David Brin
překlad: David Hájek

SLUNEČNÍ POUTNÍK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

24.
SPONTÁNNÍ EMISE

Když se vrátili, Culla právě doloval z Faginova listoví nápojovou tubu. Jednu ruku měl zabořenou v Kantenových větvích, zatímco v druhé ruce držel další.

„Vítejte,“ zahvízdal Fagin. „Pring Culla mi právě asistoval při doplňkové výživě. Obávám se, že přitom zanedbal svou vlastní.“

„To je v pořádku, šire,“ odpověděl Culla a pomalu tahal za tubu.

Jacob se postavil za Pringa, aby se podíval. Byla to příležitost dozvědět se víc o tom, jak to chodí u Fagina. Kanten mu kdysi vysvětlil, že jeho druh nemá žádné tabu pokud jde o cudnost, takže mu jistě nebude vadit, když se Jacob podívá ve směru Cullovy paže, aby viděl, jaký druh otvoru ten napůl rostlinný cizinec používá.

Byl tedy právě sehnutý, když Culla náhle prudce škubl paží a tubu uvolnil. Jeho loket bolestivě narazil do kosti nad Jacobovým okem a Jacob si kecl na zadek.

Culla začal hlasitě drkotat. Tuby mu vypadly z rukou, jak mu paže ochable splihly podél boků. Helene měla problémy nevyprsknout smíchy. Jacob honem vstal. Jeho „to ti jednou vrátím“ grimasa, kterou na ni vrhl, jenom přidala na intenzitě jejímu pokašlávání.

„Zapomeň na to, Cullo,“ obrátil se na Pringa. „Nic se nestalo. Byla to moje chyba. Kromě toho mám ještě jedno oko.“ Potlačil nutkání třít si bolavé místo.

Ze své výšky ho Culla pozoroval zářícíma očima. Drkotání utichlo.

„Jšte mimořádně laškavý, příteli Jacobe,“ ozval se konečně. „V řádném vžtahu važala a štaršího jšem še právě provinil nepožornoští. Děkuji vám ža odpuštění.“

„Ale no tak, příteli,“ Jacob nad tím mávl rukou. Ve skutečnosti už cítil, že se mu začíná formovat parádní boule. Stálo by však zato změnit téma a ušetřit Cullu dalších trapných pocitů.

„Když už je řeč o náhradních očích, dočetl jsem se, že váš druh i většina těch na Pringu měli jenom jedno oko, než přišli Pilové a rozjeli svůj genetický program.“

„Ano, Jacobe. Pilové nám dali dvě oči z eštetičkých důvodů. V galakšii je většina dvounohých také dvouokých. Nechtěli, aby ši ž náš oštatní mladé rašy… utahovaly.“

Jacob se zamračil. Bylo tu něco… věděl, že Mr. Hyde na to už přišel, ale nechává si to pro sebe, stále ještě nevrlý a podrážděný.

K čertu s tím, vždyť je to moje podvědomí!

Nedá se nic dělat. Tak dál.

„Ale taky jsem se dočetl, že váš druh byl stromový… dokonce brachiální, jestli se dobře pamatuju…“

„Co to znamená?“ dotazoval se šeptem Donaldson deSilvy.

„To znamená, že skákali z větve na větev,“ odpověděla. „A teď pšššt!“

„… Jenže, když měli jenom jedno oko, jak mohli vaši předkové mít dostatečnou schopnost vnímat prostorovou hloubku, aby se neminuli, když sahali po další větvi?“

Ještě než dokončil větu, pocítil Jacob triumfální radost. Tohle byla ta otázka, kterou si Mr. Hyde nechával pro sebe! Takže ten ďáblík přece jenom nemá úplnou kontrolu nad podvědomím! Helene už na něm dobře zapracovala. Cullovu odpověď skoro ani nevnímal.

„Myšlel jšem ši, že to víte, Jacobe. Žašlechl jšem, jak komandantka deŠilva vyšvětlovala během prvního ponoru, že já vnímám švětlo jinak než vy. Moje oči dokáží žachytit fáži a štějně tak intenžitu.“

„Správně,“ Jacob se začínal dobře bavit. Bude však muset sledovat Fagina. Starý Kanten ho upozorní, jestli začne pronikat do oblasti, na kterou je Culla háklivý.

