Charles Bukowski

EREKCE, EJAKULACE, EXHIBICE A DALŠÍ PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DÉŠŤ ŽENSKEJCH

včera, což byl pátek, bylo pošmourno a deštivo, a já si pořád říkal, zůstaň střízlivej, člověče, nepoddávej se tomu, a vyšel jsem ze dveří na trávník domácích a na poslední chvíli jsem se přikrčil, abych se vyhnul fotbalovýmu míči hozenýmu nějakým budoucím ligovým zadákem (1975 - 1975?), a pomyslel jsem si, ježíšikriste, vždyť už tu máme za chvilku rok 1984, vzpomínám si, jak jsem četl tu knížku, říkal jsem si, no dobře, 1984, do Číny to je deset milionů kilometrů, a tady to máme přímo před očima, nechybělo moc a byl jsem mrtvej, připravenej, lámal jsem si hlavu, jak přijít k tučnýmu vejvaru, nachystanej to rozbalit. pošmourno a deštivo - umrlčí komora, tmavá smradlavá umrlčí komora: Los Angeles, Kalifornie, pozdě odpoledne, pátek, Čína deset kilometrů daleko, rýže s očima, blijící psi smutku - pošmourno a deštivo, do prdele! - a já si vzpomněl, jak jsem si jako dítě říkal, že bych se chtěl dožít roku 2000, myslel jsem si, že to bude něco nádhernýho, když můj fotr ze mě denně třískal duši, ale už tu touhu nemám - je jeden den z mnoha, VÁLKA, pošmourno a deštivo - zůstaň střízlivej, člověče, nepoddávej se tomu, a tak jsem nasedl do auta, ojetýho, a jeli jsme spolu, sežralo pět z dvanácti mejch vejplat, a pak jsem jel dolů po bulváru Hollywood na západ, po té nejdepresivnější ze všech ulic na světě, střepy skla nicoty, byla to ta jediná ulice, která mě opravdu dokázala vzteknout, a já si uvědomil, že jsem vlastně chtěl na Sunset, což bylo ale přibližně stejně zlý, a tak jsem odbočil na jih, všichni se zapnutýma zapnutýma zapnutýma stěračema a za okny ty TVÁŘE! - uf! - a vjel jsem na Sunset, jel ještě o jeden blok dál na západ, našel obecní holobyty, zastavil vedle červenýho chevroletu s bledou blondýnkou a blondýnka i já jsme na sebe vzájemně jen lhostejně a s nenávistí zírali - tu bych omrdal, pomyslel jsem si, na poušti, kde by nikdo nebyl, a ona po mně koukala a říkala si, tomu bych dala v kráteru vyhaslé sopky, kde by nikdo nebyl, a já odtušil: "DO PRDELE!", nastartoval jsem, zařadil zpátečku a pokračoval pryč odtud, bylo pošmourno a deštivo, žádnej servis, mohli jste tam sedět hodiny a nikdo se vás nezeptal, co si přejete, jen občas jste zahlédli mechanika, jeho žvýkající hlava někdy vykoukla z nějaké díry, byl to úžasnej člověk! - a když jste se ho na něco zeptali, naštval se - měli jste si jít za vedoucím, jenže vedoucí servisu se pořád někde skrýval - bál se mechanika taky a nechtěl mu přidělávat příliš mnoho práce. celá ta hrůzyplná odpověď vlastně zněla NIKDO NIC NEMŮŽE UDĚLAT - básníci nedokážou psát poezii, automechanici nedokážou opravit auta, zubaři nedokážou trhat zuby, holiči nedokážou stříhat vlasy, chirurgové to serou s nožem, pračky vám roztrhají košile a povlečení a poztrácejí ponožky; v chlebu i ve fazolích nacházíte kamínky, který vám ulomí kus zubu; hráči americkýho fotbalu jsou zbabělci, telefonní opraváři znásilňují děti; primátoři, guvernéři, generálové, prezidenti mají asi tolik rozumu jako slimáci chycení do pavučiny. a dál a dál. pošmourno a deštivo, zůstaň střízlivej, nepoddávej se tomu, jel jsem do servisu k Bierovi a obrovskej černej hajzl s doutníkem v hubě se ke mně rozběhl: "HELE! NO TY! TY TAM! TADY NEMŮŽEŠ PARKOVAT!"

