<<< Literární doupě
Literární doupě

Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

ZÁPISKY MLADÉHO LÉKAŘE

kompletní kniha (e-book)

 

Zápisky mladého lékaře - Bulgakov Michail
 
 
cena původní: 119 Kč
cena: 111 Kč
Zápisky mladého lékaře - Bulgakov Michail
Deníky Mistra a Markétky - Bulgakov Michail, Bulgakovová Jelena
 
 
cena původní: 550 Kč
cena: 456 Kč
Deníky Mistra a Markétky - Bulgakov Michail, Bulgakovová Jelena
Zápas autora s divadlem - Smeljanskij Anatolij
 
 
cena původní: 340 Kč
cena: 302 Kč
Zápas autora s divadlem - Smeljanskij Anatolij

 

    1   >

 

 

Ručník s kohoutem

Jestliže nikdo z vás nejezdil po zapadlých venkovských cestách, zbytečně bych vám to líčil — stejně byste mě nepochopili. A tomu, kdo po nich jezdil, to nehodlám ani připomínat

Řeknu jen stručně: čtyřicet verst, které dělí újezdní město Gračevku od murjevské nemocnice, jsme s mým vozkou urazili přesně za čtyřiadvacet hodin. Vyšlo to až nápadně přesně: šestnáctého září 1916 ve dvě hodiny odpoledne jsme dojeli k poslednímu krámku, který stál na hranici pozoruhodného města Gračevky, a sedmnáctého září téhož památného roku ve dvě hodiny a pět minut jsem stál na udupané odumírající trávě, rozměklé po zářijovém deštíku, na dvoře murjevské nemocnice. Stál jsem, nohy zdřevěnělé natolik, že jsem hned tady na dvoře v duchu zmateně listoval v učebnicích a tupě si snažil vybavit, zda skutečně existuje — nebo se mi to jen zdálo včera v noci ve vesnici Grabilovka — choroba, při níž člověku ztuhnou svaly? Jak se, zatraceně, jmenuje latinsky? Každý sval mě nesnesitelně bolel, jako když vás bolí zuby, a to nemluvím o prstech u nohou — ani se nepohnuly v holínkách, ležely pokojně, podobné protézám. Přiznám se, že v záchvatu malomyslnosti jsem šeptem proklínal medicínu i svoji žádost podanou před pěti lety rektoru univerzity. Mezitím na mě shora cedilo jako z konve. Měl jsem plášť nasáklý jako houbu. Prsty pravé ruky jsem se horlivě pokoušel uchopit ucho kufru, ale nakonec jsem odplivl na mokrou trávu. Moje prsty byly bezvládné a já, nabitý znalostmi, vyčtenými ze zajímavých lékařských knih, jsem si vzpomněl na mrtvici. Tohle je ochrnutí, usoudil jsem v duchu bůhvíproč zoufale. “N ... na ty vaše cesty...” vykoktal jsem zmodralými zdřevěnělými rty, “si člověk... mu... musí... zvyknout...”

Přitom jsem čertvíproč zlostně loupl pohledem po vozkovi, ačkoliv ten za cesty nemohl.

“To máte tak, pane doktor...” odpověděl a také stěží pohyboval rty pod světlými knírky. “Jezdím po nich patnáct let, a přesto si ne a ne zvyknout.”

Škubl jsem sebou, smutně jsem pohlédl na bílou oloupanou budovu, na nebílené roubené stěny felčarského domku, na svou budoucí rezidenci — jednopatrový čisťounký dům se záhadnými hrobovými černými okny — a dlouze jsem zavzdychal. Hlavou se mi kmitla místo latinských slov sladká věta zazpívaná sytým tenorem s blankytnými atlasovými lýtky, která uvízla v mém mozku, nepříčetném zimou a kodrcáním:

“Buď pozdraveno, útočiště posvátné...”

Sbohem, nadlouho sbohem, zlatorudé Velké divadlo, Moskvo, výkladní skříně... ach, buďte sbohem!

