletém spánku, klínu s útlým pahorkem, rukám jako přívěsky ze slonoviny, drobným nožkám, které si žádaly polibek, zdálo se, že není třeba obutí. Dobrý Bože, nesli by ji kamkoli!
Kamkoli! pomyslel si Timothy.
„Nerozumím,“ řekl. „Jak je to možné?“
„Prostě je,“ zašeptal někdo.
A ten šepot vyšel z dýchajících úst a ono stvoření ožilo.
„Ale…“ řekl Timothy.
„Smrt je záhadná.“ Matka pohladila Timothyho po tváři. „Život ještě víc. Vybírej. A jestli odvaneš v prachu na konci života či vstoupíš do mladosti a půjdeš pozpátku až k narození a ještě za narození, to je podivnější než podivné, viď?“
„Ano, ale…“
„Přijmi to.“ Otec pozvedl sklenku. „Na oslavu tohoto zázraku.“
A Timothy skutečně spatřil zázrak, tuto dceru času, s tváří mladosti, která mládla, ano a mládla ještě víc, zatímco se díval. Bylo to, jako by ležela pod hladce plynoucím, zvolna proudícím pramenem čisté vody, který jí omýval tváře stíny a světlem a rozechvíval jí víčka a čistil pleť.
V tu chvíli Angelina Marguerite otevřela oči. Měly měkkou modř jemných žilek na jejích spáncích.
„Nu,“ zašeptala. „Je to zrození nebo znovuzrození?“
Tichý smích odevšad.
„Ale…“ zaprotestoval Timothy přece ještě jednou.
„Nikdy nepochybuj. Prostě buď.“
O hodinu mladší než před minutou, Angelina Marguerite vzala Matku za ruku.
„Je tu dort se svíčkami? Jsou to mé první narozeniny nebo devítisté devadesáté deváté?“
Při hledání odpovědi se nalévalo další víno.
Západy slunce jsou milovány, protože se vytrácejí.
Květiny jsou milovány, protože pomíjejí.
Psi na poli a kočky v kuchyni jsou milováni, protože musejí brzo odejít.
Nejsou to jediné důvody, ale v srdci ranních přivítání a odpoledního smíchu je příslib rozloučení. V šedivém čenichu starého psa vidíme sbohem.
Stejně tomu bylo s Angelinou Marguerite a Rodinou, ale zejména s Timothym.
Pospíchej s žitím bylo motto vyšité na velkém prostřeném koberci, po němž chodili nebo pobíhali každou minutu každé hodiny toho dne, kdy tato krásná dívka přebývala v jejich životě. To proto, že jí ubývalo, od devatenácti k osmnácti a půl a k osmnácti a čtvrt, zatímco zírali a natahovali ruce, aby utlumili tento nekonečný a přece nádherný pohyb proti proudu.
„Počkej na mě!“ vykřikl Timothy jednoho dne, kdy viděl, jak její tvář a tělo taje z krásy do krásy, jako zapálená svíce, a nikdy neustává.
„Dožeň mě, jestli to dokážeš!“ A Angelina Marguerite běžela přes louku a Timothy se hnal za ní.
Vyčerpaná, s hlasitým smíchem, klesla a čekala, až padne vedle ní.
„Mám tě,“ vykřikl. „Dohonil jsem tě!“
„Ne,“ řekla mírně a vzala ho za ruku. „Nikdy, milý bratrance. Poslouchej.“
Pak vysvětlovala:
„Budu taková, jaká jsem, osmnáctiletá, jen chvilku, a pak mi chvilku bude sedmnáct a šestnáct, a ach, Timothy, zatímco je mi tolik a pak tolik, musím si najít rychlou lásku, kratičkou romanci, dole ve městě, a nedopustit, aby zjistili, že přicházím z tohoto vrchu či z tohoto Domu, a pak se na chvíli oddat radosti, než mi bude patnáct a čtrnáct a třináct a pak nevinnost dvanácti let, dřív než přijde tep a projeví se krev, a pak jedenáct a nevědomost a štěstí, a deset – ještě šťastnější. A pak zase, Timothy, kdybychom se někde na té cestě zpátky ty a já mohli sejít, stisknout si ruce plni přátelství, sevřít se v náručí plni radosti, ta krása, viď?“
„Já nevím, o čem to mluvíš!“
„Kolik je ti let, Timothy?“
„Deset, myslím.“
„Ach, ano. Takže nevíš, o čem mluvím.“
Náhle se naklonila a tak ho políbila na ústa, až mu popraskaly ušní bubínky a měkké místečko na lebce zabolelo.