"poslyšte, já přece vím, že tady nemůžu parkovat! chci jenom mluvit s vedoucím servisu. vy jste snad vedoucí servisu?"

"NE! CO TĚ NEMÁ, ČLOVĚČE! JÁ NEJSEM ŽÁDNEJ VEDOUCÍ SERVISU! ČLOVĚČE, ALE TADY NEMŮŽEŠ PARKOVAT!"

"dobře, tak kde najdu vedoucího servisu? hraje si na záchodku se svým pinďou?"

"MUSÍŠ ZPÁTKY A ZAPARKOVAT TÁMHLE NA PARKOVIŠTI!"

vycouval jsem a zaparkoval venku na parkovišti. vystoupil jsem a šel zpátky, postavil se k malé přepážce, na níž byla cedulka "Vedoucí provozu". dovnitř vjela nějaká ženská, trochu vykolejená, obrovský nový auto, dveře nedovřený, snažila se autem vymanévrovat, vypadala divoce, vystoupila, auto vyfiknutý, krátkou kratičkou sukýnku, dlouhý šedivý punčochy, šaty vysoko vyhrnutý kolem boků, jak vystupovala z auta, zíral jsem na ty nohy, blbá kunda, takový nohy, hmm, a jen tam stála, blbá a vykolejená a v tu chvíli PŘICHÁZÍ vedoucí provozu ze záchodu: "ČÍM VÁM POSLOUŽÍM, MADAM? CO VÁS TRÁPÍ? BATERIE? NEDOBÍJÍ? "a okamžitě si odběhl pro montérky a vrací se a veze na vozíku baterii, ptá se jí, jak se otvírá kapota, a já tam stál a díval se, jak si hrají s kapotou, prohlížel jsem si její nohy a zadek a myslel si: blbé jsou ta nejlepší šoustačka, protože je člověk může nenávidět - mají dar těla a mozek mouchy.

konečně se jim podařilo kapotu zvednout a on připojil baterii z auta ke své baterii a řekl jí, ať nastartuje. nastartovala na třetí nebo snad čtvrtej pokus, potom zařadila rychlost a pokusila se ho přejet, když odpojoval kabely, málem se jí to podařilo, ale on zůstal stát pevně na nohách. "ZATÁHNĚTE RUČNÍ BRZDU! ZAŘAĎTE? NEUTRÁL!" Fakt blbá husa, pomyslel jsem si, kolik asi odrovnala chlapů? obrovský náušnice, rudá rtěnka jak z poštovní známky. střeva plný sraček.

"VÝBORNĚ, TEĎ VYCOUVEJTE ZA BUDOVU! SPRAVÍME VÁM TO!"

běžel podél auta, strkal jí hlavu do okénka a při couvání jí zíral na nohy. "TO JE ONO, TO JE ONO, COUVAT, COUVAT!" a hleděla hleděl. zabočila za roh a on tam zůstal stát.

vedoucímu provozu i mně stál. odlepil jsem se od stěny, o kterou jsem se opíral. "HEJ!"

"CO JE?" řekl.

"POTŘEBUJU POMOCT!" řekl jsem a blížil jsem se k němu, pořád ještě s tvrdým. díval se na mě cize.

"JAK POMOCT?"

"geometrii a vyvážit kola."

"HEJ! HERITITO!"

přiběhl Japončík.

"geometrii a vyvážit kola," řekl jsem Herititovi.

"dejte mi klíče."

podal jsem Herititovi klíče. nevadilo mi to. vždycky jsem měl u sebe dvoje nebo troje klíče. byl jsem neurotik.

"Comet, model 1962," řekl jsem mu.