„Správně, jenže sluneční světlo, a zvlášť v lese, musí být totálně inkoherentní… s náhodnou fází. A teď dál. Delfín ve svém sonaru používá systém podobný vašemu, kde zachovává fázi a tak dále. Jenže on vyrábí vlastní pole s koherentní fází tím, že vysílá do okolí správně načasovaná kvíknutí.“

Jacob kousek odstoupil a vychutnával dramatickou pauzu. Přitom šlápl na jednu z nápojových tub, které Culla upustil. Nepřítomně ji zvedl.

„Takže i kdyby jediné, co oči vašich předků dělaly bylo, že si podržely fázi, stejně by to nemohlo fungovat, pokud by neměly zdroj koherentního světla ve vlastním životním prostředí.“ Jacob cítil, že se začíná rozpalovat. „Že by přirozené lasery? Mají vaše lesy nějaké přirozené zdroje laserového světla?“

„A hrome, to by bylo ovšem zajímavé!“ ozval se Donaldson.

Culla přikývl.

„Šprávně, Jacobe. Nažýváme je…“ golfové hlavice mu zarachotily ve složitém rytmu „… roštliny. Je neuvěřitelné, že jšte vydedukoval jejich ekšištenči ž toho mála žáchytných bodů. Muším vám pogratulovat. Až še vrátíme, ukážu vám obrážky jedné takové.“

Koutkem oka Jacob zahlédl, jak se na něj Helene majetnicky usmívá. (Hluboko v hlavě zaslechl vzdálené hučení. Nevšímal si ho.) „Ano, Cullo, rád bych se na ni podíval.“

Nápojová tuba v jeho ruce se lepila. Vzduchem se vznášela vůně čerstvě posečené trávy.

„Na, Cullo,“ zvedl tubu. „Myslím, že ti tohle vypadlo.“ Pak mu ruka ztuhla. Chvilku na tubu zíral potom se rozesmál.

„Millie, pojďte sem!“ vykřikl. „Podívejte se na tohle!“ Zvedl tubu k doktorce Martinové a ukázal na nálepku.

„3-(alfa-acetonylbenzyl)-4-hydroxykumarin alkalidová směs?“ Chvilku se nejistě dívala, a pak jí klesla čelist. „Vždyť to je Warfarin! Takže to je jeden z Cullových doplňků výživy! Takhle se tedy dostal ten zatracenej vzorek mezi Dwayneovy léky?“

Jacob se žalostně usmál. „Obávám se, že to nedorozumění byla moje chyba. Ještě na palubě Bradburyho jsem v roztržitosti sebral jednu z Cullových nápojových tablet. Byl jsem tehdy tak rozespalý, že jsem na to zapomněl. Musela být ve stejné kapse, kam jsem později ulil vzorky léků doktora Keplera. Společně se pak dostaly do laboratoře doktora Lairda.

Byla to vlastně fantastická náhoda, že jeden dietní doplněk Cullovy stravy je totožný se starým pozemským jedem, ale panečku, že jsem pak bloudil pořád dokola! Myslel jsem si, že ho Bubbacub podstrčil Keplerovi, aby byl ještě labilnější, nikdy se mi to ale moc nezdálo.“ Pokrčil rameny.

„No, pokud jde o mne, doopravdy se mi ulevilo, že se celá věc vysvětlila!“ zasmála se Martinová. „Nelíbilo se mi, co si o mně lidé myslí!“

Byl to jeden z méně důležitých objevů. Avšak vysvětlení jedné malé, provokující záhady vyvolalo změnu v rozpoložení všech přítomných. Dali se do živé diskuze. Jediný trapný okamžik nastal, když kolem s tichým smíchem prošel Pierre LaRoque. Doktorka Martinová k němu přistoupila a pozvala ho, aby se k nim připojil, mužíček však jen zavrtěl hlavou a pokračoval v pomalé procházce po obvodu lodi.

 

Helene přistoupila k Jacobovi a dotkla se jeho paže, ve které stále držel Cullovu nápojovou tubu.

„Když už je řeč o náhodách, podíval ses pozorně na vzorec Cullova doplňku?“

Pak se odmlčela a vzhlédla, neboť k nim přistoupil Culla a lehce se uklonil.

„Ještli jšte už škončil, Jacobe, vežmu ši od váš tu lepkavou tubu.“

„Cože? Ano, jistě, Cullo. Tady je. Co jsi to říkala, Helene?“

I v případě, že měla vážnou a zachmuřenou tvář, nebylo snadné nebýt okouzlen její krásou. To je to počáteční „zamilování se“, které na nějakou dobu znemožňuje pozorně naslouchat milované osobě.