Příště si navléknu dlouhý kožich, umiňoval jsem si v zlostném zoufalství a ztuhlými prsty jsem škubal řemeny od kufru,... ačkoliv příště už bude říjen, aťsi, navléknu si třeba dva kožichy. Do Gračevky pojedu nejdřív za měsíc... Jen považte... nezbylo nám než cestou přenocovat! Ujeli jsme dvacet verst a ocitli jsme se v úplné hrobové tmě... v noci... Přenocovali jsme v Grabilovce, učitel nás vzal k sobě. Dnes ráno jsme vyrazili v sedm a jeli jsme... propánakrále... pomaleji, než by chodec šel pěšky. Jedno kolo zapadlo do výmolu, druhé uvízlo ve vzduchu, kufr mi spadl na nohy... bác! překotil jsem se na bok, na druhý, potom nosem dopředu. Přitom cedilo, až nám tuhly kosti. Nevěřil bych, že uprostřed šedivého, zakyslého září člověk může mrznout v polích jako v nejtužší zimě?! A vida, jak se ukazuje, může. Zatímco pomalu umírá, vidí jedno a totéž: vpravo ohlodané hrbolaté pole, vlevo neduživý lesík a vedle něho pár zasedlých chalup s potrhanými střechami. Zdá se, jako by v nich nebylo živé duše.

Konečně kufr povolil. Vozka na něj nalehl břichem a odhodil ho rovnou ke mně. Chtěl jsem ho popadnout za řemen, ale ruka mi vypověděla poslušnost a můj napěchovaný společník s knížkami a všelijakým harampádím, který se mi už stačil zprotivit, sebou žuchl přímo na trávu a praštil mě do nohou.

“Panebo...” vyhrkl vozka polekaně, ale já jsem neprotestoval: nohy jsem měl stejně k ničemu, jen je zahodit.

“Hej, kdo je tady? Hej!” zahulákal vozka a zapleskal rukama jako kohout křídly. “Vezu doktora!”

Vtom se v temných oknech felčarského domku vynořily obličeje a přitiskly se na sklo. Pak klaply dveře a já jsem zahlédl, jak se ke mně trávou belhá jakýsi chlapík v roztrhaném plášti a v holínkách. Uctivě, kvapně smekl čepici, zastavil se na dva kroky ode mne, nevím proč se nesměle usmál a přivítal mě ochraptělým hlasem.

“Kdo jste?” zeptal jsem se.

“Jmenuju se Jegoryč,” představil se, “a jsem zdejší hlídač. Už na vás čekáme...”

Popadl můj kufr, hodil si ho na rameno a vykročil. Kulhal jsem za ním a marně jsem se pokoušel strčit ruku do kapsy kalhot, abych vytáhl peněženku.

V podstatě člověk mnoho nepotřebuje. Především potřebuje oheň. Když jsem se chystal do murjevského zapadákova, sliboval jsem si, že se budu chovat důstojně. Můj mladický vzhled mi znepříjemňoval vstup do života. Každému jsem se povinně představil:

“Jsem doktor ten a ten.”

A každý překvapeně zvedl obočí a zeptal se:

“Opravdu? A já myslel, že jste ještě student.”

“Ne, už jsem absolvoval,” odpovídal jsem chmurně a v duchu jsem si umiňoval, že si určitě pořídím brýle. Chyběl mi pro to důvod, oči jsem měl zdravé a jejich bystrozrakost dosud nebyla zkalena životními zkušenostmi. Když jsem neměl možnost chránit se před věčně přezíravými blahosklonnými úsměvy pomocí brýlí, snažil jsem se vystupovat tak, aby to budilo respekt. Pokoušel jsem se mluvit rozvážně a důrazně, vystříhat se pokud možno prudkých pohybů, chodit a ne utíkat, jako běhávají třiadvacetiletí absolventi univerzity. Dnes po mnoha letech si uvědomuji, že mi to tenkrát nevycházelo.

