Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

ZÁPISKY MLADÉHO LÉKAŘE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zabil jsem...

“Mohu odtrhnout list v kalendáři?” zeptal se doktor Jašvin a na jeho tváři se objevil podivný úsměv. “Teď je právě půlnoc a začíná druhého.”

“Prosím, poslužte si,” odpověděl jsem.

Jemnými bílými prsty uchopil růžek vrchního listu a odtrhl ho. Pod ním vykoukla laciná stránka s číslicí dvě a slovem “úterý”. Cosi ho na tom šedavém papíru nadmíru zaujalo. Pozorně si ho prohlížel přimhouřenýma očima a pak zvedl hlavu a zadíval se někam do dálky. Bylo zřejmé, že kdesi za stěnou mého pokoje a možná daleko za noční Moskvou vidí v hrozivě mrazivém oparu únorové noci nějaký záhadný, jen jemu pochopitelný výjev.

Co tam asi našel? pomyslel jsem si a zašilhal na něho. Vždycky mě velice zajímal. Nevypadal na doktora. Ti, kdo ho neznali, považovali ho za herce. Byl tmavovlasý, ale měl nápadně bílou pleť, která ho krášlila a odlišovala od ostatních. Býval hladce vyholený a oblékal se přepečlivě. Hrozně rád chodíval do divadla a dovedl o něm vyprávět znalecky a s velkým gustem. Vynikal mezi našimi ordináři, kteří u mě seděli, už botami. Bylo nás pět a čtyři jsme měli levné boty z hověziny s naivně zakulacenými špičkami. Doktor Jašvin měl špičaté lakýrky a žluté kamaše. Musím podotknout, že jeho šviháctví nikdy nepůsobilo zvlášť nepříjemným dojmem. Komu čest — tomu čest: byl výborný lékař, smělý, úspěšný a hlavně, stihl číst, přestože věčně chodil na Valkýru a Lazebníka sevillského.

Pochopitelně nešlo o boty, ale o cosi jiného: upoutal mě jednou neobvyklou vlastností — byl málomluvný a nepochybně uzavřený, ale někdy se z něho stával nevšední vypravěč. Mluvil nanejvýš klidně, bez sebemenší vyumělkovanosti, šosáckých průtahů a blekotání a zpravidla na nevšedně zajímavé téma. Celý se rozsvítil, bílou pravačkou občas prováděl plavná gesta, jako by kreslil ve vzduchu milníky, nikdy se neusmíval, když vyprávěl něco legračního, a jeho příměry byly občas tak výstižné a barvité, že mě pronásledovala pokaždé utkvělá myšlenka: Nejsi špatný doktor, ale přesto sis nevybral správnou cestu... Ty bys neměl být ničím jiným než spisovatelem...

I teď se mi ta myšlenka kmitla hlavou, přestože Jašvin nic neříkal a přimhouřenýma očima střídavě pokukoval na dvojku v kalendáři a do neznámé dálky.

Co tam našel? Že by obrázek? Zašilhal jsem mu přes rameno a zjistil jsem, že obrázek vůbec není zajímavý. Byl na něm vyobrazen nadměrně velký kůň s atletickou hrudí a vedle motor s nápisem: Srovnatelná síla koně (l HP) a motoru (500 HP).

“To všecko je nesmysl, kolegové,” pokračoval jsem v naší debatě, “měšťácká banalita. Jdou po nás jako čerti a zejména jsme na tapetě my, chirurgové. Jen považte: stokrát operujeme slepé střevo a po sto prvé pacient zemře na operačním stole. Zabili jsme ho snad úmyslně, či co?”

“Zaručeně se řekne, že jsme ho zabili,” ozval se doktor Gins.

“Když je to žena, její muž vám přijde otlouct židli o hlavu,” přizvukoval horlivě doktor Plonskij a dokonce se usmál. Ostatní jsme ho následovali, ačkoliv co je vlastně směšného (...)

(......)