„… Říkala jsem jenom, že jsem si všimla zajímavé shody okolností, když doktorka Martinová četla ten chemický vzorec nahlas. Pamatuješ si, jak jsme předtím mluvili o organických barvivových laserech? No a…“

Její hlas se vytrácel. Jacob viděl, jak se jí pohybují rty, jediné, co však dokázal rozeznat, bylo jedno slovo:

„… kumarin…“

Tam uvnitř nastaly problémy. Jeho usměrňovaná neuróza se vzbouřila. Mr. Hyde se snažil zabránit mu, aby naslouchal Helene. Po pravdě řečeno, náhle si uvědomil, že jeho druhé já zadržuje svůj obvyklý podíl na chápání už od okamžiku, kdy při jejich rozhovoru na okraji paluby Helene naznačila, že chce, aby to byl on, kdo jí předá geny, které vezme ke hvězdám, až Calypso opět vypluje.

Hyde nenávidí Helene! uvědomil si zděšeně. První dívku, kterou jsem potkal, která by mohla nahradit, co jsem ztratil (pulzující bolest podobná migréně mu hrozila rozpolcením lebky) a Hyde ji nenávidí! (Bolest hlavy opakovaně přicházela a zase odcházela).

A co víc, ona část jeho podvědomí to před ním skrývala. Viděla všechny útržky a nedovolila jim vyjít na povrch. Bylo to porušení dohody. Bylo to nesnesitelné a on nedokázal pochopit proč!

„Jacobe, jsi v pořádku?“ Helenin hlas se vrátil. Tázavě se na něj dívala. Přes její rameno viděl Cullu, jak na ně hledí od potravinových automatů.

„Helene,“ vyhrkl. „Poslouchej, u pilotního panelu jsem nechal malou krabičku s pilulkami. Jsou na bolesti hlavy, které občas mívám… mohla by ses mi, prosím tě, po ní podívat?“ Sáhl si na čelo a zatvářil se trpitelsky.

„No ovšem… jistě,“ dotkla se jeho paže. „Co kdybys šel se mnou? Můžeš se natáhnout. Popovídáme si…“

„Ne,“ vzal ji za ramena a jemně ji natočil správným směrem. „Prosím tě, jdi ty. Počkám tady.“ Zuřivě potlačil paniku, která se o něj v tu chvíli pokoušela, jen aby ji dostal pryč.

„Dobře, hned jsem zpátky,“ odpověděla Heléne. Odešla a Jacob si ulehčeně oddychl. Většina přítomných měla podle platných příkazů své ochranné brýle za opasky. Schopná a výkonná komandantka deSilva si je zapomněla na svém lehátku.

 

Když ušla asi deset metrů k místu určení, začalo to Helene vrtat hlavou.

Jacob nikdy u pilotního panelu žádné pilulky nenechal. Kdyby ano, věděla bych to. Chtěl se mne zbavit! Ale proč?

Ohlédla se. Jacob se právě odvracel od potravinového automatu s proteinovým rohlíkem. Usmál se na Martinovou a kývl na Chena, pak zamířil kolem Fagina ven na otevřenou palubu. Za ním, poblíž průchodu ke gravitační smyčce, stál Culla a pozoroval skupinu zářícíma očima.

Jacob vůbec nevypadal, že by ho bolela hlava! Helene se cítila dotčená a zmatená.

Dobrá, když mě tam nechce, nic se neděje. Budu předstírat, že se dívám po těch jeho zatracených pilulkách!

Už už se obracela, když najednou Jacob zakopl o jeden z Faginových kořenových oddenků a rozplácl se na palubě. Proteinový rohlík se odrazil a zastavil o skříň parametrického laseru. Než stačila zareagovat, byl Jacob opět na nohou, na tváři rozpačitý úsměv. Udělal krok, aby sebral svůj rohlík. Jak se pro něj sehnul, ramenem zavadil o hlaveň laseru.

Prostor okamžitě zaplavilo modré světlo. Zaječely poplašné sirény. Helene si instinktivně zakryla oči předloktím a sáhla k pasu pro brýle.

Nebyly tam!

Tři metry od ní bylo její lehátko. Dokázala si vybavit, kde přesně je a kde díky své hlouposti nechala brýle ležet. Zamířila k němu, sáhla po nich a vzápětí se napřímila, ochranné brýle na očích.

Všude kolem zářily jasné body. P-laser se vychýlil z roviny kolmé na rádius lodi a jeho paprsek se odrážel od konkávního povrchu pláště sluneční lodi na všechny strany. Záblesky modulovaného „kontaktového kódu“ poletovaly po palubě i kopuli.