V líčeném okamžiku jsem svůj nepsaný kodex chování narušil. Seděl jsem na bobku jen v ponožkách, místo v ordinaci v kuchyni, a jako ctitel ohně jsem horlivě, vášnivě natahoval ruce k březovým polenům, která plápolala v kamnech. Vlevo ode mne stál škopík obrácený dnem vzhůru a na něm se sušily moje boty. V sousedství ležel oškubaný kohout s holým zkrvaveným krkem a vedle něho hromádka pestrého kohoutího peří. Ještě ve stavu ztuhlosti jsem totiž stihl vykonat celou řadu akcí, které si vyžádal sám život. Axiňju, Jegorovu ženu se špičatým nosem, jsem pověřil funkcí kuchařky. Následkem toho zahynul pod jejíma rukama kohout, kterého jsem měl sníst. Se všemi už jsem se seznámil. Felčar se jmenoval Děmjan Lukič, porodní asistentky Pelageja Ivanovna a Anna Nikolajevna. Stihl jsem si prohlédnout nemocnici a zcela jasně jsem se přesvědčil, že má k dispozici přebohatý instrumentář. Současně jsem byl nucen neméně jasně přiznat (pochopitelně jen v duchu), že mnohé z těch panensky se lesknoucích nástrojů jsou mi neznámé. Nejenže jsem je nikdy neměl v ruce, ale upřímně řečeno, nikdy jsem je ani neviděl.

“Hm,” zamumlal jsem významně, “jste výborně vybaveni, ehm...”

“Jak by ne, prosím,” poznamenal sladce Děmjan Lukič. “To všecko zásluhou vašeho předchůdce Leopolda Leopoldoviče. Od rána do večera operoval.”

Zalil mě studený pot a teskně jsem pohlédl na skříňky, které zářily jako zrcadla.

Potom jsme obešli prázdné nemocniční pokoje; zjistil jsem, že se sem klidně vejde čtyřicet pacientů.

“Za Leopolda Leopoldoviče jich tu někdy leželo i padesát,” utěšoval mě Děmjan Lukič a Anna Nikolajevna, žena s korunou stříbrných vlasů, bůhvíproč prohodila:

“Jste tak mladičký, doktore... člověk zrovna žasne: vypadáte spíš na studenta.”

Hrome, láteřil jsem v duchu, jako by se všichni smluvili, namouduši!

A suše jsem procedil mezi zuby, vlastně spíš jsem zavrčel:

“Hm... ne, já... totiž... ano... jsem začátečník...”

Poté jsme sestoupili dolů do lékárny. Shledal jsem, že tu chybí snad jedině pohádkové ptačí mléko. Ve dvou zšeřelých místnostech to silně vonělo bylinami a na policích stálo všecko, nač jste si vzpomněli. Dokonce i patentované zahraniční léky; nemusím snad dodávat, že jsem o nich v životě neslyšel.

“To všecko objednal Leopold Leopoldovič,” hlásila hrdě Pelageja Ivanovna.

Ten Leopold byl přímo génius, usoudil jsem v duchu a ovládla mě úcta k tajemnému Leopoldovi, který opustil zapadlé Murjevo.

Člověk kromě ohně potřebuje někde zdomácnět, zabydlet se. Kohouta jsem dávno snědl, Jegoryč mi nacpal slamník senem a přehodil přes něj prostěradlo, v ordinaci mé rezidence se rozzářila lampa. Seděl jsem okouzlen a prohlížel si třetí dosažený úspěch legendárního Leopolda: skříň přeplněnou knihami. Jen příruček o chirurgii v ruštině i němčině jsem letmo napočítal na třicet svazků. A což teprve interna! Ty podivuhodné atlasy kožních chorob!

Schylovalo se k večeru a já jsem se pomalu zabydloval.

Za nic nemohu, přemýšlel jsem úporně a trýznivě, mám diplom a vysvědčení s patnácti výbornými. Už v hlavním městě jsem upozorňoval, že bych chtěl praktikovat jako asistent. Usmáli se a namítli: Zvyknete si. A tady to máte! Co když mi přivezou kýlu? Vysvětlete mi, jak si s ní poradím? A hlavně — jak se bude cítit pacient — kýlař pod mým nožem? Zvykne si, ale třeba až na onom světě... (při té myšlence mě zamrazilo v zádech).

A co zhnisané slepé střevo? Ha! A záškrt u vesnických dětí? Co když se objeví tracheotomie? I bez ní to budu mít těžké... A což teprve porod! Na ten jsem zapomněl! Obrácená poloha! Co si počnu? Jsem já to lehkomyslník! Měl jsem takový obvod odmítnout. Ano, ano. Sehnali by nějakého Leopolda.

Smutně jsem přecházel po ordinaci, utonulé v šeru. Když jsem se přiblížil k lampě, zahlédl jsem, jak v temných nekonečných polích se kmitl můj bledý obličej vedle odlesku lampy na skle.

