Karel Čapek

KRAKATIT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LI.

Daimon spěchal, aby už byl doma. „Kde je vlastně Grottup?“ zeptal se Prokop z čista jasna, když už byli dole.

„Pojďte,“ děl Daimon, „ukážu vám to.“ Dovedl ho do tovární kanceláře a k nástěnné mapě. „Tady,“ ukázal ohromným nehtem na mapě podškrtávaje malé kolečko. „Nechcete pít? To vás zahřeje.“ Naléval sobě i Prokopovi do skleniček něco černého jako smůla. „Na zdraví.“ Prokop do sebe obrátil kalíšek a zajíkl se; bylo to jako rozžhavené železo a hořké jako chinin; hlava se mu zatočila nesmírnou závratí. „Už nechcete?“ vycenil Daimon žluté zuby. „Škoda. Nechcete nechat čekat svou krasotinku, že?“ Pil sklenku po sklence; oči mu zeleně blýskaly, chtěl žvanit, ale jazyk mu tuhl. „Poslyšte, vy jste chlapík,“ prohlašoval. „Zítra se do toho dejte. Starý Daimon vám udělá všechno nač si vzpomenete.“ Zvedl se toporně a klaněl se mu až po pás. „Tak je to v pořádku. A teď - proč - počkejte -„ Počaly se mu plést všechny jazyky světa; pokud Prokop rozuměl, byly to nejhrubší oplzlosti; nakonec bručel nesmyslnou písničku, trhal sebou jako v padoucnici a ztrácel vědomí; na rtech mu vystoupila žlutá pěna.

„Hej, co je vám?“ křičel Prokop a zatřásl jím.

Otevřel těžce a blbě sklené oči. „Co… co je?“ blábolil, trochu se zvedl a otřásl se. „Aha, já - já jsem - To nic není.“ Promnul si čelo a křečovitě zíval. „A - ano, já vás dovedu do vašeho pokoje, že?“ Byl ošklivě zsinalý a celý jeho tatarský obličej váčkovitě zplaskl; vrávoral nejistě, jako by mu ztuhly údy. „Tak pojďte.“

Šel rovnou do pokoje, kde nechali spící dívku. „Aa,“ křikl ve dveřích, „krasavice se probudila. Račte dál.“

Klečela u kamen; patrně právě zatopila, a dívala se do praskajícího plamene. „Vida, jak to tu poklidila,“ bručel Daimon uznale. Skutečně, bylo vyvětráno a trapný nelad pokoje ku podivu zmizel; bylo tu nenáročné a příjemně jako v pojoné domácnosti.

„Hleďme, co dovedeš,“ divil se Daimon. „Holka, ty bys už měla zakotvit.“ Vstala a neobyčejně se začervenala i zmátla. „Nu, jen se neplaš,“ cenil se Daimon. „Tedy ten kamarád se ti líbí, viď?“

„Líbí,“ řekla prostě a šla zavřít okno a spustit žaluzii.

Kamna teple zadýchala do světlého pokoje. „Děti, máte to tu pěkné,“ liboval si Daimon a zahříval si ruce u kamen. „Hned bych tu zůstal.“

“Jen si jdi,“ vyhrkla rychle.

„Sejčas, holubičko,“ zubil se Daimon. „Mně… mně je teskno bez lidí. Koukej tvůj přítel je jako zařezaný. Počkej, já mu domluvím.“

Rozzlobila se prudce. „Nic mu nedomluvíš! Ať je jaký chce!“

Zvedl chlupaté obočí přeháněje úžas. „Copak? Copak? Snad jsi se do něho ne - nezami -„

„Co je ti po tom?“ přerušila ho, blýskajíc očima. „Kdo tě tu potřebuje?“

Řehtal se tiše opřen o kamna. „Kdybys věděla, jak ti to sluší! Holka, holka, i na tebe to jednou přišlo doopravdy? Ukaž se!! Chtěl ji vzít za bradu; ustoupila blednouc hněvem a ukázala zuby.

„Cože? I kousat chceš? S kým pak jsi večera zas byla, že jsi tak - Aha, já už vím; Rosso, viď?“

„To není pravda,“ křikla se slzami v hlase.

„Nechte ji,“ ozval se Prokop (...)

(......)