Charles Bukowski

EREKCE, EJAKULACE, EXHIBICE A DALŠÍ PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

FIALOVEJ JAKO KOSATEC

Jedna strana oddělení byla označena A-1, A-2, A-3 a tak dál a drželi tam muže, a druhá strana byla značená B-1, B-2, B-3 a drželi tam ženy. Rozhodli se ale, že je terapeuticky vhodné, abychom se občas vídali, a to byla velice dobrá terapie - šoustali jsme ve skříních, venku na zahradě, za stodolou, všude. Spousta ženskejch tam šílenství jenom předstírala, protože je jejich manželé přistihli s jiným, a celý to byl trik - chtěly, aby jim zase uvěřili, aby je manžílci politovali a aby se pak dostaly ven a dělaly to celé znova. Pak se zase vracely a pak šly zase ven a tak dál. Když ale byly holky zavřené uvnitř, musely to mít, a my dělali všechno, abychom jim v tom pomohli. A zaměstnanci měli pochopitelně spoustu práce - doktoři souložili se setřičkama a zřízenci ojížděli jeden druhýho, takže sotva věděli, co děláme my. Bylo to výborný.

Víc šílenců jsem potkal venku - kam se podíváte: v laciných obchoďácích, v továrnách, na poštách, v obchodech s potřebami pro zvířata, na baseballu, ve stranických sekretariátech než kolik jsem jich viděl uvnitř. Někdy jste nevěděli, za co se tam dostali. Byl tam jeden docela vyrovnanej chlápek, snadno se s ním dalo mluvit, jmenoval se Bobby, vypadal dobře; vlastně vypadal sakra líp než většina psychiatrů, kteří se nás snažili vyléčit. S žádným z psychiatrů se nedalo delší dobu bavit, aniž byste se začali cítit úplně šíleně. Většina psychiatrů se stala psychiatry, protože se báli o svůj vlastní rozum. Zabývat se vlastním rozumem je to nejhorší, co může šílenec udělat, a všechny teorie, který to popírají, jsou kraviny. Občas dokonce nějaký cvok pokládal podobný otázky:

"Kde je doktor Malov? Dneska jsem ho ještě neviděl. Má dovolenou? Nebo ho přeložili?"

"Je na dovolené," odpovídal jiný cvok, "a přeložili ho."

"To nechápu."

"Řeznickej nůž. Zápěstí a krk. Nenechal žádný dopis."

"Býval to takový příjemný společník."

"To jo, do prdele."

Je to věc, kterou nikdy nepochopím. Myslím to hroznové víno na podobných místech. Hroznové víno nikdy není na škodu. Ve fabrikách, ve velkých institucích, jako je tahle… občas ukápne slovo, že se tomu a tomu stalo to a to; ba co hůř, dny, týdny předem jste slyšeli věci, které se potom staly - Starýho Joea, kterej tady byl už dvacet let, mají propustit, nebo všechny nás mají propustit, nebo něco podobnýho, vždycky to nakonec byla pravda. Další věc, která se týká psychiatrů - když bychom se vrátili k psychiatrům - spočívá v tom, že nikdy nedokážu pochopit, proč na to musejí jít tak zostra, když mají po ruce všechny ty prášky. Ani jedinej mozek mezi nimi všemi.

Ale abychom se vrátili k tématu - pokročilejší případy (mám na mysli pokročilejší směrem ke zdánlivému vyléčení) pouštěli vždycky v pondělí a ve čtvrtek ve dvě hodiny s návratem o půl šesté večer pod trestem ztráty tohoto privilegia. Teoretický základ k této praxi spočíval v myšlence, že bychom se pomalu mohli přizpůsobovat životu ve společnosti. Zkrátka místo abyste jen tak rovnou vylezli z blázince na chodník. Stačilo se rozhlédnout, abyste se dostali okamžitě zase zpátky. Stačilo, když jste viděli všechny ty cvoky, co se venku pohybovali.

Měl jsem povolena svá pondělní a čtvrteční privilegia, během nichž jsem navštěvoval doktora, na kterého jsem věděl nějakou špínu a zásoboval jsem se u něho různýma práškama na povzbuzení, amfetaminem, libriem a podobně. Prodával jsem je pacošům. Bobby je pojídal jako bonbóny a Bobby měl spoustu prachů. Vlastně většina z nich měla prachy. Jak už jsem říkal, často jsem přemítal, co tam Bobby dělá. Byl v pořádku ve většině oblastí chování. Prováděl jen jeden takový drobný trik: každou chvíli vstal, vrazil si obě ruce do kapes, vytáhl si vysoko nohavice kalhot a přešel tak osm nebo deset kroků, přičemž si přes rty potichu hloupě pohvizdoval. Byla to nějaká melodie, která mu pořád trčela v hlavě. Trvalo to pokaždý jen pár vteřin. To bylo to jediný, co u něho nefungovalo. Dělal to pořád, tak dvacetkrát nebo třicetkrát za den. Když jste to zpočátku párkrát viděli, mysleli jste si, že si dělá legraci, a říkali jste si, můj bože, co je to za směšnýho nádhernýho chlapíka. Teprve později vám došlo, že on to musí dělat.

Dobře. Jak to bylo se mnou? Hned. Holky pouštěli taky ve dvě odpoledne, a to jsme u nich měli lepší šanci. Šoustání ve skříních bylo pořád rajcovní. Ale museli jste mrdat rychle, protože prostor pořád křižoval nepřítel. Chlápci s vozíky, kteří znali nemocniční poměry a přijížděli s vozíky a naše krásné, ale bezmocné dámy od nás odháněli.

Než jsem se dal na prodej prášků, nemíval jsem moc peněz, a tak bývalo hodně potíží. Jednou jsem musel zatáhnout jednu z těch nejlepších, Mary, na dámský záchod u jídelny. Docela nám dalo zabrat, než jsme si našli vhodnou pozici - nikdo si nebude na hajzlu lehat na zem - stát se nám tam příliš nevedlo - bylo to dost divný - a pak jsem si vzpomněl na trik, který jsem se jednou naučil. Na hajzlu ve vlaku cestou přes Utah. S pěknou mladou Indiánkou, která se ožrala vínem. - Řekl jsem Mary, aby si hodila jednu nohu přes umyvadlo. Pomohl jsem jí dát nohu nahoru a vrazil ho do ní. Fungovalo to výtečně. Zapamatujte si to. Může se vám to někdy hodit. Dokonce si můžete na vylepšení zážitku nechat na koule téct teplou vodu.

Mary pak vyšla z dámských záchodků jako první a pak jsem vyšel já. Zřízenec z jídelny mě uviděl.

"Hej, člověče, co děláš na dámskejch záchodcích?"

"Proboha, člověče!" naznačil jsem mu pohyb zápěstím. "Ty jsi fakt pěknej proutník, co?" Odvrávoral jsem pryč. Zdálo se, že mě nepodezřívá. Měl jsem z toho strach dobrý dva týdny, pak jsem na to ale zapomněl…

Myslel jsem si, že jsem na to zapomněl. Ale prášky šly dobře. Bobby spolykal úplně cokoli. Prodal jsem mu dokonce i pár balíčků antikoncepčních pilulek. Spolykal je.

"Výborný zboží, člověče. Přineseš to ještě, že jo?"

Nejdivnější byl ale Pulon. Ten jenom seděl na židli u okna a vůbec se nehýbal. Nikdy nešel do jídelny. Nikdy ho nikdo neviděl jíst. Ubíhaly týdny. Pořád seděl na svý židli. Vztahy měl jenom s naprostejma bláznama - s lidma, který nikdy na nikoho nepromluvili, dokonce ani na psychiatry. Ti tam postávali a mluvili s Pulonem. Mluvili o všem možným, přikyvovali, smáli se, kouřili. Kromě Pulona jsem měl nejlepší vztahy s beznadějnejma případama jen já. Psychiatři se nás ptávali: "Jak se vám to s nima, chlapi, daří?"

V tu chvíli jsme na ně oba jen zírali a neodpovídali.

