Michail Bulgakov

MISTR A MARKÉTKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(19) MARKÉTKA

 Čtenáři, za mnou! Kdo říká, že na světě neexistuje pravá láska, věrná až za hrob? Ať tomu lháři vyříznou jeho proradný jazyk! Čtenáři, za mnou! Neváhej a následuj mě, já ti takovou lásku ukážu.

Ne, Mistr se mýlil, když si v půlnoční chvíli stěžoval Ivanovi v nemocnici, že na něj zapomněla. To se nemohlo stát. Samozřejmě že na něj nezapomněla.

Především vám odhalím tajemství, které Mistr nechtěl básníkovi prozradit. Jeho milá se jmenovala Markéta. Všecko, co o ní vyprávěl, bylo do puntíku pravda. Vylíčil ji pravdivě: byla krásná a zároveň chytrá. Zbývá dodat - a to můžeme tvrdit s jistotou - že spousta žen by dala bůhvíco za to, jen aby mohla být na jejím místě. Bezdětná třicetiletá Markétka byla manželkou význačného odborníka, který navíc učinil důležitý objev celostátního významu. Byl to hezký, mladý, vysoce charakterní člověk a zbožňoval svou ženu. Manželé obývali celé první patro rozkošné vily se zahradou v uličce poblíž Arbatu. Kouzelné zákoutí! Každý se o tom může přesvědčit na vlastní oči. Ať se obrátí na mě, dám mu adresu a ukážu mu cestu - vilka dodneška stojí na místě.

Markéta nikdy neměla nouzi o peníze a mohla si koupit všecko, co se jí líbilo. Mezi přáteli jejího muže se našli zajímaví lidé. V životě si nestoupla k plotně ani nepoznala strasti života v rozděleném bytě. Můžeme tedy říci, že byla šťastná? Ani minutu! Od svých devatenácti let, kdy se vdala a nastěhovala do přepychové vily, nepoznala štěstí. Bohové! Co si mohla víc přát?! Po čem toužila ta žena se záhadnou jiskérkou v očích? Co chybělo té malounko šikmooké čarodějce, která se tenkrát na jaře ozdobila mimózami? Nevím, není mi o tom nic známo. Nejspíš mluvila pravdu, když říkala, že jí chybí on, Mistr, a že nepotřebuje vilu v neogotickém slohu, ani zahradu obehnanou plotem, ani peníze. Ano, milovala ho, o tom nebylo sporu.

Dokonce i mně, pravdomluvnému vypravěči, ale přece jen cizímu člověku, se svírá srdce pomyšlením, co zkusila, když přišla druhého dne do Mistrova domku (naštěstí nestihla pohovořit s mužem, který se nevrátil v určenou dobu) a zjistila, že její milý zmizel. Všemožně se snažila vypátrat jeho další osudy, ale přirozeně bez výsledku. Nakonec se vrátila do své vily.

Sotva slezl z ulic a chodníků poslední špinavý sníh a pootevřenými okny pronikl do pokojů neklidný jarní vítr  s nahořklým zemitým pachem, roztesknila se Markéta ještě víc než v zimě. Často potají usedavě plakala. Nevěděla, koho miluje, zda živého, či mrtvého. Čím déle plynuly bezútěšné dny, tím častěji, zejména za soumraku, ji přepadal pocit, že je spojená s mrtvým.

Nezbývalo, než aby zapomněla, nebo zemřela. Takhle se přece nedá živořit! Musí zapomenout stůj co stůj. Jenomže zapomenout na něho nešlo, v tom byla ta tragédie.

„Ano, zase ta stará chyba!" mumlala, když seděla před krbem a upírala pohled do ohně. „Proč jsem jen tenkrát v noci od něho odcházela? Vždyť to bylo šílenství! Vrátila jsem se hned druhý den, jak jsem slíbila, ale už bylo pozdě. (...)

(......)