„Dává ti tohle malou představu, o co přijdeš, když mě nebudeš milovat?“
Timothy celý zrudl. Jeho duše vyskočila z těla a bouřlivě se přihnala zpátky.
„Skoro,“ zašeptal.
„Nakonec,“ řekla, „musím odejít.“
„To je hrozné,“ vykřikl. „Proč?“
„Musím, milý bratrance, protože pokud zůstanu příliš dlouho na jednom místě, všimnou si, jak měsíce ubíhají, že v říjnu mi bylo osmnáct, a v listopadu sedmnáct a pak šestnáct, a kolem Vánoc deset, a na jaře dva, a pak jeden rok, a pak pátrání a hledání, nalézt nějaké tělo, co by o mě pečovalo, až se schovám zpátky do lůna a navštívím to Navždy, odkud všichni přicházíme navštívit Čas a zmizet ve Věčnosti. Tak pravil Shakespeare.“
„Vážně?“
„Život je návštěva, ohraničená spánkem. Já, protože jsem jiná, přicházím ze spánku Smrti. Prchám se ukrýt ve spánku Života. Příští jaro budu semínkem uloženým v plástvi nějaké dívky-manželky, dychtivým srážek, zralým pro život.“
„Ty jsi zvláštní,“ řekl Timothy.
„Velmi.“
„Bylo mnoho takových jako ty, co vznikl svět?“
„Méně než víme. Ale nemám snad štěstí, zrodit se z hrobu a pak být pohřbena v nějakém bludišti granátových jablek něčí nevěsty-dítěte?“
„Není divu, že oslavují. Všechen ten smích!“ řekl Timothy. „A víno!“
„Není divu,“ souhlasila Angelina Marguerite a nahnula se k dalšímu polibku.
„Počkej!“
Pozdě. Její ústa se dotkla jeho. Divoký ruměnec mu zaplavil uši, popálil krk, přelámal a znovu sestavil nohy, zabušil v srdci a stoupal, až červení zalil celý obličej. Ve slabinách mu nastartoval ohromný motor a zhynul beze jména.
„Ach, Timothy,“ řekla, „jaká škoda, že se nemůžeme potkat skutečně, ty cestou ke svému hrobu, a já do sladkého zapomnění těla a plození.“
„Ano,“ řekl Timothy. „Škoda.“
„Víš, co znamená sbohem? Znamená to Bůh buď s tebou. Sbohem, Timothy.“
„Cože?!“
„Sbohem!“
A než se dokázal vyškrábat na nohy, uprchla do Domu a zmizela navždy.
Někteří říkali, že ji později viděli ve vesnici, bezmála sedmnáctiletou, a za týden ve městě na druhé straně státu, kde dovršila a překročila šestnáct, pak v Bostonu. Součet? Patnáct! A později na lodi mířící do Francie, dvanáctileté děvčátko.
Od tohoto bodu se její historie ztrápí v mlhách. Zanedlouho přišel dopis, který popisoval pětileté děcko, co pár dní pobývalo v Provence. Cestovatel z Marseille tvrdil, že dvouleté děvčátko, které nějaká žena nesla kolem, žvatlalo a chichotalo jistou nesrozumitelnou zprávu o neurčené zemi, městě, stromu a Domě. Ale to, co říkali ostatní, byly všechno jen bláboly a nesmysly.
Součtem, který zpečetil osudy Angeliny Marguerite, byl italský hrabě, který projížděl Illinois, a zatímco vychutnával pokrmy a vína v hostinci uprostřed státu, vyprávěl o pozoruhodném setkání s římskou hraběnkou, těhotnou a připravenou porodit dítě, jejíž oči měly výraz Angeliny a ústa Marguerity a záři duše obou. Ale zase, nesmysl!
Popel popelu, prach prachu?
***
Timothy jednou u večeře a obklopen svou Rodinou, když si ubrouskem otíral slzy, řekl:
„Angelina znamená jako anděl, že? A Marguerita je květina?“
„Ano,“ odpověděl někdo.
„Tak tedy,“ hlesl Timothy, „květiny a andělé. Ne popel popelu. Prach prachu. Andělé a květiny.“
„Napijme se na to,“ řekli všichni.
A napili se.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky