Charles Bukowski

EREKCE, EJAKULACE, EXHIBICE A DALŠÍ PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NOČNÍ ULICE ŠÍLENSTVÍ

zůstali jsme z opilecké partičky u mě doma s tím hochem sami dva, seděli jsme tam, když někdo najednou začal venku troubit na houkačku, bylo to hlasité NAHLAS NAHLAS, zpívejte nahlas, všechno se nakonec v hlavě nějak srovná. svět je v koncích, tak jsem jen dál seděl u svýho pití, pokuřoval jsem doutník a na nic nemyslel - básníci odešli, básníci se svými ženami odešli, bylo to docela příjemné i s tím houkajícím klaksonem. srovnávání. básníci se navzájem osočovali z nejrůznějších zrad, ze špatného psaní, z toho, že už nemají co říct; každý z nich si přitom nárokoval lepší přijetí, že píše líp než ten a ten a tak dál. řekl jsem jim, že by potřebovali 2 roky v uhelných dolech nebo v ocelárnách, ale oni dál brebentili, zákeřní, afektovaní, primitivní a většinou mizerní spisovatelé. teď byli pryč. doutník byl dobrý. seděl tam jeden hoch. právě jsem napsal předmluvu k jeho druhé sbírce básní. nebo k první? to je jedno.

"poslouchej," řekl hoch, "pojďme ven a řekneme jim, ať se na to vyserou. řekni mu, aby si tu houkačku strčil do prdele."

hoch nebyl špatný spisovatel, uměl se smát sám sobě, což je někdy známka jisté velikosti nebo přinejmenším známka, že máte šanci skončit jako něco jiného než vycpaný literární hovno. svět je plnej vycpanejch literárních hoven, který pořád mluvěj o tom, jak se potkali ve Spoletu s Poundem nebo v Bostonu s Edmundem Wilsonem nebo s Dalím ve spodkách nebo s Lowellem u něj na zahradě; sedí v župáncích, nechají vás naparovat se a TEĎ jste k NIM promluvili, aha aha. "…když jsem se naposled viděl s Burroughsem…" '"Jimmy Baldwin, jak ten byl, ježíšikriste, opilej, museli jsme ho vyvést na jeviště a opřít o mikrofon…"

"půjdeme ven a řekneme jim, ať si ten klakson strčí do prdele," řekl hoch, ovlivněný mýtem Bukowského (já jsem ve skutečnosti zbabělec) a Hemingwayem a Humphreyem B. a Eliotem ve shrnutých spodkách. tak. bafal jsem z doutníku. klakson ječel pořád dál. HLASITÉ KUKÁNÍ.

"ta houkačka mi nevadí. nikdy nechoď na ulici, když jsi pil 5, 6 nebo 8 hodin v kuse. pro takový, jako jsme my, mají už předem přichystaný klece. myslím, že bych už další klec nesnesl, žádnou tu jejich zasranou klec. postavil jsem si jich dost sám."

"jdu jim říct, aby toho nechali," řekl hoch.

hoch byl pod vlivem supermana, člověk a Superman. líbili se mu urostlí chlapi, tvrdí a vražední, sto devadesát centimetrů, sto deset kilo, chlapi, kteří píšou nesmrtelnou poezii. potíž byla jen v tom, že velcí hoši byli všichni nenormální a byli to rozmazlení buzíci s nalakovanými nehty, kteří jen psali drsňácký básně. jedinej chlápek, kterej splňoval hochovy představy o hrdinovi, byl John Thomas, a velkej John Thomas se vždycky tvářil, jako by tam hoch vůbec nebyl. hoch byl Žid a velkej John Thomas měl slabost pro Adolfa. já měl rád oba a já moc lidí rád nemám.

"poslyš," řekl hoch, "já jim jdu říct, ať si to strčí někam."

můj ty bože, hoch byl sice velkej, ale trochu obtloustlej, jídlo moc nezanedbával, ale uvnitř byl měkkej, laskavej, vystrašenej a plnej obav, a taky trochu bláznivej jako my všichni, nikdo z nás to nakonec nedokázal, a tak jsem řekl: "vykašli se na ten klakson, chlapče. stejně to nevypadá, že by na to troubil nějakej chlap. zní to jako ženská. mužskej přestane houkat a pak zase začne, hudebně vyhrožuje. ženská se prostě o klakson opře. a výslednej zvuk je jedna velká ženská psychóza."

"mě to sere!" řekl hoch a vyběhl ze dveří.

a co je komu po tom? pomyslel jsem si. co na tom vadí? lidi neustále dělají kroky, které jim nikdo nemůže mít za zlé. když uděláte nějaký krok, všechno musí být matematicky spočítané. to se naučil Hem na býčích zápasech a funkčně to vložil do svýho díla. já se to naučil na dostizích a funkčně to vložil do svýho života. staří dobří Hem a Buk.

"haló, Hem? u telefonu Buk."

"ach, Buk, jsem tak rád, že voláš."

"myslel jsem, že bych skočil pro nějaký pití."

"to by bylo výtečný, chlapče, ale jak vidíš, panebože, dalo by se říct, že jsem tak trochu z ruky."

"ale proč jsi to udělal, Ernie?"

"četls moje knížky. tvrdí se, že jsem se zbláznil, že jsem měl jakýsi představy. střídavě pořád ve cvokárně. tvrděj, že jsem si vymyslil, jak mně odposlouchávají telefon, potom jsem si vymyslil, že mám za zadkem CIA, že mě sledují a pozorují. víš, já nebyl nikdy moc na politiku, ale vždycky jsem se tahal s levičákama. válka ve Španělsku, všechny ty blbosti."

"jo, většina tvejch literárních postav inklinuje doleva. vypadá to romanticky, ale může se z toho vyvrbit pěkná past."

"já vím. ale popravdě řečeno jsem měl příšernou kocovinu a věděl jsem, že jsem udělal chybu, a když uvěřili na STARCE A MOŘE, bylo mi jasný, že svět je prohnilej."

"já vím. vrátil ses k svýmu původnímu stylu. ale to nebyla skutečnost."

"já věděl, že to není skutečnost. a dostal jsem CENU. a nasadili na mě špehy. a stáří. seděl jsem a chlastal jako starej zmrd, vyprávěl vyčpělý historky komukoli, kdo byl ochotnej poslouchat. musel jsem si ten mozek vystřelit."

"dobře, Erníe, měj se zatím, určitě se uvidíme."

"dobře, Buku, já vím, že přijdeš."

zavěsil. a jak.

šel jsem ven, abych se podíval po hochovi.

byla to stará ženská v novém autě, model 1969. pořád mačkala klakson. neměla nohy. žádný prsa. žádnej mozek. jenom auto z roku 1969 a rozhořčení, obrovský a totální rozhořčení. příjezd k jejímu domku blokovalo zaparkované auto. měla vlastní rodinný dům. já bydlel v jednom z posledních dvorků se slumy na DeLongpre. jednoho dne to domácí za strašlivou sumu prodá a srovnají mě buldozerem se zemí. to je zlý. pořádal jsem večírky, který končily při východu slunce, a ve dne v noci třískal do kláves psacího stroje. ve vedlejším dvoře žil jeden blázen. všechno bylo nádherný. jeden blok na sever a deset bloků na západ jsem mohl chodit po chodníku, na němž se skvěly stopy HVĚZD. nevím, co ta jména znamenají. nechodím do kina. nemám televizi. když mi přestalo hrát rádio, vyhodil jsem je z okna. v opilosti. své, nikoli rádia. v jednom okně mám obrovskou díru. zapomněl jsem, že tam je síť proti hmyzu. musel jsem ji otevřít, a pak teprve rádio vyhodit, když jsem byl později jednou opilý, byl jsem bos a posbíral nohou (levou) všechno sklo, a doktor, aniž mi dal panáka, se mě během řezání chodidla, hledání a odvážného vytahování střepů zeptal: "poslyšte, nechodíte někdy tak trochu bez toho, abyste věděl, co děláte?"

"většinou, člověče."

potom se mi zařízl do nohy tak hluboko, že to nebylo potřeba.

chytil jsem se po stranách stolu a řekl: "ano, pane doktore."

pak už byl trochu laskavější. proč by měli být doktoři lepší než já? nechápu to. tu úskočnou záludnost starýho doktora.

tak jsem byl zase na ulici, Charles Bukowski, přítel Hemingwaye, Ernieho, nikdy jsem nečetl SMRT ODPOLEDNE. kde ji seženu?

hoch řekl té bláznivé ženské v autě, která se jen dožadovala zdvořilosti a vlastnických práv: "odtáhneme to auto, odtlačíme ho z cesty."

hoch mluvil i za mě. teď, když jsem mu napsal předmluvu ke knížce, byl mým pánem.

"hele, chlapče, to auto není kam odtlačit. a mně je to navíc opravdu jedno. já jdu zpátky chlastat." zrovna začínalo pršet. já mám strašně jemnou kůži, jako krokodýl, a k tomu stejnou duši. odešel jsem. do prdele, měl jsem těch půtek plný zuby.

odešel jsem, a když jsem se pak blížil do svý díry ve dvoře, uslyšel jsem, jak na sebe ječí nějaké hlasy. Otočil jsem se.

bylo to tady, nějaký šílený útlý hoch v tričku ječel na tlustýho židovskýho básníka, jemuž jsem právě napsal předmluvu k jeho básničkám. co s tím mělo společnýho bílý tričko? bílý tričko tlačilo mýho zpola nesmrtelnýho básníka pryč. tlačil na něho tvrdě, bláznivá stará ženská se pořád opírala o klakson.

Bukowski, máš snad zase jednou otestovat svůj levej hák? houpeš se jako dveře od stodoly a dokážeš vyhrát tak jednu z deseti rvaček. kdy jsi naposled vyhrál nějakou rvačku, Bukowski? měl bys nosit ženský kalhotky.

dobře, do prdele, s takovými výsledky, jako jsou ty tvoje, už jedna porážka navíc neznamená žádnou velkou hanbu.

začal jsem se vracet, abych svýmu židovskýmu básníkovi pomohl, ale všiml jsem si, že mezitím přinutil bílý tričko k ústupu. potom z věžáku za 20 milionů dolarů, kterej postavili vedle mýho slumu, vyběhla nějaká mladá holka. díval jsem se, jak se jí při běhu v hollywoodské imitaci měsíčního světla vlní prdel.

holka, ukázal bych ti něco, na co nikdy nezapomeneš, na co bys nikdy nezapomněla: solidní devíticentimetrovej rozechvělej a pulzující pták, panebože, ale ona mi nikdy nedala šanci, ta vlnící se prdel uhánějící ke svýmu autu Fiaria nebo jak se to správně píše, model 1968, skočila dovnitř, s kundou umírající po mé poetické duši, sedla si dovnitř, nastartovala, vyjela z příjezdové cesty, málem mě přejela, mě, Bukowského, BUKOWSKÉHO, hmmm, a zajela s tím na podzemní parkoviště pod dvacetimilionovým věžákem. proč si to tam nezaparkovala rovnou? no.

chlápek v bílém tričku pořád ještě běhal kolem bláznivé ženské, můj židovský básník se ke mně vrátil v hollywoodském měsíčním svitu, který nás všechny zaléval jako smradlavá voda z umývání nádobí, sebevražda je tak těžká, možná se náš osud změní, v Penguinu vychází sbírka básní Norse - Bukowski Lamantia… a co?

ženská má volný průjezd na příjezdovou cestu, ale nemůže se mezi auty trefit. dokonce si i špatně najela. pořád couvá a nabírá nárazníkem bílou dodávku, která stojí před ní. při prvním nárazu odcházejí zadní světla. couvá. dupe na plyn. odchází půlka zadních dveří. couvá. dupne na plyn. odchází celý blatník a půlka levého boku, ne, vlastně pravá strana, je to pravá strana. nic víc. příjezdová cesta je volná.

