Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

ZÁPISKY MLADÉHO LÉKAŘE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zmizelé oko

Tak tedy uplynul rok. Právě před rokem jsem dorazil ke zdejšímu domu. Jako dnes svět za okny zastínila dešťová clona a žalostně odumíralo poslední žluté listí na břízách. Zdánlivě se nic kolem nezměnilo. Ale já sám jsem se hodně změnil. Hodlám oslavit dnešní večer o samotě a zasvětit ho vzpomínkám...

Po vrzající podlaze jsem prošel do své ložnice a pohlédl jsem do zrcadla. Ano, je to velký rozdíl. Před rokem se v zrcadle, vytaženém z kufru, odrážel vyholený obličej. Třiadvacetiletou hlavu krášlila šikmá pěšinka. Teď zmizela. Vlasy spadaly volně dozadu. Pěšinkou nikoho neokouzlíte v končinách vzdálených čtyřicet verst od železniční zastávky. Totéž platí o holení. Nad horním rtem se mi pevně usídlil pruh podobný drsnému zažloutlému kartáčku na zuby; tváře připomínají struhadlo. Kdykoliv mě při práci zasvědí rameno, je příjemné se o ně otřít vlastní tváří. To se stává každému, kdo se místo třikrát týdně holívá jednou.

Kdesi jsem četl — už nevím kde — o jednom Angličanovi, který se ocitl na pustém ostrově. Byl to zajímavý chlapík. Dopracoval to až k halucinacím. Když připlula k ostrovu loď a člun vyvrhl zachránce, onen robinson je přivítal střelbou z revolveru, protože je pokládal za přízrak, klam vodní hladiny. Ale přesto byl tenkrát pečlivě vyholen. Holil se na onom opuštěném ostrově denně. Vzpomínám si, že ten hrdý syn Británie ve mně vzbuzoval náramnou úctu. Když jsem se vydal do zdejšího kraje, ležel v mém kufru holicí strojek i břitva značky Gillet, tucet čepelek a štětka. Byl jsem pevně rozhodnut holit se obden už proto, že tady u nás to nebylo o nic horší než na opuštěném ostrově.

V jednom jasném dubnovém dnu jsem rozložil všecky ty anglické vymoženosti v šikmém zlatistém paprsku. Sotva jsem zpracoval pravou tvář do náležitého lesku, vtrhl dovnitř Jegor, dupal v roztrhaných válenkách jako kůň a hlásil, že v křoví nad říčkou nedaleko kláštera jakási žena rodí. Vzpomínám, jak jsem si ručníkem otřel namydlenou levou tvář a vyběhl jsem ven společně s Jegorem. Utíkali jsme ve třech ke kalné vzedmuté říčce, která protékala v holých vrbinách — porodní asistentka se svorkami, s balíčkem gázy a s lahvičkou jódu, já, oči vykulené, a vzadu se hnal Jegoryč. Po každých pěti krocích si přičapl na zem a s kletbami škubal utrženou podrážku levé válenky. Vítr nám dul v ústrety, slastný a nespoutaný vítr ruského jara; Pelageje Ivanovně vypadl hřebínek z vlasů a rozpuštěný drdol ji tloukl do ramene.

“Proč ksakru vždycky propiješ všecky peníze?” peskoval jsem v běhu Jegoryče. “Taková šupárna, Jegoryči. Nemocniční hlídač a chodíš jako pobuda.”

“Tomu říkáte peníze?” odsekl zlostně Jegoryč. “Za dvacet rublů měsíčně a toho trápení... E, ty mrcho!” Hrabal nohou do země jako rozzuřený klusák. “Za ty peníze se ani pořádně nenajím a nenapiju, natož aby mi zbylo na válenky...”

“Pro tebe je pití hlavní,” sípěl jsem udýchaně. “A proto chodíš jako trhan.”

U shnilého můstku jsme zaslechli slabý žalostný křik; prolétl nad rozvodněnou (...)

(......)