Michail Bulgakov
překlad: Ludmila Dušková

PSÍ SRDCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(VI)

Byl zimní večer. Konec ledna. Dopoledne, ještě nezačaly ordinační hodiny. Na zárubni dveří do čekárny visel bílý papír, na němž bylo rukou Filippa Filippoviče napsáno:

 

Louskat semínka se v tomto bytě zakazuje.

F. Preobraženskij

 

A modrou tužkou, na prst velkými písmeny tam stálo rukou Bormentalovou:

 

Od páté hodiny odpolední do sedmi ráno se zakazuje hraní na hudební nástroje.

 

Pod tím Zininou rukou:

 

Až se vrátíte, řekněte Filippu Filippoviči, že nevím, kam šel. Fjodor říkal, že odcházel se Švonderem.

 

Rukou Preobraženského:

 

Jak dlouho mám čekat na sklenáře? Sto let?

 

Rukou Darji Petrovny (tiskacími písmeny):

 

Zina odešla nakoupit, říkala, že ho přivede.

 

V jídelně už svítila lampa s višňově červeným stínidlem a vypadalo to tu jako večer. Paprsky světla z příborníku se lámaly v půli, protože zrcadlová skla byla úhlopříčně přelepena od jedné fasety k druhé. Filipp Filippovič se skláněl nad stolem a před sebou měl rozloženy noviny abnormálního formátu. Z očí mu sršely blesky a zaťatými zuby cedil kusé útržky vět. Četl noticku:

 

“Je mimo všechny pochybnosti, že jde o profesorova nelegitimního (jak bývá zvykem říkat v prohnilé buržoazní společnosti) syna. Nuže takto si tedy vyhazuje z kopýtka naše pseudovědecká smetánka. Roztahovat se v sedmi pokojích, to umí každý, ale přijde doba, kdy se i nad jejich hlavami zableskne rudý paprsek Damoklova meče spravedlnosti.

šv”

 

Nesmírně vytrvale a s bujarou lehkostí brnkala přes dvě stěny balalajka a tóny vynalézavé variace na Sviť měsíčku se mísily v profesorově hlavě se slovy noticky v nenávistnou hatmatilku. Dočetl, suše si odplivl přes rameno a zaťatými zuby se mu sama od sebe vloudila na rty prokletá melodie:

“Sviť, měsí — í — íčku... sviť, měsí — í — íčku... sviť, měsíčku... Fujtajbl, je to jako mor!”

Zazvonil. Zina za závěsem vystrčila hlavu.

“Řekni mu, že je pět hodin, aby toho už nechal, a pošli ho sem, prosím tě.”

Filipp Filippovič seděl za stolem v křesle. Mezi prsty levé ruky mu trčel skořicově hnědý oharek doutníku. U závěsu, opřen o zárubeň, stál se zkříženýma nohama muž drobné postavy a nesympatického zevnějšku. Chomáče tvrdých vlasů pokrývaly hlavu jako přeorané pole, obličej měl zarostlý krátkým měkkým strniskem. Bylo až s podivem, jak nízké měl čelo. Takřka bezprostředně nad černými štětinami rozcuchaného obočí mu už rostly husté štětky vlasů.

Sako, v levém podpaží roztržené, bylo samá sláma, na pruhovaných kalhotách se skvěla na pravém koleně díra a na levém velká skvrna od fialové barvy. Kolem krku si uvázal křiklavou, nebesky modrou kravatu a do ní zapíchl jehlici s falešným rubínem. Barva kravaty byla tak šokující, že když Filipp Filippovič čas od času zavřel unavené oči, zjevovala se mu v úplné tmě na stropě nebo na zdi bleděmodře ověnčená hořící pochodeň. Když znovu otevřel oči, div neoslepl z lakýrek a bílých kamaší, které rozstřikovaly po podlaze vějíře do očí bijícího jasu.

Jako (...)

(......)