Bukowski - Norse - Lamantia. Penguinka. pro ty druhý dva chlápky je zatraceně dobrý, že jsem v tý knížce s nima.

zase ty odvážný ramena, skřípání plechu o plech. a mezitím se opírá o klakson. bílý tričko se klátí v měsíčním světle a běsní.

"co se děje?" ptám se hocha.

"nevím," připouští nakonec.

"bude z tebe jednou dobrej rabín, ale tomuhle všemu bys měl rozumět."

kluk studuje na rabína.

"já tomu nerozumím," řekl.

"potřebuju se napít," řekl jsem. "kdyby tady byl John Thomas, pozabíjel by je všechny. ale já nejsem John Thomas."

měl jsem se k odchodu, ženská pořád dál vrážela do bílé dodávky a rozbíjela ji na kousky, byl jsem zrovna na odchodu, když v té chvíli přišel starý muž v brýlích a v hnědém kabátě, který na něm schlíple visel, byl to opravdu starej chlap, starší než já, a to znamená fakt starej, přišel blíž a postavil se klukovi v bílém tričku. postavil se? to je to správný slovo, ne?

takže starý muž v brýlích a vlajícím hnědém kabátě přibíhá s velkou plechovkou zelené barvy, musel to být přinejmenším galon nebo možná 5 galonů, nevím přesně, co to znamená, naprosto se mi vytratila zápletka nebo smysl, jestli tady vůbec kdy jaký byl, a starý muž káže tu plechovku po šíleném hochovi v bílém tričku, který běhá dokola po třídě DeLongpre pod odvážně svítícím hollywoodským měsícem, většina barvy ho míjí, ale nějaké cákance ho zasáhnou, především na místě, kde míval srdce, šmouha zelené přes bílou, děje se to rychle, jak už se tak věci dějí rychle, málem rychleji než mrknutím oka a úderem srdce, a právě proto dostáváme o všech událostech tak rozdílné zprávy, o nepokojích, pěstních soubojích nebo o čemkoli podobném, oči ani duše nedokáží udržet krok s frustrující zvířeckou AKCÍ, ale viděl jsem, jak ten starý člověk klesá k zemi, jak padá, myslím, že tomu předcházel úder, ale vím, že k žádnému druhému nedošlo. ženská v autě přestala vrážet do dodávky a troubit, jenom tam seděla a ječela, ječela v nejvyšším možném rejstříku, který znamenal totéž jako její ležení na klaksonu, byla mrtvá a navždy odrovnaná v autě z roku 1969 a nedokázala to pochopit, byla posedlá a zničená, roztrhaná na kusy, a jakási malá částečka její duše kdesi uvnitř si to přece jen uvědomovala - nikdo nakonec neztrácí duši úplně - jenom z ní pošetile odhazují devětadevadesát setin.

bílý tričko se napodruhý do starce skvěle trefilo. rozbilo mu brýle. nechalo ho v hnědém kabátě válet se a zmítat sebou. starý muž vstal a hoch mu dal další ránu, srazil ho na zem, praštil ho ještě jednou, když byl na kolenou, kluk v bílém tričku se dobře bavil.

mladý básník mi řekl: "JEŽÍŠIKRISTE! PODÍVEJ SE, CO DĚLÁ S TÍM STARÝM ČLOVĚKEM!"

"hmm, je to hodně zajímavý," řekl jsem a přál jsem si mít u sebe pití nebo aspoň cigaretu.

odešel jsem zpátky domů. potom jsem uviděl auto lítačky a zrychlil jsem krok. hoch šel za mnou.

"proč se tam nevrátíme a neřekneme jim, co se stalo?"

"protože se nic nestalo kromě toho, že všichni zešíleli, protože jsou úplně umoření ze života. v týhle společnosti se počítají jenom dvě věci: nenechej se přistihnout bez peněz a nenechej se přistihnout s jakoukoli drogou."

"ale to tomu starýma člověku neměl dělat."

"k tomu jsou staří lidi předurčený."

"ale co spravedlnost?"

"vždyť to je spravedlivý: mladí mlátí starý, živí mlátí mrtvý. copak to nechápeš?"

"jenže ty říkáš takový věci, a přitom jsi starej."

