David Brin
překlad: David Hájek

SLUNEČNÍ POUTNÍK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

23.
STAV VZRUŠENÍ

Pierre LaRoque seděl zády ke kopuli, objímal si kolena a prázdným pohledem zíral na palubu. Zbědovaně přemítal, jestli mu Millie něco píchne, aby vůbec vydržel, než se s lodí dostanou z chromosféry.

To by však naneštěstí nebylo v souladu s jeho novou roli proroka. Otřásl se. Za celou svou kariéru si neuvědomil, co to vůbec znamená, muset události pouze komentovat a ne je sám formulovat. Nedostalo se mu požehnání, ale prokletí.

Otupěle přemýšlel, jestli si ho ta bytost vybrala v nějakém ironickém rozmaru… jako vtip. Nebo mu nějakým způsobem vpravila hluboko do nitra slova, která, šokující a přivádějící ho do strašných rozpaků, vyplují na povrch, až se vrátí na Zemi?

Nebo mám prostě dál předkládat svoje vlastní názory, jako jsem to dělal až dosud?

Pomalu, zbědovaně se kolébal. Podsouvat myšlenky někomu jinému za pomoci své osobnosti je jedna věc. Avšak hovořit, oděn do prorokova hábitu, je něco úplně jiného.

Ostatní se shlukli kolem velitelského stanoviště, aby prodiskutovali další krok. Slyšel je, jak mluví a přál si, aby šli pryč. Aniž zvedl hlavu, cítil, že se k němu obrátili a civí na něj.

Přál si umřít.

 

„Říkám, že bychom ho měli vyřídit,“ navrhoval Donaldson. „Jestli se ten člověk bude volně pohybovat po Zemi, nadělá nekonečnou řadu problémů,“ doplnil ještě. Jeho hrdelní „er“ bylo velice výrazné. Jacob, který poslouchal poblíž, si přál, kéž by se etnické jazyky nikdy neuchytily.

Martinová se chvilku kousala do rtu. „Ne, to by nebylo moudré. Lepší bude spojit se se Zemí, až se vrátíme na Hermes. Federálové se možná rozhodnou dát ho do izolace, nemyslím si ale, že by někomu prošlo, kdyby Petera skutečně odstranil.“

„Překvapuje mě, jak na šéftechnikův návrh reagujete,“ řekl Jacob. „Člověk by čekal, že se nad tím nápadem zhrozíte.“

Martinová pokrčila rameny. „Teď už vám všem musí být jasné, že zastupuji jednu z frakcí Shromáždění Konfederace. Peter je můj přítel, kdybych však cítila, že je mou povinností vůči Zemi odstranit ho z cesty, udělala bych to sama.“

Vypadala zlověstně.

Avšak Jacoba to až zas tak nepřekvapilo. Pokud šéfinženýr cítil potřebu předvést jistou dávku prostořekosti, aby překonal šok z poslední hodiny, mnoho dalších odhodilo veškerou přetvářku. Martinová byla ochotná myslet na nemyslitelné. LaRoque, který se kolébal o kus dál a očividně se o nikoho nestaral, nijak nezastíral, že má strach.

Donaldson zvedl ukazováček.

„Všimli jste si, že Solarian neřekl vůbec nic o laserovém paprsku? Procházel přímo skrz něj a zdálo se, že je mu to jedno. Zatímco předtím, ten druhý duch…“

„Ten mladistvý.“

„…ten mladistvý, jednoznačně reagoval.“

Jacob se poškrábal na ušním lalůčku. „Je to samá záhada. Proč se ta dospělá bytost pokaždé snažila nedostat se do úrovně našich obvodových přístrojů? Má snad co skrývat? A k čemu všechna ta výhružná gesta při předchozích ponorech, když přitom byla schopna komunikovat už od okamžiku, kdy si před několika měsíci doktorka Martinová přinesla na palubu přílbu na detekci psí?“

„Třeba jí ten váš P-laser dodal určitý prvek, který potřebovala,“ nadhodil jeden z členů posádky, orientálec jménem Chen, se kterým se Jacob setkal pouze na začátku cesty. „Podle jiné hypotézy třeba čekal na někoho s přiměřeným postavením, s kým by hovořil.“

Martinová si odfrkla.

„To je teorie, na které jsme pracovali při posledním ponoru a nebyla k ničemu. Bubbacub předstíral kontakt a Fagin, i přes všechny své schopnosti, selhal… ach tak, vy myslíte Petera…“

Ticho, které zavládlo, by se dalo krájet nožem.

„Skutečně bych si přál, abychom nějaký projektor přece jen našli, Jacobe,“ usmál se Donaldson kysele. „Vyřešilo by to všechny naše problémy.“

Jacob mu úsměv bez jediné stopy humoru opětoval. „Deux ex machina, inženýre? Vy moc dobře víte, že od vesmíru nemůžete očekávat žádné zvláštní laskavosti.“

„To to můžeme rovnou vzdát,“ ozvala se Martinová. „Zřejmě už nikdy dalšího dospělého ducha neuvidíme. Lidé na Zemi byli stejně vůči všem těmto historkám o „antropomorfických podobách“ nedůvěřiví. Je tu jen slovo několika tuctů sofontů, že je viděli, plus pár rozmazaných fotografií. Časem to možná připíšou hysterii, bez ohledu na mé testy.“ Trudnomyslně pohlédla na zem.

