Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

DON QUIJOTE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Devátý obraz

Dvůr Quijotova domu. Slunce se chýlí k západu. Pokoje i dvůr jsou prázdné. Na kopci za brankou se vynoří shrbená postava DONA QUIJOTA. Má ovázanou ruku a opírá se o hůl. SANCHO vede Rozinantu a osla. Rozinanta se plně naložena brněním, až se zdá, že na ní sedí rytíř se zlámaným kopím.

SANCHO: Konečně zase doma, pane! Všude dobře, doma nejlíp. Pohleďte, naše vesnice. Tvůj nevděčný syn se vrací chudý na statky, ale bohatý zkušenostmi. Získal je v útrapách a bouřích. Zkusil všecko: krupobití ran, které se sypaly na jeho ubohé bezbranné tělo, posměšky a výsměch lidí, kteří nechápali, co je to zbrojnoš, až po nevídané pocty, které se svezly na jeho hlavu za jeho vlády. Sláva polní tráva! Přebolely rány a já se vracím tam, odkud jsem vyšel – pod stinnou klenbu stromů, k rodné studni. (Přiváže Rozinantu a osla.)

Mezitím DON QUIJOTE nehybně stojí a hledí do dálky.

Klíčnice! Slečno! Můžu křičet, jak chci, protože vím, že mě klíčnice nezpraží nadávkami, které vydrží i to nejodvážnější srdce. Už mě nevyškube fousy. Jsme doma a už se nikam nevydáme. Aha, dneska je sobota, to budou v kostele. Pane, proč nejdete dovnitř? Kam se to díváte, pane?

DON QUIJOTE: Na slunce. To je nebeské oko, věčná pochodeň vesmíru, tvůrce a lékař lidí. Ale den se chýlí ke konci a jakási síla ho táhne nezadržitelně dolů. Brzy se ukryje pod zemí. Pak nastane tma. Ale nepotrvá dlouho, Sancho. Zakrátko se z cípů země rozstříkne světlo a slunce znovu vypluje na oblohu jako skvělý ohnivý vůz. Myslím si, Sancho, že vůz, ve kterém jsem jel já, se propadne do země a víc nevyjede. Cítím, že můj den končí a jiný už nebude. Je mi smutno, Sancho.

SANCHO: Pane, nestrašte mě. Všichni vědí, že když bolí tělo, bolí i srdce. Jste nemocen, pane. Měl byste si lehnout.

DON QUIJOTE vejde na dvůr a usedne na lavici.

Pojďme, pane. Uložím vás, najíte se a spánek vás posílí.

DON QUIJOTE: Ne. Chci se dívat na stromy. Vidíš, jak žloutne listí? Ano, den zhasíná. Mrzí mě, že vítám svůj západ a cítím se prázdný.

SANCHO: O jaké prázdnotě to mluvíte, pane? Nerozumím ani za mák těm vašim smutným a složitým myšlenkám, přestože jsem si náležitě brousil rozum za svého panování. Copak ten zlořečený rytíř Bílé luny – aby ho rozsekli vejpůl hned v první bitvě – vás zranil nejen na těle, ale i na duši?

DON QUIJOTE: Ach Sancho. Sancho! Moje rány jsou nepatrné. Bojím se, že mě vyléčil, ukradl mi mou duši a druhou mi nevložil. Zbavil mě toho největšího daru, který je dopřán člověku – svobody! Na světě je mnoho zla, Sancho, ale nejhorší z nich je zajetí. Vidíš, slunce už je poloviční, země se zvedá výš a výš a brzy ho pozře. Bojím se, že mě pohltí, Sancho.

SANCHO: Pane, čím víc mluvíte, tím míň vám rozumím. Vím jenom, že se trápíte, a nevím, jak vám pomoci. Kde je ten dřívější rytíř? Dobrá, prohrál jste. Máta zakázáno jezdit po světě a bojovat. Ale vzpomeňte si, pane, jak jste chtěl být kdysi pastýřem. Rád půjdu s vámi, když mi darujete ještě párek oslat. Zvykl jsem si na (...)

(......)