Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

ZÁPISKY MLADÉHO LÉKAŘE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Morfium

Moudří lidé už dávno postřehli, že štěstí je jako zdraví: když člověku nechybí, ani o něm neví. Ale uplynou léta, a jak potom vzpomíná na štěstí, o jé!

Pokud jde o mne, byl jsem šťasten, jak se teď ukazuje, v zimě roku 1917. Nezapomenutelný, vichrný, bouřlivý rok!

Náhlá bouře mě unášela jako novinový útržek ze zapadlého obvodu do újezdního města. Myslíte si, že to je nějaká senzace, takové újezdní město? Ale jestliže někdo z vás proseděl jako já celou zimu v závějích a celé léto v chmurných chudých lesích a nevytáhl půldruhého roku odtud ani na jediný den paty, jestliže někdo z vás rozškubl balíček s novinami z minulého týdne a srdce mu bušilo, jako když šťastný milenec nedočkavě otvírá milostný dopis, jestliže někdo z vás jezdil k porodu osmnáct verst v saních zapražených za sebou, ten mě zřejmě pochopí.

Petrolejka je úžasně útulná věc, ale já jsem pro elektřinu!

A hle, konečně jsem znovu spatřil okouzlující elektrické žárovky. Hlavní městská ulice, do hladká uježděná rolnickými saněmi, kde visely a lákaly zraky chodců vývěsní štít s hodinkami, zlatý preclík, červené prapory, obraz mladíka s drzýma, prasečíma očkama a absolutně nepřirozeným účesem, hlásající, že za skleněnými dveřmi se nalézá místní Basilio, ochotný vás za třicet kopejek oholit v kteroukoliv dobu s výjimkou svátků, jimiž moje vlast oplývá.

Dodnes s hrůzou vzpomínám na Basiliovy roušky, vyvolávající neodbytnou představu jedné stránky v německé učebnici kožních chorob, kde je s přesvědčivou názorností zobrazen vřed na bradě jakéhosi občana.

Ale ani holičské roušky nejsou s to zkalit moje vzpomínky!

Na křižovatce stál živý milicionář, v zaprášené výkladní skříni matně probleskovaly železné plechy s hustě vyrovnaným pečivem plněným rezivým krémem, náměstí bylo vystláno senem a lidé chodili, jezdili, hovořili, ve stánku se prodávaly včerejší moskevské noviny s ohromujícími zprávami, opodál na sebe lákavě pohvizdovaly moskevské vlaky. Prostě byla to civilizace, Babylón, Něvský prospekt.

A to nemluvím o nemocnici. Bylo zde chirurgické, terapeutické, infekční a porodnické oddělení. Měli tu operační sál, kde zářil sterilizační přístroj a kde se stříbřily vodovodní kohoutky, stoly rozvíraly své záludné tlapy, zuby, šrouby. Působil tady primář, tři ordináři (kromě mne), felčaři, porodní asistentky a ošetřovatelky, byla zde lékárna i laboratoř. Jen si pomyslete, laboratoř! S mikroskopem značky Zeiss a s bohatou paletou barev.

Škubal jsem sebou a mráz mi přejížděl po zádech pod tíhou všech těch nových dojmů. Uplynulo nemálo dní, než jsem si zvykl na to, že jednopatrové stavení nemocnice v prosincovém soumraku jako na povel vzplanulo elektrickým světlem.

To světlo mě oslňovalo. V koupelnách vřela a crčela voda a do ní se nořily a pluly v ní dřevěné ošoupané teploměry. V dětském infekčním oddělení se celý den ozývalo sténání, bylo slyšet slabý žalostný pláč a sípavé bublání...

Ošetřovatelky pobíhaly sem tam, rychlé jako vítr... Z duše mi spadl (...)

(......)