Jsem jako samozvanec, napadlo mě hloupě, a znovu jsem usedl ke stolu.

Asi dvě hodiny jsem se týral a dospělo to tak daleko, že moje nervy už nesnesly všecky ty strašáky, které jsem si vytvořil. Pak jsem se pomalu uklidňoval, a dokonce jsem spřádal jakési plány.

No, prosím... Prý teď moc pacientů nechodí. Ve vsích se drtí len, cesty jsou nesjízdné... “Ale co když přivezou kýlaře?” zazněl mi v mozku přísný hlas. “Nikdo s rýmou se nebude trmácet po takových cestách, ale kýlař ano, buď klidný, drahý kolego...”

Byl to celkem prozíravý hlas, není-liž pravda? Škubl jsem sebou.

“Mlč,” okřikl jsem ho, “proč zrovna kýlař? Co je to za neurastenii? Kdo se dá na vojnu, musí bojovat.”

“Co si kdo uvaří, ať si sní,” ozval se jízlivě hlas.

Hm... to abych měl stále po ruce receptář... Kdykoliv bude zapotřebí něco předepsat, při mytí rukou si to promyslím... Receptář bude ležet rozevřený přímo na knize, kam se nemocní zapisují. Budu předepisovat prospěšné, ale prosté léky. Například natrium salicylicum 0,5 g třikrát denně...

“Můžeš předepisovat sodu!” radil mi zjevně výsměšně můj vnitřní společník.

Co s tím má co společného soda? Mohu předepsat třeba i infucum ipecacuanhe... sto osmdesát. Nebo dvě stě... Počkat...

Aniž by kdo ode mne cokoli požadoval v mé samotě u lampy, hned na místě jsem pro jistotu prolistoval receptář, ověřil jsem si ipecacuanhu a zároveň jsem se dočetl, že existuje jakýsi insipin. Není to nic jiného než sulfát éteru kyseliny chinové. Jak se ukazuje, postrádá chuť chininu! Ale jaké choroby léčí? A jak ho předepisovat? Je to snad prášek? Čert aby to vzal!

“Nechme insipin, ale jak to vlastně dopadne s tou kýlou?” dotíral neústupný strach v podobě vnitřního hlasu.

“Posadím pacienta do vany,” hájil jsem se zuřivě, “a pokusím se kýlu vtlačit dovnitř.”

“A co když je uskřinutá, můj zlatý? Tady vana houby pomůže! Jestliže je uskřinutá,” zpíval strach démonickým hlasem “nezbude ti nic jiného než řezat”

Vzdal jsem se a div jsem se nerozbrečel. Vyslal jsem do tmy za oknem úpěnlivou prosbu: všecko, co je libo, jenom ne uskřinutou kýlu!

Únava mě nabádala:

Běž si lehnout, nešťastný eskulape! Vyspíš se a ráno je moudřejší večera. Uklidni se, mladý neurasteniku. Pohleď, jak se tma pokojně prostírá za oknem, pole spí a žádná kýla neexistuje. Ráno se uvidí. Zvykneš si... Spi... Odlož ten atlas... Stejně teď houbeles rozeznáš. Kýlní branka...

 

Nestačil jsem si ani uvědomit, jak vtrhl dovnitř. Vzpomínám jen, jak zarachotila závora a Axiňja vypískla. A pak pod okny zaskřípěl povoz.

Byl bez čepice, v rozepjatém krátkém kožíšku, se zplihlou bradkou a s nepříčetnýma očima.

Pokřižoval se, sklesl na kolena a začal tlouci čelem o podlahu. To bylo určeno mně. Jsem ztracen, blesklo mi hlavou.

“Co to děláte!” zabručel jsem a zatahal jsem ho za šedý rukáv.

Obličej se mu bolestně zkřivil a udýchaně vychrlil:

“Pane doktor... pane... jediná... jediná... jediná!” zahlaholil náhle mladicky zvučným hlasem, až se pohnulo stínidlo na lampě. “Ach, panebože... ach...” Žalostně lomil rukama a znovu bušil čelem do dřevěné podlahy, jako by ji chtěl roztlouci. “Proč? Zač mě pánbůh trestá? Čím jsem ho rozhněval?”

“Co je? Co se stalo?!” vykřikl jsem také a cítil jsem, jak tuhnu.

 

Vyskočil, začal pobíhat po pokoji a šeptal:

“Pane doktor... dám vám peněz... kolik budete chtít... Řekněte si, co chcete. Ano, ano! Budu vás zásobovat potravinami... Jen když neumře! Ať třeba zůstane mrzákem... aťsi!” křičel ke stropu. “Já ji uživím.”

V černém čtverci dveří uvízl Axiňjin bledý obličej. Srdce se mi sevřelo.

“Co je? Mluvte!” zvolal jsem bolestně.

Ztichl a pronesl šeptem, jako by mi svěřoval jakési tajemství — jeho oči byly náhle bezedné:

“Spadla do trdlice.”

“Do trdlice? Co je to?” zeptal jsem se.

“Drtili len... pane doktore...” vysvětlovala Axiňja šeptem, “v trdlici se drtí len...”

Už to začíná. Už je to tu... Ach, proč jsem sem jenom jezdil! přemítal jsem s hrůzou.

“A kdo tam spadl?”

“Dcerka,” odpověděl šeptem a pak vykřikl: “Pomozte!” A znovu klesl na kolena a jeho rovně zastřižené vlasy mu sklouzly do očí.

 

Lampa “bleskovka” se zkřiveným plechovým stínidlem hořela jasně, naplno. Na operačním stole na bílém čerstvě vonícím voskovaném plátně jsem uviděl pacientku a rázem jsem zapomněl na kýlu.

Světlé, trochu nazrzlé vlasy jí spadaly se stolu jako zaschlý spečený koltun. Mohutný cop dosahoval až k podlaze.

Kartounová sukně byla roztrhaná, s šedohnědými i sytě červenými skvrnami od krve. Světlo “bleskovky” mi připadalo žluté, pohyblivé, její tvář křídově bílá a nos zašpičatěly.

Na jejím bílém nehybném, jakoby sádrovém obličeji dohasínala nevšední krása. Zřídkakdy se setkáte s podobnou tváří.

V operačním sále asi deset vteřin vládlo naprosté mlčení, ale bylo slyšet, jak za zavřenými dveřmi kdosi tlumeně pokřikoval a tloukl hlavou do podlahy.

Ten chlap se zbláznil, napadlo mě, a sestřičky ho zřejmě napájejí... Kde se tu vzala taková krasavice? Nejspíš je dcera po matce. Ačkoliv i otec má pravidelné rysy... Je vdovec... “Ten člověk je vdovec?” zeptal jsem se bezděčně.

“Vdovec,” tiše přitakala Pelageja Ivanovna.

Vtom Děmjan Lukič prudkým, jakoby zlostným pohybem roztrhl raněné sukni po celé délce. To, co jsem zahlédl, předstihlo veškeré moje očekávání. Levá noha vlastně chyběla. Od rozdrceného kolena visely dolů krvavé cáry, červené rozmačkané svaly a na všecky strany trčely bílé rozštěpené kosti. Pravá noha byla zlomená v holeni tak, že konce obou kostí pronikly kůží na povrch. Proto chodidlo leželo bezvládně, šikmo, jako by nepatřilo k noze.

“Hm...” pronesl tiše felčar — na víc se nezmohl.

Vzpamatoval jsem se ze své strnulosti a pokoušel jsem se nahmatat raněné puls. V její chladné ruce se mi to nepodařilo. Teprve po několika vteřinách jsem zachytil sotva slyšitelné chvění. Pak následovala pauza a já jsem mezitím stačil zahlédnout modrající nosní dírky a blednoucí rty... Už jsem chtěl říci “konec", ale naštěstí jsem mlčel... Znovu jsem ucítil nitkovitý puls.

Vida, jak dohasíná rozdrcený člověk, uvažoval jsem. Tady se nedá nic dělat...

Ale náhle jsem přísně zavelel jakýmsi cizím hlasem:

“Kafr!”

Anna Nikolajevna se ke mně naklonila a zašeptala mi do ucha: “K čemu to, doktore? Netrapte ji. Proč bychom ji píchali? Umírá... Nezachráníte ji.”

Zlostně, zamračeně jsem na ni zašilhal a opakoval jsem:

“Kafr, prosím!”