Heritito zamířil ke Cometu, model 1962, a vedoucí servisu odešel na záchod. já se vrátil ke stěně a pozoroval provoz na silnici; byla zácpa, hrozivá únava a vyčerpání v temném Los Angeles, v mrholícím drobném dešti, temno 20 let po roce 1984, celá ta chorobná kouzelná společnost šílená jako narozeninový dort předhozený mravencům a švábům, pošmourný zasraný déšť, Heritito si přistavil můj modrý Comet, pět z dvanácti mejch vejplat, na rampu a pták mi ochabl.

díval jsem se, jak sundává kola a odešel jsem se projít. dvakrát jsem obešel blok, potkal 200 lidí a nepodařilo se mi spatřit jedinou lidskou bytost. prohlížel jsem si výklady obchodů a ve výkladech nebylo vůbec nic, co bych chtěl. ale u každé věci byla cenovka. kytara. co bych, do prdele, dělal s kytarou? mohl bych ji spálit. gramofon. televize. rádio. na nic, na nic. samej šmejd. věci dobrý na to, aby si člověk zasral mozek. dají vám pecku jako dvoukilová rudá rukavice. bum. a koupíte ji.

Heritito byl docela dobrej. za půl hodiny už ho měl z rampy dole. zaparkovaný.

"hej, to je výborný, kde mám zaplatit?"

"ale ne, to bylo teprve vyvážení. teď to ještě musíme dát na geometrii. před váma je ještě jedno auto."

"aha."

večer byly dostihy a já doufal, že stihnu první o půl osmé. potřeboval jsem prachy a určitě jsem v tom byl dobrej, ale taky mi zabralo půl hodiny před dostihem, než jsem si připravil svoje sázky, potřeboval jsem proto nejpozději o půl sedmé vyrazit. déšť, pošmournej déšť, nepohoda. třináctýho činže. čtrnáctýho alimenty, patnáctýho splátka na auto. musel jsem na koníčky; bez nich taky můžu zbankrotovat. vůbec nechápu, jak to, do prdele, dělají jiní. je to na hovno. během čekání jsem zašel do obchodu a koupil si čtvery spodky za pět dolarů. vrátil jsem se, hodil si je do kufru, kufr jsem zamknul, ježíšikriste, mám od kufru jenom JEDEN klíč! to není pro neurotika dobrý. zamířil jsem do boudy, kde vyráběli klíče. málem mě přejela jedna couvající ženská. vrazil jsem jí hlavu do okýnka a zíral jí na nohy, měla purpurově rudý podvazky a strašně bledou pokožku: "dávejte pozor, kam jedete," pravil jsem k jejím nohám, "vždyť jste mě málem zabila!" její obličej jsem nikdy neviděl. vytáhl jsem hlavu z okénka a pokračoval v cestě do výroby klíčů. nechal jsem si udělat druhej klíč. když jsem platil, příběhla nějaká stará ženská: "hej, nemůžu vyjet kvůli jakýmusi náklaďáku!"

"mě to nijak nesere," řekl chlap, co vyráběl klíče.

byla prostě trochu moc stará. boty bez podpatku. šílenej pohled v očích. velký plochý umělý zuby. sukni do půli lýtek. miluj, miluj, miluj bradavice svý babičky.

podívala se na mě: "co mám dělat, pane?"

"zkuste Armádu spásy," odpověděl jsem jí a šel. možná před dvaceti lety. měl jsem svůj klíček. pořád ještě pršelo. pokoušel jsem se nasunout klíček na klíčenku, když náhle se objevila další v minisukních a s deštníkem. u minisukně se předpokládá, že budete nosit ty zvláštní asexuální punčochy, který jsou nahoře odporně tlustý, nebo punčocháče s kalhotkami; ale tahle byla oblečená staromódně - vysoký podpatky, dlouhý nylonový punčochy lehce přes zadek, a byla úžasně stavěná. kristebože, všichni se za ní otáčeli, byl to kráčející šílený sex utržený ze řetězu, ruka s klíčenkou se mi roztřásla a já zíral, jak se v dešti ke mně pomalu blíží a usmívá se. utekl jsem i s klíčenkou za roh. chci vidět tu prdel, až půjde kolem, říkal jsem si. ale prdel zahnula taky za roh a prošla pomalu kolem mě, vlnila se mladá a nádherná a přímo si o to koledovala. doběhl ji dobře oblečený mladík. zavolal na ni jménem. "jsem strašně rád, že tě vidím!" řekl. mluvil a mluvil a ona se usmívala. "doufám, že ti bylo dnes v noci dobře!" řekla. ojížděl ji? chlap úplně šílel. podařilo se mi nasunout klíček na klíčenku a sledoval jsem ji do obchodu. díval jsem se, jak se pohupuje v bocích, jak se vlní uprostřed samoobsluhy a všichni mužští otáčejí hlavy a říkají si: "ježíšikriste, podívej se na to!"