Jacob cítil, že nedaleko něj stojí Helene deSilva. Od okamžiku, kdy je před několika minutami svolala, byla nezvykle zticha.

„Tentokrát alespoň není ohrožen projekt Slunečního poutníka,“ konstatoval. „Solonomický výzkum může pokračovat a stejně tak studium stád toroidů. Solarian řekl, že nebudou zasahovat.“

„Jasně,“ přitakal Donaldson. „A co on?“ ukázal na LaRoquea.

 

„Musíme se rozhodnout, co dál. Teď se vznášíme nedaleko spodního konce stáda. Nepůjdeme nahoru a nebudeme dál šmejdit kolem?“ navrhl Jacob. „Třeba se Solariané liší jeden od druhého stejně jako my lidé. Možná, že ten, kterého jsme potkali, byl nějaký mrzout.“

„O tom jsem nepřemýšlela,“ ozvala se Martinová.

„Zapneme parametrický laser na automatický provoz a komunikační pásek rozšíříme o část v zakódované angličtině. Zatímco budeme pozvolna stoupat ve spirále, bude mířit do stáda a třeba nám přiláká přátelštěji naladěného dospělého Solariana.“

„Jestli takový existuje; doufám totiž, že mi z něj nespadne srdce do kalhot jako při tom posledním setkání,“ mumlal si Donaldson.

Helene deSilva si třela ramena, jako by se do ní dala zima. „Chce ještě někdo z vás, co jste tady, něco říci? V tom případě tuto diskuzi hodlám ukončit s tím, že zakazuji jakýkoli unáhlený čin vůči osobě pana LaRoquea. Prostě z něj jenom nespouštějte oči.

A teď naše jednání přerušuji. Přemýšlejte o tom, co dál. A požádejte někdo, prosím, Fagina a Cullu, aby se k nám za dvacet minut připojili v bufetu. To je všechno.“

Jacob ucítil na své paži ruku. Helene stála vedle něj.

„Jste v pořádku?“ zeptal se.

„Jo… dobrý,“ usmála se nepříliš přesvědčivě. „Jen bych… šel byste, prosím vás, se mnou do mé kanceláře, Jacobe?“

„Samozřejmě, račte až po vás.“

Helene zavrtěla hlavou, zabořila mu prsty do paže a vlekla ho rychlým krokem do kumbálku ve stěně kopule, který sloužil jako kapitánská kancelář. Uvnitř udělala místo na titěrném pracovním stole a naznačila mu, aby se posadil. Pak zavřela dveře a vyčerpaně se o ně opřela.

„Ach, Bože,“ vzdychla.

„Helene…“ Jacob se k ní vrhl, pak se však zarazil. Upírala na něj žhnoucí pohled modrých očí.

„Jacobe,“ usilovně se snažila zachovat klid. „Můžete mi slíbit, že mi na pár minut prokážete laskavost a pak o tom nebudete mluvit? Nemohu vám říct, o co se jedná, dokud mi to neslíbíte.“ V očích se jí zračila tichá, naléhavá prosba.

Jacob o tom ani nepotřeboval přemýšlet. „Žádejte, co chcete. Ale řekněte mi, co se…“

„Tak mě, prosím vás, obejměte.“ Hlas jí zanikl ve vzlyku. Vrhla se mu na prsa, ruce skrčené před sebou. Oněmělý překvapením, pomalu ji objal a pevně k sobě přitiskl.

Kolébal ji, zatímco jejím tělem probíhaly mocné záchvěvy. „Šššš… Všechno bude v pořádku…“ Šeptal jí konejšivá, nesmyslná slůvka. Její vlasy ho šimraly na tváři a zdálo se, že její vůně naplnila celou místnůstku. Bylo to opojné.

Chvilku stáli mlčky, na rameni cítil pomalé pohyby její hlavy.

Záchvěvy ustupovaly. Postupně se uvolňovala. Jednou rukou ji hladil po napjatých svalech zad, které se postupně poddávaly.

Jacoba napadla otázka, kdo komu vlastně prokazuje laskavost. Takový klid a mír necítil už velice, velice dávno. Snad jen sama Ifni ví, jak dávno. Dojalo ho, že mu tak důvěřuje.

A co víc, cítil se šťastný. Někde dole se ozýval a cenil zuby tenký hlásek, on ho však neposlouchal. Měl pocit, že to, co právě teď dělá, je přirozenější než samo dýchání.

Po chvíli zvedla Helene hlavu. Když promluvila, měla zastřený hlas.

„Ještě nikdy v životě jsem nebyla tak vyděšená,“ řekla. „Chtěla bych, abyste věděl, že tohle mít nemusím. Mohla bych zůstat železnou dámou po zbytek cesty… ale byl jste tu vy, k dispozici… musela jsem. Mrzí mě to.“

Jacob si všiml, že se Helene nijak nepokusila vymanit z jeho náruče. Nepřestával ji objímat.

