Otokar Březina

STAVITELÉ CHRÁMŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Se smrtí hovoří spící…

 Hle, hodina, v níž se přitíží ještě těžce nemocným
 a láska nabývá vševědoucnosti.
 Přes všechny moře a pevniny letí k nám tisíce hlasů,
 jimiž jak žalmy jednoho choru bratří bratřím odpovídají.
  
 — Dohořel západ, se smrtí hovoří spící a naše města
 už ztichla. Ztraceným břehem je země v moři nekonečností
 a nad ní sestydl blankyt, baldachýn otevřené jeskyně
 basaltové,
 která vyvřela ohněm. Jen ohlas tvých oceánů v ní kvílí
 a jejich zpěněné vlny sem šlehají tragickým tichem
 a výsměšně jiskří se ze tmy náplavem jemného zlata,
 smytého z ostrovů nesčetných vzdálených světů
 nepřístupných. A my zde zajatí tvoji!
 V bouři, jež valí se věky a pod sesutými slunci do 
 výše stříká,
 šum rákosí nad hnízdy zkrvácenými…
  
 Nikdo nad nás tajemstvím času se neblížil chudší k smrti:
 neboť i bolest zrá staletími k své dokonalosti
 a ovoce její, plné mystických jader, hořkne mnohými slunci.
 Ničeho z toho, co slíbila svým dětem, nám nedala země:
 někdo neviditelný zatížil příliš váhu osudů našich
 a aby srovnána byla, měli jsme jenom závaží slzí.
 Uprostřed bohatství života k nasycení všech žízní
 byla zářící bělost kořisti naší jak fantomy oblak,
 táhnoucí v illusi klamnými hloubkami zrcadel vodních.
 A sítě, předené loviti v nekonečnosti, uvízly na dně
 v tlejícím nánose tisíce jar.
  
 Dni naše nejsladší byly jak dusný sen šťastných z jiného 
 světa,
 z něhož procitnou bledí a s chvěním
 po celá léta si ho připomínají…
  
 Tisíciletí čekali jsme ve tmě tajemství tvého
 ukolébaní lahodou věčného rythmu v dřímotu nenarozených:
 jak stalo se, že světlo této země vniklo až v hloubku 
 odvěké noci
 a otevřelo nám oči pro slzy a slunce?
  
 Ah, spáti ještě tisíciletí! a nechati kroužiti světy
 kolem propastí ohně a padati uzralá zrna na klasech 
 konstellací
 v černou půdu etheru tvého, v záhyby tvého klína,
 nekonečnem rozprostřeného!
  
 A žádá-li utrpení našeho tajemná spravedlnost,
 proč nemluví zřetelně k našim duším? Kdo před námi kráčel
 a vyřezal znamení do kůry stromů pralesa tvého,
 jimž nerozumíme? A vlčí jámy pokryl větvemi květů?
 Proč slova proroků zní jako halucinace
 k našemu sluchu? A v noc naší bázně, v houštinách 
 lesních,
 jiskří se stejně fosforné oči i hvězdy? Nemocni příliš 
 tušíme nemoc
 v extatickém proměnění tváří, v zářící bledosti svatých
 i v slovech příliš hýřících světlem. A k naší smrti
 nemocí stala se pravda.
  
 Tak jdeme, smutni, a žena, družka naše, marně tajemstvím 
 zraků
 mluví k nám o nesmrtelnosti. Marně do úsměvu svého
 jak v závoj nebeských světel halí panenskou bělost
 svého těla. Marně, laskavá, slibuje zapomenouti…
 Noc tisíciletí odňala bratrskou čistotu pohledům našim
 a rozklenula se mezi dnem muže a mezi dnem ženy:
 klamné své ticho jak stíny za každým polibkem šíří do 
 nekonečna
 a její paprsky hvězdné jsou ranami blesků, jimiž umírají
 ti nejvznešenější. Dni našich duší nikdy se (...)
(......)