Michail Bulgakov
překlad: Ludmila Dušková

PSÍ SRDCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(III)

Na malovaném talíři s rajskými kvítky s širokou černou obrubou ležel na tenké plátky rozřezaný losos a marinovaný úhoř. Na těžkém prkýnku kousek oroseného sýra a ve stříbrné dózičce obložené sněhem — kaviár. Mezi talíři několik štíhlých pohárků a tři křišťálové karafky s různobarevnými tvrdými alkoholy. A všechno se to tísnilo na malém mramorovém stolku, pohodlně opřeném o robustní dubový příborník, z něhož sršely snopy křišťálového a stříbrného světla. Uprostřed pokoje stál stůl těžký jak krypta s bílým ubrusem a dvěma příbory, s ubrousky stočenými do tvaru papežských tiár a třemi tmavými láhvemi.

Zina přinesla přikrytou stříbrnou mísu, ve které cosi vrčelo. Z mísy se linula taková vůně, že pes měl v mžiku plnou hubu slin. Panenko skákavá! pomyslel si a začal ocasem mlátit do parket, jako by to ani ocas nebyl, ale hůl.

“Sem s tím,” vrhl se na mísu Filipp Filippovič. “Dejte si poradit, doktore Bormentale, a nechte teď kaviár kaviárem. A smím-li vám ještě něco poradit, nedávejte si k tomu whisky, ale obyčejnou ruskou vodku.”

Pokousaný krasavec — teď už bez pláště a v černém společenském obleku — pokrčil širokými rameny, zdvořile se usmál a nalil průzračný nápoj do stopek.

“Staré zásoby?” informoval se.

“Co vás nemá, kamarádíčku,” odvětil domácí pán. “To je líh. Ze špiritusu umí skvěle vyrábět vodku naše Darja Petrovna.”

“Nepovídejte, Filippe Filippoviči, všichni říkají, že se teď v krámech prodává velmi slušná vodka, třicetiprocentní.”

“Vodka má být čtyřicetiprocentní, a ne třiceti, to za prvé,” skočil mu Filipp Filippovič kazatelským tónem do řeči, “a za druhé, kdoví čím vším to pančují. Řekněte sám: můžete vědět, co jim najednou vleze do hlavy?”

“Jsou schopni všeho,” suverénně prohlásil pokousaný.

“Taky si myslím,” dodal Filipp Filippovič a převrátil naráz celý obsah kalíšku do sebe. “Mm... doktore Bormentale, snažně vás prosím, ochutnejte okamžitě tuhletu dobrotu, a jestli jenom zahuhláte — co je to? — rozlil jste si to u mne na celý život. Od Sevilly po Granadu ...”

Napíchl na masivní stříbrnou vidličku cosi na způsob malého tmavého kousku chleba. Pokousaný ho následoval. Profesorovy oči se rozzářily.

“Že to není špatné?” ptal se ještě s plnou pusou Filipp Filippovič. “Že ne? Tak řekněte něco, doktore.”

“Je to znamenité,” upřímně odpověděl pokousaný.

“To bych prosil... A pamatujte si, Ivane Arnoldoviči, chlebíčky nebo polévkou zajídá vodku teď už jen zbytek chlíváckých křupanů, které ještě bolševici nestačili vyvraždit. Člověk, co si aspoň trochu váží sama sebe, dá vždycky přednost teplému předkrmu. A z moskevských toastů je tenhle nejlepší. Kdysi to byla vyhlášená specialita Slovanského dvora. Tumáš, na...”

“Krmit psa v jídelně, kdo to kdy viděl,” ozval se ženský hlas, “pak ho nedostaneme ven ani heverem.”

“To nic. Hladu si, chudák, zkusil dost a dost.” Profesor podal psovi kousek napíchnutý na samý konec vidličky, pes se ho zmocnil s bleskurychlostí varietního žongléra a prázdná vidlička s (...)

(......)