"já vím, pojďme dovnitř."

vytáhl jsem pár dalších piv a seděli jsme potichu. skrz stěny bylo slyšet vysílačku z auta té blbé lítačky. dva dvaadvacetiletí kluci s bouchačkou a s pendrekem přijeli, aby na místě rozhodovali o dvou tisících letech idiotského, homosexuálního, sadistického křesťanství.

žádný div, že se cítili dobře, nadití ve svých uniformách z příjemné látky, většina policistů jsou středostavovští úředníci, kteří dostávají biftek dělaný na pánvi a mají ženušku s napůl slušným zadkem a nohama a tichý dům někde ve Srákorárně zabili by vás, aby dokázali, že Los Angeles je v právu, zatýkáme vás, pane, je nám líto, pane, ale musíme to udělat, pane.

2000 let křesťanství a jak to všechno končí? vysílačky v autech lítačky, který se pokoušejí všechno to shnilý svinstvo udržet pohromadě, a co dál? tuny válek, menší nálety, násilníci v ulicích, bitky na nože, tolik šílenců, že na to raději nemyslíte, necháte je radši ovládnout ulice v policejních uniformách nebo bez nich.

šli jsme tedy dovnitř a hoch pořád opakoval:

"hele, půjdeme ven a řekneme policii, co se stalo?"

"ne, chlapče, prosím tě. když jsi opilý, jsi vinen bez ohledu na to, co se děje."

"ale jsou přímo před barákem, pojďme jim to říct."

"není o čem mluvit."

hoch si mě prohlížel, jako bych byl pěkně zasranej zbabělec. jsem. on byl nejdýl ve vězení sedm hodin při nějaké demonstraci na losangeleské univerzitě.

"chlapče, myslím, že večírek skončil."

hodil jsem mu na pohovku deku a on šel spát. já si vzal dvě třetinky piva, obě jsem otevřel, postavil si je na čelo své pronajaté postele, pořádně si přihnul, natáhl se a čekal na svou smrt, jak to musel dělat Cummings, Jeffers, popelář, kamelot, dostihový špeh…

dopil jsem obě piva.

hoch se probudil o půl desáté. nechápu, jak můžou lidi brzo vstávat. Micheline taky vstávala brzo. běhala po domě, zvonila na zvonky, všechny budila. všichni byli nervózní a mlátili do zdí. člověka, který vstává před polednem, jsem vždycky považoval za úplnýho blbce. Norse měl skvělý nápad - sedět v hedvábném županu a v pyžamu a nechat svět, ať si jde svou cestou.

vypustil jsem hocha ze dveří a on odešel do světa. na ulici zasychala zelená barva. Maeterlinckův pták byl mrtvý. Hirschman seděl ve zšeřelém pokoji s krvavým chřípím.

a já napsal další PŘEDMLUVU k další knize čísi poezie. kolik ještě?

"hej, Bukowski, mám tady sbírku básní. myslel jsem si, že by sis ty básničky mohl přečíst a něco mi k tomu říct."

"něco říct? jenže já nemám rád poezii, člověče."

"to nevadí. jenom mi k tomu něco řekni."

hoch byl pryč. potřeboval jsem se vysrat. záchod byl ucpaný; domácí na tři dny odjel. vzal jsem hovno a vložil je do hnědého papírového pytlíku. potom jsem šel ven a nesl si pytlík jako člověk, který jde se svačinou do práce. když jsem šel potom kolem prázdné parcely, pytlík jsem zahodil. tři předmluvy. 3 pytlíky hoven. nikdo nikdy nepochopí, jak Bukowski trpěl.

vracel jsem se domů a snil o ženách ležících na zádech s nohama vzhůru, o věčné slávě. to první by bylo hezčí. a došly mi hnědé pytlíky. mám na mysli papírové pytlíky. v deset hodin dorazil pošťák. dopis od Beilese z Řecka, píše, že tam taky prší.

tak dobře, uvnitř jsem byl zase sám a šílenství noci se proměnilo v šílenství dne. uvelebil jsem se na posteli na zádech, zíral jsem do stropu a naslouchal zasranýmu dešti.