Na palubě, poblíž automatů s občerstvením, zahlédla zmítající se těla. Nikdo se však k P-laseru nepřiblížil, aby ho vypnul. Kde vůbec jsou Jacob s Donaldsonem? Nebyli v prvním okamžiku oslepeni?

Nedaleko průchodu ke gravitační smyčce zápasilo několik postav. V záblescích mrtvolného světla si všimla, že to jsou Jacob Demwa, šéfinženýr… a Culla. Snažili se… Jacob se snažil natáhnout tomu cizinci přes hlavu pytel!

Nebyl čas rozvažovat, co teď. Helene se nepotřebovala rozhodovat, zda zasáhnout do toho záhadného zápasu či eliminovat možné nebezpečí pro její loď. Uhýbajíc před tenkými paprsky, které křižovaly prostor paluby, rozběhla se k P-laseru a vytrhla ho ze zásuvky.

Světelné záblesky rázem zmizely; až na jeden, který se časově shodl s výkřikem bolesti a žuchnutím poblíž průchodu. Sirény zmlkly a náhle bylo slyšet jenom sténání.

„Kapitáne, co to bylo? Co se děje?“ ozval se hlas pilota v interkomu. DeSilva sáhla po mikrofonu u nejbližšího lůžka.

„Hughesi,“ řekla rychle. „Jaké je postavení lodi?“

„Postavení nominální, kapitáne. Ale ještě štěstí, že jsem měl nasazené brýle! Co se to tam k čertu dělo?“

„Uvolnil se P-laser. Pokračujte jako dosud. Držte se za stádem. Za chvilku jsem u vás.“ Vrátila mikrofon na místo, zvedla hlavu. „Chen, Dubrowsky! Podejte hlášení!“ vykřikla a civěla kolem sebe do tmy.

„Tady, kapitáne!“ ozval se Chenův hlas. Helene zaklela a strhla si brýle. Chen byl za průchodem. Skláněl se nad postavou ležící na palubě.

„To je Dubrowsky,“ řekl. „Je mrtvý. Vypálilo mu to mozek.“

 

Doktorka Martinová se krčila za Faginovým silným kmenem. Jak Helene spěchala kolem, Kanten tiše hvízdl.

„Jste vy dva v pořádku?“ zeptala se.

Fagin vydal dlouhý akord, který vzdáleně připomínal legatové „ano“. Martinová vyjeveně přikývla, nepřestávala však svírat Faginův kmen. Brýle měla přes obličej šejdrem. Helene jí je sňala.

„Tak pojďte, doktorko. Máte tu pacienty.“ Zatáhla Martinovou za předloktí. „Chene! Jděte do mé kanceláře a přineste lékárničku! Poklusem!“

Martinová se začala zvedat, pak se jí podlomily nohy a zavrtěla hlavou.

Helene zaťala zuby a vší silou trhla za paži, kterou pevně svírala, až ji s heknutím prudce postavila. Martinová nejistě zavrávorala.

Helene ji pleskla přes tvář. „Proberte se, doktorko! Pomozte mi s těmi lidmi, nebo vás snad zakousnu!“ Vzala ji za paži a podepírala ji těch několik metrů k místu, kde leželi Jacob Demwa a šéftechnik Donaldson.

Jacob zasténal a pohnul se. Když si sundal ruku z tváře, zaplavil Helene pocit úlevy. Popáleniny byly povrchové a nezasáhly oči. Jacob měl nasazené brýle.

Vedla Martinovou dál k Donaldsonovi a přiměla ji, aby se posadila. Šéfinženýrovi se přes levou stranu obličeje táhla ošklivá vypálená brázda. Levé sklo brýlí bylo roztříštěné.

Přiběhl Chen s lékárničkou.

Doktorka Martinová se od Donaldsona odvrátila a otřásla se. Pak vzhlédla a uviděla Chena s lékařským kufříkem. Natáhla po něm ruce.

„Budete potřebovat pomoc, doktorko?“ zeptala se Helene.

Martinová začala rozkládat nástroje po palubě. Zavrtěla hlavou, aniž vzhlédla.

„Ne. Mlčte.“

Helene si zavolala Chena. „Jděte se podívat po LaRoqueovi a Cullovi. Až je najdete, podejte hlášení.“ Muž odběhl.

Jacob znovu zasténal a pokoušel se vzepřít. Z nedaleké fontánky vzala Helene žínku a navlhčila ji. Poklekla vedla něj a položila si jeho hlavu do klína.

