Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

ZÁPISKY MLADÉHO LÉKAŘE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Tma tmoucí

Kam se poděl svět v den mých narozenin? Kde jsou zářící moskevské elektrické svítilny? Lidé? Obloha? Za okny nic než tma...

Jsme odříznuti od světa. První petrolejové lucerny jsou na železniční zastávce vzdálené čtyřicet verst. Nejspíš se komíhají a zhasínají v metelici. O půlnoci tudy s rachotem projede rychlík do Moskvy, aniž zastaví: nač by mu byla zapomenutá zastávka, pohřbená v plevelu?

První elektrická světla jsou vzdálena čtyřicet verst, v újezdním městě. Tam je sladký život. Mají tam biograf, obchody. Zatímco skučí vítr a roznáší sníh po polích, na filmovém plátně se možná míhá rákosí, houpají se palmy a vynořuje se tropický ostrov...

Jsme sami.

“Tma tmoucí,” prohodil felčar Děmjan Lukič a poodhrnul závěs. Vyjadřuje se někdy šroubovaně, ale vždy přesně. Správně, tma tmoucí.

“Ještě skleničku, prosím,” pobízím ho. (Ach, neodsuzujte mě! Vždyť lékař, felčar a dvě asistentky jsou také jen lidé! Celé měsíce nevidíme nikoho jiného než stovky nemocných. Pracujeme pohřbeni ve sněhu. Cožpak nesmíme o doktorových narozeninách vypít dva kalíšky zředěného lékárenského líhu a zajíst je újezdními šproty?)

“Na vaše zdraví, doktore!” prohlásil procítěně Děmjan Lukič.

“Přejeme vám, abyste si u nás zvykl!” připojila se Anna Nikolajevna a při přípitku si urovnala záhyb na svých parádních vzorovaných šatech.

Pelageja Ivanovna si s námi přiťukla, vypila, ale hned si dřepla na bobek a zaharašila pohrabáčem v kamnech. Po našich tvářích přeběhl žhavý záblesk a v prsou se nám rozlilo teplo po vodce.

“Skutečně nechápu,” začal jsem oživeně a pozoroval jsem snop jisker, které vzlétly zpod pohrabáče, “co ta ženská provedla s rulíkem. Vždyť to je příšerné!”

Na tvářích felčara i asistentek se mihl úsměv.

Přihodilo se tohle: dnes ráno ke mně do ordinace vklouzla růžovolící třicátnice. Uklonila se směrem k vyšetřovacímu lehátku, které stálo za mými zády, vytáhla ze záňadří flakón se širokým hrdlem a spustila zpěvavě, úlisně:

“Díky za kapky, pane doktor, ohromně mi pomohly! Buďte tak hodnej, předepište mi eště lahvičku!”

Vzal jsem jí z rukou flakón, pohlédl jsem na štítek a zatmělo se mi v očích. Na štítku bylo napsáno rozmáchlým písmem Děmjana Lukiče: Tinct Atropa belladonna... atd. 16. prosince 1916.

To tedy znamenalo, že včera jsem předepsal této ženě silnou dávku rulíku a dnes, 17. prosince, o mých narozeninách, přijela pacientka s prázdným flakónem a žádala další.

“Ty... ty... ty kapky jsi včera všechny využívala?” uhodil jsem na ni.

“Všecky, milostpane, všecky,” zpívala, jako když másla ukrajuje. “Dej vám pánbůh zdraví... půl lahvičky jsem vypila hned a půl před spaním. Bolesti povolily...” Opřel jsem se o vyšetřovací lehátko. “Jaké dávky jsem ti předepsal?” ptal jsem se přidušené. “Po pěti kapkách... Cos to provedla? Ty přece... já přece...”

“Namouduši, vypila jsem je,” ujišťovala mě, aby mne přesvědčila, že mou beladonu skutečně využívala.

Vzal jsem ji za ruměné tváře a zkoumal jsem její zřítelnice. (...)

(......)