Ale Pulon přitom uměl mluvit s lidma, kteří nemluvíli už 20 let. Uměl je přimět k odpovědi na otázky a vyprávěl jim o různých věcech. Pulon byl strašně divnej. Byl to jeden z těch pronikavejch mozků, který dokážou jít na smrt, aniž by hnuli brvou - možná proto se tak choval. Jenom blbec má plnej pytel rad a odpovědi na všechny otázky.

"Poslouchej, Pulone," řekl jsem, "ty nikdy nejíš. Nikdy tě nevidím jíst žádný jídlo. Jak to děláš, že jsi naživu?"

"Chichichichichichichi. Chichichichichichichichi…"

Hlásil jsem se dobrovolně na různý práce, jen abych se dostal z oddělení, abych se mohl porozhlédnout kolem. Byl jsem tak trochu jako Bobby, jenom jsem si nevytahoval kalhoty a nepískal si falešně cosi z Bizetovy Carmen. Já měl sebevražedný komplex a depresivní stavy a nesnášel jsem davy lidí a především jsem nesnášel stání v dlouhých frontách na cokoli. A právě to je všechno, o čem celá společnost je: dlouhý fronty a čekání na cokoli. Pokusil jsem se o sebevraždu plynem, ale nepovedlo se to. Měl jsem ale jiný problém. Mým problémem bylo vstávání. Nenáviděl jsem vstávání, odjakživa. Říkával jsem lidem: "Dva největší lidský vynálezy jsou postel a atomová bomba; ten první tě přede vším chrání a ten druhý tě ze všeho dostane." Mysleli si, že jsem se zbláznil. Dětský hry, jaký všichni hrají: dětský hry - z kundy do hrobu, aniž by se jich kdy dotkla hrůza života.

Ano, nenáviděl jsem ranní vstávání. Znamenalo to začínat znovu život, a když jste byli celou noc v posteli, vybudovali jste si zvláštní druh soukromí, kterého se člověk jen těžko zříká. Byl jsem vždycky samotář. Odpusťte mi, myslím, že to nemám v hlavě v pořádku, ale chci říct, že až na rychlovky s nějakou děvkou je mi úplně jedno, jestli všichni lidi na světě pomřou. Ano, vím, že to není hezká myšlenka. Ale bojuju jako had; koneckonců, byli to lidi, kvůli nimž jsem nešťastný.

Každý ráno to probíhalo stejně:

"Bukowski, vstávat!"

"Co-o?"

"Řekl jsem: 'Bukowski, vstávat!'"

"Jo?"

"Žádný 'JO!' Vstávat! Vstaňte a s chutí do života, blázne!"

"…chrr… jdi si zamrdat se setřičkou…"

"Přivedu doktora Blasinghama."

"Ošoustej ho taky."

A to už se poklusem přiřítil Blasingham, rozrušený a poněkud vykolejený, zrovna totiž prstem šoustal ve svý ordinací jednu studentku, která snila o sňatku a dovolené na Francouzské Rivi… s jedním starým duševně zaostalým dědkem, kterýmu se ani nedokázal postavit. Doktor Blasingham. Pijavice okresních fondů. Šarlatán a posera. Nedokážu pochopit, proč ho nezvolili za prezidenta Spojených států. Možná ho nikdy neviděli - byl neustále zaneprázdněný ohmatáváním a ucintáváním nad kalhotkama sestřiček…

"Tak Bukowski. VSTÁVAT!"

"Nic se tady nedá dělat. Absolutně nic se tady nedá dělat. Copak to nevidíte?"

"Vstávat. Nebo přijdete o své výhody."

"Do prdele. To je, jako byste řekl, že přijdete o gumu, když není co šoustat."

"Tak dobře, ty hajzle… já, doktor Blasingham, začnu počítat… Jdeme na to… Jedna… Dvě…"'

Vyskočil jsem: "Člověk je obětí prostředí, který odmítá pochopit jeho duši."

"Vy jste přišel o duši už v mateřské školce, Bukowski. Umyjte se a připravte se na snídani."…

Nakonec mi dali za úkol dojit krávy, a tak jsem musel vstávat ještě dřív než ostatní. Ale bylo to docela pěkný, tahat všechny ty krávy za vemena. A taky jsem se domluvil s Mary, že se ráno sejdeme ve stodole. Kolem samá sláma. Bude to výborný, bude to výborný. Tahal jsem za vemeno a Mary přišla ke krávě z druhé strany.

