Karel Čapek

KRAKATIT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LII.

Divně se točí dráhy světa. Kdybys sčetl všechny své kroky a cesty, jakou složitou podobu by to nakreslilo? Neboť svými kroky rýsuje každý svou mapu země.

Byl večer, když stál Prokop před mřížovým plotem grottupských závodů. Je to rozsáhlé barákové pole, ozářené mlhovými koulemi obloukových lamp; ještě svítí jedno nebo dvě okna; Prokop tiskne hlavu mezi mřížové pruty a volá: Haló!

Přiblížil se vrátný nebo hlídač. „Co chcete? Dovnitř se nesmí.“

„Prosím vás, je tu u vás ještě pan inženýr Tomeš?“

“Co s ním chcete?“

„Musím s ním mluvit.“

„… Pan Tomeš je ještě v laboratoři. Nemůžete s ním mluvit.“

„Řekněte mu… řekněte mu, že něj čeká jeho přítel Prokop… že mu má něco dát.“

„Jděte dál od té mříže,“ bručel člověk a někoho zavolal.

Po čtvrt hodině běžel kdosi v dlouhém plášti k mříži.

„To jsi ty, Tomši?“ volal Prokop polohlasně.

„Ne, já jsem laborant. Pan inženýr nemůže přijít. Pan inženýr má důležitou práci. Co si račte přát?“

„Musím s ním nutně mluvit.“

Laborant, otylý a čilý človíček, pokrčil rameny.

„Prosím, to nepůjde. Pan Tomeš dnes nemůže ani na vteřinu -„

„Děláte krakatit?“

Laborant nedůvěřivě zafrkal. „Co vám je po tom.“

„Musím ho… před něčím varovat. Musím s ním mluvit, musím m něco doručit.“

“Máte to dát mně. Já mu to donesu.“

„Ne, já… já to dám jenom jemu. Řekněte mu -„

“Tak si to prý máte nechat.“ Člověk v bílém plášti se otočil a odcházel.

„Počkejte,“ volal Prokop. „Dejte mu to. Vyřiďte mu… vyřiďte mu…“ Vylovil z kapsy pomačkanou obálku a podával ji skrze mříž. Laborant ji vzal podezřivě mezi prsty, a Prokopovi bylo, jako by právě něco přetrhl. „Řekněte mu, že… že tu čekám, že ho prosím, aby… aby sem přišel!“

“Já mu to dám,“ uryl laborant a odešel.

Prokop se posadil na patník. S druhé strany plotu stál mlčelivý stín a hlídal ho. Je syrová noc, holé větve se rozpínají do mlhy, je slizko a zebavě. Po čtvrt hodině někdo přichází k plotu; je to bledý nevyspalý chlapec, s tváří jako z tvarohu.

„Pan inženýr vzkazuje, že mnohokrát děkuje a že nemůže přijít a že nemáte čekat,“ vyřizoval mechanicky.

„Počkejte,“ drtil Prokop netrpělivě. „Řekněte mu, že s ním  m u s í m  mluvit; že… že jde o jeho život. A že mu dám všechno, co chce, jen když… jen když mi pošle jméno a adresu té dámy, co jsem mu od ní donesl tu obálku. Rozumíte mi?“

„Pan inženýr jenom vzkázal, že mnohokrát děkuje,“ opakoval chlapec ospale, „a že nemáte čekat -„

„Ale tak u čerta,“ zaskřípal Prokop zuby, „vyřiďte mu, ať sem přijde, jinak že se odtud nehnu! A ať nechá práce, nebo… nebo mu to vyletí do povětří, rozumíte?“

“Prosím,“ řekl chlapec tupě-

„Ať… ať sem přijde! Ať mi dá tu adresu, jenom tu adresu, a… že mu pak nechám všechno, rozuměl jste?“

„Prosím.“

„Tak už jděte, jděte rychle, u všech -„

Čekal v zimničné netrpělivosti. Není… není to lidský krok tam uvnitř? Zatanul mu Daimon, jak nasupen, křivě fialovou hubu se dívá do modrých jisker své stanice. A ten pitomec Tomeš nejde! Kutí tam něco, tam, co bliká to světlé okno, a neví, (...)

(......)