šel jsem k řezníkovi a vzal si číslo. potřeboval jsem maso. zatímco jsem čekal, všiml jsem si, že se vrací. potom se opřela o zeď a stála tam asi čtyři metry ode mě, dívala se na mě a usmívaly se. pohlédl jsem dolů do své dlaně. měl jsem číslo 92. stála tam a čekala. dívala se na mě. na světáka. cosi mě opustilo. třeba má velkou kundu, pomyslel jsem si. nepřestávala mě pozorovat a usmívat se. měla pěkný obličej, téměř krásný. jenže já musel stihnout start prvního dostihu o půl osmé večer. nájem třináctýho, alimenty čtrnáctýho, splátka na auto patnáctýho, čtvery spodky za 5 dolarů, geometrie, první dostih první dostih, číslo 92, BOJÍŠ SE JÍ, NEVÍŠ, CO MÁŠ DĚLAT, JAK SE CHOVAT, BOJÍŠ SE, SVĚTÁKU, NENACHÁZÍŠ SLOVA, PROČ SE TO ALE MUSÍ STÁT ZROVNA V ŘEZNICTVÍ? a budou s tím jenom potíže. bude určitě šílená, to přece víš. bude se chtít k tobě nastěhovat. v noci bude chrápat, bude házet noviny do záchodu, bude chtít šoustat osmkrát týdně. bože, to je příliš, ne ne ne ne ne, musím stihnout start toho prvního dostihu.

přečetla mě. došlo jí, že jsem macho. náhle prošla kolem mě. 68 chlapů jen zíralo a mělo sny o slávě. pustil jsem to. starý. jsem starý. patřím na hnůj. chtěla mě. jen si jdi na ty svý koníčky, stařečku. jdi si koupit to svoje maso, číslo 92.

"92," řekl řezník a dostal jsem půl kila mleté kýty, malou kotletu a kus na biftek. zabal si do toho ptáka, staříku.

vyšel jsem do deště zpátky k autu, otevřel jsem kufr, hodil maso dovnitř a zase jsem si stoupl ke stěně, vypadal jsem světácky, pokuřoval cigaretu, čekal jsem, až mi dají auto na rampu, čekal jsem na start prvního dostihu, ale věděl jsem, že jsem selhal, selhal jsem v jednoduchém úkolu, propásl jsem dobrou příležitost, dar z nebes v tomhle zasraném deštivém dni v Los Angeles, v pátek, který se schyloval k večeru, kolem pořád jezdila auta se zapnutými stěrači, za skly nebyly žádné tváře a já, Bogart, já, jediný živý, jsem se krčil u zdi jako debil, se svěšenými rameny, benediktinští mniši, kteří se divoce smějí při pití vína, všechny škrábající se opice, rabíni žehnající nakládaným okurkám a buřtíkům; drsný muž akce - Bogart, opírající se o zeď obchodního domu Biers-Sobuck, žádný šoustání, žádná odvaha, prší prší prší, v prvním dostihu vsadím na Lumber Kinga a výhru vsadím na Wee Herba; a přišel mechanik, sedl si do auta a vyjel s ním na rampu a já se podíval na hodiny - půl šesté, bude to tak tak, ale nějak už na tom tolik nezáleželo. odhodil jsem cigaretu na zem před sebe a zůstal na ni zírat. rudý oharek mě také pozoroval. potom ho déšť uhasil a já se vydal za roh najít nějakou hospodu.