"Dáme se do toho, Pythone."

Říkala mi 'Python'. Nemám sebemenší ponětí proč. Třeba si myslí, že jsem Pulon? Vycházelo mi to tak. Ale co přinese přemýšlení člověku dobrýho? Vždycky to vede jenom k potížím.

Vylezli jsme si na půdu a svlékli se; oba jsme byli nazí jako ostříhaný ovce, třásli jsme se a čistá tvrdá sláma nás bodala jako hroty sekáčků na led. Do prdele, tak o tomhle člověk čítal akorát ve starých románech a my to řízením božím prožívali!

Dostal jsem ho dovnitř. Bylo to skvělý. Právě se mi začalo dařit, když to náhle vypadalo, jako by do stodoly vtrhla italská armáda…

"HEJ! NECHTE TOHO! NECHTE TOHO! PUSŤ TU ŽENU!"

"OKAMŽITĚ Z NÍ SLEZ!"

"VYTÁHNI Z NÍ TOHO SVÝHO ČURÁKA!"

Tlupa zřízenců, samí prima hoši, většinou homosexuálové, do prdele, nic jsem proti nim neměl, jenže podívejte se na to: už lezli nahoru po žebříku…

"UŽ SE ANI NEHNI, TY ZVÍŘE!"

"JESTLI DO NÍ VYSTŘÍKNEŠ, TAK JSEŠ BEZ KOULÍ!"

Zrychlil jsem, ale nebylo to k ničemu. Byli čtyři. Odtáhli mě z ní a přetočili mě na záda.

"PANE BOŽE, PODÍVEJTE SE NA TO!"

"FIALOVEJ JAKO KOSATEC A DLOUHEJ JAKO POLOVIČKA LIDSKÝ RUKY! JAK PULZUJE A JAK JE OBROVSKEJ A HNUSNEJ!"

"JDEM NA TO?"

"Mohli bysme přijít o práci."

"Třeba by to stálo za to.

"V tu chvíli vešel doktor Blasingham. Tím se všechno vyřešilo.

"Co se to tam nahoře děje?" ptal se.

"Máme toho muže pod kontrolou, doktore."

"Co žena?"

"Ano, žena."

"Uf… ta je šílená jak blázen."

"Tak dobře, oblečte je a přiveďte mi je do ordinace. Jednoho po druhým. Ženu jako první!"

Nechali mě před ordinací čekat, před Blasinghamovým soukromým Božím oddělením. Seděl jsem na tvrdé lavici mezi dvěma zřízenci a listoval střídavě v Atlantic Monthly a v Reader's Digest. Byla to muka, jako když umíráte žízní na poušti a zeptají se vás, čemu dáte přednost - jestli chcete cucat suchou houbu nebo vám mají hodit do krku pár zrníček písku…

Myslím, že Mary protáhl ten povedenej doktor pořádně jazykem.

Potom Mary spíš vynesli z ordinace a vtlačili dovnitř mě. Vypadalo to, že Blasinghama celá záležitost pěkně napružila. Řekl mi, že mě sledoval několik dní dalekohledem. Podezřívali mě už celé týdny. 2 neobjasněná těhotenství. Řekl jsem doktorovi, že připravit mužskýho o sex není ten nejzdravější způsob, jak mu pomoct napravit rozum. Tvrdil, že sexuální energii je možné páteří převést a přeměnit na mnohem příjemnější použití. Odpověděl jsem mu, že bych to považoval za možný, kdyby to člověk dělal dobrovolně, ale že když jsme k tomu přinuceni, páteři se prostě moc nechce převádět energie na jiná příjemnější použití.

Tak to celé skončilo. Přišel jsem na dva týdny o své výhody. Ale ještě než to zabalím, doufám, že se mi to někdy podaří udělat na slámě. Takhle mi zkazit šoust - myslím, že mi přinejmenším jeden dlužej.