„Vždyť o nic nejde,“ promluvil tiše. „Někdy později vám řeknu, jak příjemné to bylo. Hlavně se nebojte mít strach. Když jsem viděl ta písmena, myslel jsem si, že to bude můj konec. Zvědavost a otupení citů jsou moje obranné mechanismy. Sama jste viděla, jak reagovali ostatní. Vy prostě máte větší zodpovědnost, to je vše.“

Helene neodpověděla. Aniž se odtáhla, zvedla ruce a položila mu je na ramena.

„Tak jako tak,“ pokračoval Jacob, zatímco jí vracel uvolněné pramínky vlasů zpět do účesu, „během těch mezihvězdných letů jste musela být častokrát vyděšená ještě víc.“

Helene deSilva ztuhla a odtáhla se od něj.

„Pane Demwa, vy jste nesnesitelný! Vy a to vaše věčné připomínání mých letů! Myslíte si, že už jsem byla někdy takhle vyděšená?! Kolik si vlastně myslíte, že mi je?“

Jacob se usmál. Neodtáhla se od něj natolik, aby ze sebe setřásla jeho paže. Očividně se ještě nechystala zbavit se ho.

„No, z hlediska relativity…“ začal.

„Do prdele s relativitou! Je mi dvacet pět! Možná jsem viděla větší kus oblohy, poznala jsem však zatraceně míň skutečnýho vesmíru než vy… a můj kvalifikační koeficient neříká nic o tom, jak se cítím uvnitř! Je to děsivé, muset být dokonalá a neotřesitelná a zodpovědná za lidské životy… alespoň pro mne, na rozdíl od vás, vy nepřístupné, chladnokrevné předpotopní hrdinské nedochůdče. Stojíte si tu klidně, stejně jako kapitán Beloc na Calypso, když jsme proklouzli tou bláznivou falešnou blokádou na říjišti J8 a… teď vysoko přestoupím svoje pravomoce a přikážu vám, abyste mě políbil, neboť jak se zdá, nehodláte to udělat sám od sebe!“

Vyzývavě na něj pohlédla. Když se Jacob usmál a přitáhl ji k sobě, na okamžik se vzepřela. Potom se mu její ruce ovinuly kolem šíje a rty se přitiskly na jeho.

Jacob vzdáleně pocítil, že se opět chvěje. Tentokrát to však bylo jiné. Nebylo snadné říct jak jiné, neboť byl v té chvíli zaneprázdněn.

Něčím fantastickým.

Náhle si s bolestí uvědomil, jak dlouho to je, co… dva nekonečné roky. Zahnal tu myšlenku. Tania je mrtvá a Helene je krásně, nádherně živá. Stiskl ji ještě pevněji a na její vášeň odpověděl jediným možným způsobem.

 

„Skvělá terapie, doktore,“ škádlila ho, zatímco se snažil učesat si rozcuchané vlasy. „Cítím se milionově, i když připouštím, že vy vypadáte, jako byste prošel ždímačkou.“

„Co je to… eh, co je ta ždímačka? Ale vždyť je to jedno. Nestojím o žádná vysvětlení těch vašich anachronismů. Podívejte se na sebe! Vy jste snad ještě pyšná na to, že se cítím jako kus roztavenýho a zkroucenýho železa!“

„No jasně.“

Jacob neúspěšně potlačil úšklebek. „Mlčte a respektujte starší. Mimochodem, kolik máme ještě času?“

Helene pohlédla na prstýnek. „Asi dvě minuty. Pěkně pitomý čas na poradu. Zrovna jsi začínal být zajímavý. Kdo ji k čertu svolal v tak nevhodnou dobu?“

„Vy.“

„Ach ano. Já. Příště vám dám alespoň půl hodiny a podíváme se na celou záležitost víc zblízka.“

Jacob nejistě přikývl. Někdy bylo těžké poznat, kdy si tahle žena dělá legraci.

Než odjistila dveře, natáhla se Helene a střízlivě ho políbila.

„Děkuji ti, Jacobe.“

Pohladil jí tvář. Krátce se přitiskla k jeho ruce, a když ji opět odtáhl, nebylo co dodat.

Helene otevřela dveře a vyhlédla ven. Kromě pilota nebyl na dohled nikdo. Ostatní se pravděpodobně shromáždili v bufetu k poradě.

„Pojďme,“ vyzvala ho. „Mám hlad, že bych snědla koně!“

Jacob se zachvěl. Pokud má v úmyslu poznat Helene lépe, měl by svou představivost připravit na spoustu tělocviku. Takže koně, to tedy je síla!

Nicméně následoval Helene o necelý krůček pozadu, aby mohl pozorovat její pohyby. Bylo to tak lákavé, že si ani nevšiml, že kolem lodi proplul vířící torus, pokrytý jiskřivými barvami a obklopený halem bílým a jasným jako peří na náprsence holubice.