Jemně se dotkla spálenin a Jacob sebou bolestně cukl.

Zasténal a dotkl se rukou temene hlavy. „Mělo mě to napadnout. Jeho předchůdci skákali ze stromu na strom. Musí mít sílu jako šimpanz. A přitom se zdá tak slabý!“

„Můžeš mi říct, co se tu vlastně stalo?“ zeptala se tlumeným hlasem.

S hekáním šmátral Jacob levou rukou pod sebou. Tucetkrát za něco zatáhl a nakonec vytáhl velkou brašnu, ve které přišly ochranné brýle. Podíval se na ni a odhodil ji.

„Cítím se, jako když mám ošmirglovanou hlavu,“ zaúpěl.

Sedl si, chvilku se kymácel s rukama připlácnutýma k hlavě, pak je nechal klesnout.

„Culla tu čirou náhodou neleží někde v bezvědomí, co? Doufal jsem, že se ze mne stal bojechtivý maniak, po tom, co jsem dostal takovou, až se mi zatočila hlava, jak se ale zdá, normálně jsem zhasl.“

„Nevím, kde je Culla,“ odpověděla Helene. „Ale, o co… ?“

V interkomu zaburácel Chenův hlas.

„Kapitáne? Našel jsem LaRoquea. Je v pořádku. Po pravdě řečeno, ani neví, že se něco dělo!“

Jacob se přesunul k doktorce Martinové a začal k ní naléhavě hovořit. Helene vstala a zamířila k palubnímu telefonu vedle bufetu.

„Viděl jste Cullu?“

„Ne, kapitáne, není po něm ani stopy. Musí být na odvrácené straně.“ Chen ztišil hlas. „Měl jsem pocit, že došlo k nějaké rvačce. Už víte, co se stalo?“

„Přijdu tam, až budu něco vědět. Zatím byste měl vystřídat Hughese.“

Jacob k ní přistoupil.

„Donaldson bude v pořádku, potřebuje ale nové oko. Poslouchej, Helene, musím jít za Cullou. Půjč mi někoho z posádky, ano? A pak bys nás odtud měla co nejrychleji dostat.“

Prudce se k němu otočila. „Právě jsi zabil jednoho z mých lidí! Dubrowsky je mrtvý! Donaldson je oslepený a ty po mně ještě chceš, abych ti dala někoho dalšího, abys s ním mohl týrat ubohého Cullu ještě víc? Co je to za šílenost?“

„Nikoho jsem nezabil, Helene.“

„Já jsem tě viděla, ty nemotorný nemehlo! Vrazil jsi do laseru a ten začal bláznit! A ty s ním! Proč jsi napadl Cullu?“

„Helene…“ Jacob sebou trhl. Dotkl se rukou hlavy. „Není čas nic vysvětlovat. Musíš nás odtud dostat. Nikdo nedokáže říct, co tam dole vyvede, teď, když ví že víme.“

„Nejdřív chci vysvětlení!“

„Já… do toho laseru jsem vrazil schválně… já…“

Helene padl lodní oděv natolik těsně, že by Jacoba nikdy nenapadlo, že u sebe bude mít tu maličkou omračovací pistoli, která se jí právě objevila v ruce. „Jen pokračuj, Jacobe,“ řekla vyrovnaným hlasem.

„… Pozoroval mě. Věděl jsem, že pokud na sobě dám znát, že jsem pochopil, oslepí nás všechny v jediném momentě. Poslal jsem tě pryč, abys zůstala stranou, a šel jsem pro tu brašnu od brýlí. Strčil jsem do laseru, aby se uvolnil a zmátl ho… všechny ty laserové záblesky…“

„A zabil jsi a zmrzačil moje lidi!“

„Poslouchej, ty natvrdlá huso!“ Jacob se nad ní tyčil. „Já jsem ten paprsek stáhl. Možná by oslepil, nedokázal by však spálit!

A teď, jestli mi nevěříš, klidně mě uspi! Dej mě svázat! Jenom nás odtud dostaň, než nás Culla pozabíjí všechny!“

„Culla…“

„Jeho oči, ksakru! Kumarin! Jeho ‘doplňkem výživy‘ je barvivo, které se používá do laserů! To on zabil Dubrowskyho, když se snažil pomoct Donaldsonovi a mně!