Anna Nikolajevna se zrudlým uraženým obličejem odběhla ke stolku a zlomila ampulku.

Ani felčar zřejmě neschvaloval kafr. Nicméně obratně, spěšně uchopil injekční stříkačku a vpíchl umně pod kůži žlutou tekutinu. Co nejrychleji umři, prosil jsem v duchu raněnou. Co si jinak s tebou počnu?

“Brzy nastane konec,” zašeptal mi felčar, jako by uhodl mé myšlenky. Zašilhal na prostěradlo, ale zřejmě si to rozmyslel: bylo mu líto je špinit. Ale za několik vteřin přece jen raněnou přikryl. Ležela jako mrtvá, ale žila. V mozku se mi vyjasnilo, jako bych stál pod skleněným stropem v naší vzdálené pitevně.

“Ještě kafr,” požádal jsem chraplavě.

Felčar znovu poslušně vstříkl nemocné žlutou tekutinu.

Cožpak vážně neumře? pomyslel jsem si zoufale. Jinak ji budu muset operovat... Postupně mi svítalo a náhle bez veškerých učebnic, rad i pomoci jsem si uvědomil — a moje přesvědčení bylo nezvratné — že poprvé v životě budu provádět amputaci na umírajícím člověku. A že mi pacient zemře pod nožem. Ano, zemře! Vždyť nemá krev! Za těch deset verst všecka vytekla rozdrcenýma nohama a nebylo známo, zda raněná něco cítí a slyší. Mlčí. Ach, proč jenom neumírá? Co mně řekne její žalem nepříčetný otec?

“Připravte všecko k amputaci,” nařídil jsem felčarovi a nepoznával jsem svůj hlas.

Porodní asistentka na mě upřela divoký pohled, ale felčarovi soucitně zajiskřilo v očích a chopil se kvapně nástrojů. Pod jeho rukama zasyčel petrolejový vařič...

Uplynula čtvrthodina. S pověrečnou hrůzou jsem nahlížel do hasnoucích zraků raněné a pak jsem zvedl chladné víčko. Nechápal jsem... Jak může tahle poloviční mrtvola žít? Zpod bílé čepice se mi řinul po čele slaný pot a Pelageja Ivanovna ho stírala gázou. Ve zbytku krve v dívčiných žilách teď proudil také kofein. Anna Nikolajevna se jemně dotýkala pacientčiných stehen a třela jí otoky po fyziologickém roztoku. A dívka žila.

Uchopil jsem skalpel a snažil jsem se kohosi napodobit (jednou na univerzitě jsem sledoval amputaci). Úpěnlivě jsem žádal osud, aby pacientka nezemřela v nejbližší půlhodině. Ať umře na pokoji, po operaci...

Pracoval ze mne pouze můj zdravý smysl, vybičován neobvyklými okolnostmi. Obratně, kruhovitým pohybem jako zkušený řezník jsem ostrým skalpelem rozřízl stehno; kůže se rozestoupila, ale nevytryskla jediná kapka krve. Co si počnu, až začnou krvácet tepny? pomyslel jsem si a zašilhal jsem divoce na hromádku pinzet. Odřízl jsem obrovský kus tkáně i jednu cévu, podobnou bělavé trubičce, ale nevyšla jediná krůpěj krve. Sevřel jsem ji svorkou a pokračoval jsem dál. Nakladl jsem svorky všude, kde jsem předpokládal existenci cév... Arteria... Arteria... jak se jen ksakru jmenuje? Operační sál připomínal kliniku. Svorky visely v celých hroznech a já jsem začal blyštivou řídkozubou pilkou pilovat kulatou kost. Jak to, že neumírá? To je neuvěřitelné... jaký má člověk pevný kořínek!

Kost odpadla. V nikách Děmjana Lukiče zbylo to, co kdysi bývala dívčí noha. Cáry masa a kosti! To všecko odhodili stranou a na stole se ocitla dívka jakoby zkrácená o třetinu, s pahýlem odsunutým stranou. Ještě trochu... jenom neumírej.... prosil jsem ji v duchu usilovně, vydrž až do pokoje, ať šťastně vyváznu z téhle strašlivé situace, která mě potkala.