O té laserové rostlině na jeho domovské planetě lhal! Druh Pring má svůj vlastní zdroj koherentního světla! Celou dobu promítal ‘dospělou‘ formu slunečních duchů! A… můj bože!“ Jacob udeřil pěstí do vzduchu.

„… jestliže je jeho projektor dostatečně citlivý, aby promítl falešné „duchy“ na vnitřní stranu pláště lodi, musí být dost dobrý, aby ovlivnil optické informace Knihovnou konstruovaných počítačů! To on naprogramoval počítače, aby odhalily LaRoquea jako dohledáře. A… a já jsem stál vedle něj, když naprogramoval Jeffovu loď na sebedestrukci! Po celou tu dobu, co jsem obdivoval ty pěkný světýlka, krmil počítač příkazy.“

Helene ucouvla a odmítavě vrtěla hlavou. Jacob se jí o krok přiblížil, rozložitý, ruce zaťaté v pěst, jeho tvář však byla maska vlastních výčitek.

„Proč byl Culla vždycky první, kdo zahlédl humanoidní duchy? Proč nebyli spatřeni žádní, když byl s Keplerem na Zemi? Proč jsem jen nepřemýšlel už tenkrát, při tom prověřování totožnosti, o Cullových důvodech, nechat si na vlastní přání přečíst svou „sítnici“!“

Slova přicházela příliš rychle. Helene vraštila obočí ve snaze přemýšlet.

Jacobovy oči úpěnlivě prosily. „Helene, musíš mi prostě věřit.“

Zaváhala a pak vykřikla: „Ach, k čertu!“ a vrhla se k interkomu.

„Chene, rychle odtud pryč! Nestarej se o výzvu k připoutání, prostě tam vraž maximální tah a vyžeň časovou kompresi! Než dvakrát mrknu, chci vidět černou oblohu!“

„Samo, kapitáne!“ přišla odpověď.

Loď se proti nim vzepjala, neboť kompenzační pole byla dočasně přemožena, až Helene a Jacob zavrávorali. Komandantka setrvávala u interkomu.

„Každý, bez výjimky, bude mít od této chvíle nepřetržitě nasazené ochranné brýle. A prosím, aby se každý co nejrychleji připoutal. Hughesi, hlaste se u průchodu ke gravitační smyčce, poklusem!“

Toroidé venku je začínali míjet zvýšenou rychlostí. Jak jeden tvor za druhým mizeli pod okrajem paluby, jejich vlastní okraje jasně zazářily, jako by jim dávali sbohem.

 

„Taky mě to mělo napadnout,“ řekla Helene deprimovaně. „Místo toho jsem vypnula P-laser a nejspíš mu umožnila utéct.“

Jacob ji krátce a tvrdě políbil, že ještě chvilku cítila, jak jí hoří rty.

„Nemohla jsi to vědět. Na tvém místě bych udělal totéž.“

Dotkla se rtů a pohlédla za něj na tělo Dubrowského. „Poslal jsi mě pryč, protože…“

„Kapitáne,“ přerušil ji Chenův hlas. „Mám problémy s vyřazením časové komprese z automatického chodu. Můžu si tu nechat Hughese, aby mi s tím pomohl? Kromě toho jsme právě ztratili maserové spojení s Hermem.“

Jacob jen pokrčil rameny. „Nejdřív maserové spojení, aby se ani slovo nedostalo ven, potom časová komprese, potom gravitační pohon a nakonec stáze. Pokud ani to nebude stačit, myslím, že posledním krokem bude zničení clon. Stačit by to ale mělo.“

Helene stiskla tlačítko interkomu.

„Zamítnuto, Chene. Chci Hughese teď hned! Udělej, na co sám stačíš.“ Přerušila spojení.

„Jdu s tebou.“

„Ne, nejdeš,“ odpověděl. Nasadil si ochranné brýle a zvedl z podlahy brašnu. „Když bude Culla chtít, usmaží nás všechny tři, a to doslova. Ovšem, když se mi podaří aspoň zčásti překazit jeho úmysly, ty jsi jediná, kdo má naději nás z toho dostat. A teď mi, prosím tě, dej tu bouchačku, mohla by se hodit.“

Helene mu ji podala. Dohadovat se za těchto okolností by bylo směšné. Jacob převzal velení. Ji samotnou vůbec nic nenapadalo.

V poklidném předení lodi nastala změna, přešlo v tiché, nepravidelné hučení.

Na Jacobův tázavý pohled Helene odpověděla:

„To je časová komprese. Právě nás začal zpomalovat. Už nám nezbývá moc času, a to v nejednom směru.“