Pak jsme podvazovali cévy a nakonec jsem řídkými stehy sešíval kůži a přitom jsem cvakal nůžkami. Vtom jsem se zarazil a uvědomil jsem si, že jsem tampónem zabránil přítoku krve... Pot mě zaléval a zdálo se mi, že jsem v lázních...

Slízl jsem pot a upřel jsem těžký pohled na pahýl, na voskovou tvář nemocné:

“Žije?” zeptal jsem se.

“Žije,” ozvaly se jako tichá ozvěna současně dva hlasy — felčarův i Anny Nikolajevny.

“Ještě minutu vydrží,” zašeptal mi skoro neslyšně do ucha felčar, spíš jen pohyboval rty. Pak se zajíkl a taktně radil: “Snad abychom se raději do druhé nohy nepouštěli, doktore. Obvážeme ji... nebo operaci nepřežije. Co říkáte? Líp, když umře na pokoji, než na operačním stole.”

“Sádru,” zasípal jsem, hnán neznámou silou.

Podlaha byla plná bílých skvrn a všichni jsme se koupali ve vlastním potu. Polomrtvá dívka ležela nepohnutě. Pravou nohu měla v sádře a v holeni zel otvor na místě zlomeniny.

“Žije...” hlesl udiveně, chraplavě felčar.

Pak ji zvedali a pod prostěradlem byla patrná obrovská proláklina — třetinu jejího těla jsme zanechali v operačním sále. V chodbě se míhaly stíny, ošetřovatelky pobíhaly sem tam a viděl jsem, jak se při stěně proplížila rozcuchaná mužská postava a suše zavzlykala. Ale odvedli ji a všecko utichlo.

V operačním sále jsem si myl po lokty zakrvácené ruce.

“Vy jste zřejmě, doktore, často prováděl amputace?” zeptala se mě nečekaně Anna Nikolajevna. “Velmi dobře... O nic hůř než Leopold...”

Z jejích úst slovo Leopold znělo přesvědčivě jako Doyen.

Pohlédl jsem na ně. V očích všech — dokonce i Děmjana Lukiče a Pelageji Ivanovny — se tajila úcta a údiv. “Ehm... já... já... upřímně řečeno, mám za sebou teprve dvě amputace...”

Dnes nechápu, proč jsem tehdy lhal. V nemocnici všecko utichlo.

“Až umře, určitě pro mne pošlete,” nařídil jsem přidušeně felčarovi a on místo “dobrá” odpověděl uctivě:

“Rozkaz, prosím...”

Za několik minut jsem už seděl u zelené lampy v pracovně lékařského bytu. Dům mlčel.

V černočerném skle se odrážel můj bledý obličej.

Ne, nepodobám se samozvanci... zdá se, jako bych zestárl ... A co ta vráska nad kořenem nosu... Teď zaklepou a oznámí, že umřela... Ano, půjdu a naposledy se na ni podívám... Brzy se ozve zaklepání...

Kdosi zaklepal na dveře. Mezitím uběhlo dva a půl měsíce. Venku panoval jeden z prvních zářivých zimních dnů. Návštěvník vstoupil a teprve teď jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. Ano, skutečně měl pravidelné rysy. Bylo mu asi pětačtyřicet. Oči mu jiskřily.

Pak cosi zašustilo... Dovnitř vhupla okouzlující jednonohá dívka o dvou berlích, v širokánské červeně lemované sukni.

Pohlédla na mě a její tváře se polily ruměncem.

Začal jsem psát adresu. “V Moskvě vám vyrobí protézu.”

“Ruku polib,” nečekaně poručil otec.

Byl jsem natolik rozpačitý, že jsem ji namísto na ústa políbil na nos. Pak zůstala viset na berlích a pomalu rozbalovala balíček: vypadl z něho dlouhý sněhobílý ručník s neuměle vyšitým červeným kohoutem. Tohle tedy schovávala pod poduškou při vizitách. Ano, ano, vzpomínám, že na stolku ležely nitě.

“Nevezmu si to,” odmítl jsem přísně a dokonce jsem zavrtěl hlavou. Ale vrhla na mě takový pohled a zatvářila se tak, že jsem nakonec dárek přijal...

Dlouho visel v mé ložnici v Murjevu a pak putoval se mnou. Byl už vetchý, sepral se, objevily se v něm díry a nakonec zmizel, jako se stírají a mizí vzpomínky.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist